Článek
Dnes už vím, že když jsem kývnul na tuhle práci, musel jsem se definitivně zbláznit. Sedím v menší hranaté místnosti, u ještě hranatějšího stolu a pozoruji ručičku, jak jinak než hranatých hodin, visících na stěně. Přemýšlím, jestli ji to baví takto pořád běhat dokola a zastavit se jen tehdy, když bouře v Dánsku vyhodí proud.
Občas se potká s tou malou, která se pohybuje o poznaní pomaleji. A kolem těch dvou líných ručiček občas prosviští minutovka.
Tahle minutovka, to jsem já. Odvrátím hlavu od hodin, protože mě jejich lehký tikot pomalu uspává. Na druhé straně místnosti je akvárium s rybičkami. Samozřejmě hranaté. No alespoň nějaké pokusy o dánskou „hygge“ tady proběhly. Je ale příliš daleko, abych rozeznal jednotlivé druhy ryb. Ne, že bych snad nějaké uměl s jistotu pojmenovat. Jediné, co je zde kulaté, jsou kolečka z mého tachografu, seřazené na stolní desce přede mnou den po dni, jak bych je ani já sám seřadit nedokázal.
Nad nimi se krčí dva policejní důstojnici, kteří mě asi před dvěma hodinami odlovili z dálnice za Kodaní. Dánština je sice trochu podobná švédštině, ale s tím, o čem se mezi sebou tak vzrušené baví, nestačím vůbec držet krok. Slovům ale není třeba rozumět. Je mi nad slunce jasné, že právě ulovili velkou rybu. Mohl bych se hned svléknout do trenek a zaujmout čestné místo v jejich akvárku, hned vedle těch přísavných potvor, co údajně čistí sklo akvária od usazenin.
flotila našich kamionů v Ljungbyhedu
A už teď je mi jasné, že až se mnou tihle dva skončí, budu rád, že mi zbydou alespoň ty spodky. Přeci jen tak trochu vím, co na těch kolečkách je za zrůdnosti. Jsem to já, kdo je svým způsobem maluje. A někdy se jedná o pozoruhodná díla. Ty křivky tachometru jsou opravdu úchvatné. A tím cennější, když se přehupují přes stovku. Při tom pomýšlení bych nejradši zavyl, jak střelený vlk. Důstojníci po mě vrhnou občas jen takový zvědavý pohled plný otazníků v očích. A já se usměju a tvářím se maximálně zúčastněně, jako bych byl jedním z nich, kdo se snaží rozluštit onu kolečkovou záhadu. Ale tím nejsem ani náhodou a protože vím, co na nich všechno je za hříchy napáchané, byl bych nejraději, kdyby ta kolečka postihlo samovznícení. Možná, že když na ně budu stále upřeně koukat a zaměřovat svou veškerou pozornost, tak chytí a důkazy proti mně vedené shoří navždy v žáru pekelném. Ale v tomto mám jednoznačně smůlu. I kdybych tu vypoulil oči a vůlí ohnul lžičku od kafe, které jsem milostivě dostal, ta kolečka nezmizí. O pár minut později se nese kalkulačka. A také vím k čemu. Začne velké zúčtovaní. Pozoruji to s jakýmsi ledovým klidem. Možná je to tím, že jsem už na jisté duchovní úrovni, ale pak si uvědomuji, že hlavní důvod je ten, že ať si tu ti dva napočítají, co chtějí, vím, že stejně nemám na zaplacení. Je to zvláštní, ale jistá útěcha v tom je.
Jeden důstojník něco vypočítal, zvednul kalkulačku před oči toho druhého a ten jen pokýval hlavou. Připadají mi, že se před zrakem své oběti rozhodují, jestli ji bude lepší zastřelit nebo oběsit. Nakonec se oba obrací ke mně. Verdikt zní pokuta dvanáct tisíc dánských korun. „Napočítali jsme vám celkem tři přestupky v nedodržení maximální doby výkonu patnácti hodin, ale hlavní důvod, proč jsme vás zastavili, je ten, že nemáte zaplacenou euro vinětu.“ „Trvalo nám to trochu déle, protože dnes už tu moc aut s tachografem na kolečka nemíváme,“ dodávají. Jak jinak, když tu je vše hranaté, myslím si pro sebe. Pomalu mi dochází odkud vítr fouká. Kdybych měl zaplacenou vinětu, tak by o švédský kamion nezavadili ani pohledem. Kolikrát už jsme to se Sergejem říkali šéfovi, aby to kupoval na týden. Platí to online, a protože je to starej koleno vrt, platí to vždy jen na dny, které jsme zrovna v Dánsku.
Páni policajti jsou zklamaní, že nemám na zaplacení. Šéf mi musí poslat peníze na účet a oni mě pak odvezou k bankomatu. Asi dva dny to potrvá. Do té doby si nechají mé doklady a papíry od nákladu. Chtějí mi vzít i klíče od tahače, ale po vysvětlení, že bez dokladů a záznamu nemám opravdu v úmyslu nikam odjet, mi klíče nechávají. To víte, ta moje stará herka potřebuje čas od času nastartovat, aby dobila baterie.
Jsou ze mě nějací nervózní. Zřejmě čekali, že se budu hádat, ale já jim při odchodu pochválil rybičky a řekl, že kulaté akvárium by bylo lepší. Podívali se jen mlčky na sebe. Odvedli mě zpět ke kamionu, který nyní stojí na jejich odstavném místě. Tentýž večer jsem obdržel k večeři pizzu, na objednávku policie. Tentokrát byl šok na mé straně. Toto se mi opravdu ještě nestalo.
Švédsko - dálniční most na E6 směrem do Osla
Pravdou je, že jsem nebyl až tak nad věcí, jako jsem dával najevo. Kamion bude dva dny stát a firma musí vypláznout dvanáct tisíc dánských korun. Pravda je, že je mi z toho špatně od žaludku. Ale jsem už ze Švédska trochu vytrénovaný a vím, že eskalování konfliktu s policií nemá smysl. Všichni hrajeme role.
Vzpomněl jsem si, jak jsme u babičky na vesnici hráli s kamarády hru na policajty. Jeden se postavil doprostřed silnice a dělal závoru. Kdokoliv se na kole přiblížil rychleji nebo projel bez zastavení, toho poté zastavil a pokutoval. Tenkrát jsme platili kamínky, které jsme našli u cesty. Takové legrace jsme si u toho jako děti užili.
Pravda je, že za dvanáct tisíc dánských korun bych si pořídil spoustu kamínků. Ale vzpomněl jsem si na to naše bezstarostné dětství. To bylo tak kouzelné a vzrušující. To jsme se třásli na to dostat pokutu. A dnes bych se měl kvůli tomu rmoutit? Kdepak. Ve finále mě toto setkání zahřálo u srdce. Šéf sice musel vypláznout dvanáct tisíc, ale kdyby býval nebyl takový „žmot“, jak s oblibou říká Sergej, zřejmě by mě nechytili.
Pro mě to byla velká lekce, že i když je situace zdánlivě beznadějná, vždy lze zachovat klid a vidět vše s nadhledem. Věci se pak často začnou vyvíjet zcela jiným směrem. Vždy jde o to protivníka vykolejit něčím, co vůbec nečeká. Ten protivník by měl být v uvozovkách. Všichni jsme lidé a na této úrovni jsme si naprosto rovni. Všichni jsme se narodili, zemřeme a opět se narodíme. A přitom na sebe vezmeme opět jiné role. Možná budu příště dánský policista a budu chytat rozvratné živly, kdo ví.
Klid a nadhled vždy zapůsobí. Na to není žádná zbraň. Nikdo nemůže čelit klidu. Jistě, pokutě se tím nevyhnete. Ale dojem, který zanecháte, zanechává dlouhou stopu. Pravda je, že dánská policie mě už nikdy nezastavila. I když přede mnou jeli několik kilometrů, vždy opět zrychlili a odjeli hledat jinou oběť. Tenkrát jsem si to nedovedl vysvětlit. Ale dnes vím, že energie, kterou člověk vysílá do prostoru kolem sebe, je neuvěřitelně mocná. Nemusí si jí být vědom. Ale jakmile začne vnímat sám sebe a své bytí, energetické pole kolem se zvětšuje.
Toto setkání s dánskou policií nebyl zdaleka jediný případ, kdy jsem své energetické pole kolem sebe zaznamenal. Začal jsem se na něj soustředit a tím pádem jsem se soustředil na své vlastní bytí. Nic není tak vzrušující jako vnímání svého bytí.
