Článek
Západní Evropa má obecně zakořeněnou pověst striktního dodržování všemožných předpisů. Nejde pouze o řidiče kamionů, kteří dostávají vysoké pokuty za předjíždění nebo překročení povolené doby řízení. Pozornost se na západě věnuje i technickému stavu souprav. Není vzácné, že si policie nebo pomocný orgán stáhne soupravu z dálnice a projde ji skrz naskrz jako na technické prohlídce (STK). Pokud je nalezena nebezpečná závada, vozidlo nesmí pokračovat v jízdě do jejího odstranění.
Jak to ale funguje na dalekém severu, konkrétně ve Švédsku? STK kontroly, švédsky bilprovningen, jsou velmi striktní a technici neúplatní. Oficiální tvář Švédska je nekompromisní. Co se ale děje se soupravami v tom mezičase na cestách?
Nejdříve si musíme trochu ozřejmit, jak dopravní firmy ve Švédsku vlastně fungují. Největší podíl na nákladní dopravě ve Švédsku má ta vnitrostátní a maximálně regionální, tedy do okolních skandinávských zemí. Dopravní firmy, které operují i do zemí na jih od Švédska, tedy v Africe, jak s oblibou Švédové nazývají vše, co je na jih od města Trelleborg, mají vysoký technický standard. Musí, protože německé či francouzské orgány by je sežraly.
Domácí přeprava je ale dosti specifická. Jedná se převážně o soupravy s přívěsem dlouhého typu. Výchozím bodem přepravy je obecně jih země, kde je centrum potravinářského průmyslu i dovozu ze zahraničí, zejména pak z Beneluxu a Dánska. Tyto typy přeprav na jihu přebírají místní dopravci. A ti mají různý standard. Na naše poměry je to ale často dosti těžká hrůza. Nicméně pod svícnem bývá největší tma.
Švédská registrační značka je něco jako magický průkaz. Nestává se často, že by orgány kontrolovaly švédské soupravy, a když ano, tak se většinou jedná o návěsové soupravy. Těmi totiž nejčastěji operují nomádské firmy s registrací v balkánských státech.
Naše dopravní firma, pro kterou jsem nejdříve pracoval jako servisní technik, měla dvanáct dlouhých přívěsových souprav a deset klasických tahačů, které jezdily jako subkontraktor pro různé logistické giganty, jako je LKW Walter, DSV, HCS atd.
Ta pravá džungle byla ale vždy u těch švédských přívěsových souprav, které nejezdí do zahraničí. Vozily se potraviny z jihu na sever, hlavně tedy Stockholm a občas i výš. A tam se jel zcela jiný standard. Preferovaný typ vozidla byla samozřejmě stará Scania s kolečkovým tachografem. Důvod je prostý. Kolečko lze ztratit a ujeté kilometry bez něj se nikde nepočítají.
A tak se stalo, že jsem jednou potkal naši soupravu ve Stockholmu. Přijela z jihu, tedy asi 650 kilometrů, což vydá na jeden řidičův výkon. Myslel jsem si, že řidič tam se mnou bude dělat noční pauzu, ale to jsem se mýlil. Naložil a mazal hned zase zpět na jih. Po dojezdu na firmu se kolečko vyhodí a auto nikdy nejelo. Další den s tím jede třeba zase někdo jiný.
Tohle je samozřejmě výhradní odpovědnost řidiče. Dle evropských norem ale také firmy. Jenže bez digitální karty do tachografu nelze nic doložit. A kde není žalobce, není soudce. Takový nezákonný postup není jistě samozřejmostí. Většina řidičů dělá přestávky, ale na jisté soupravy staršího typu se najímají záměrně střelci, kteří si chtějí vydělat a ledacos zariskují. Samozřejmě také jezdí často bývalí trestanci, jako je to běžné například v Anglii.
Jízda na dvě karty ve Švédsku také není ničím zcela vzácným. Druhý náš kolega, mladý devatenáctiletý kluk, jezdil s klasickým návěsem Norsko. Všichni věděli, že točí v tachografu dvě karty. A v Norsku je za takovou věc ostré vězení a zabavení soupravy. Možná, že měl jen štěstí, ale ani mě nikdy nikdo v Norsku nekontroloval, mimo hraničního přechodu. Tam se ale kontrolují jiné věci. Ovšem důvod je prostý. Magické číslo registrační značky.
Ve Švédsku se k dopravním předpisům přistupuje trochu paradoxním způsobem. Pokuty za překročení rychlosti jsou vysoké, ale pokud jede člověk, jak má a neupozorňuje na sebe, není příliš pravděpodobné, že se na něj zaměří nějaká větší pozornost. V žádném případě však nenabádám k tomu to pokoušet. Jeden starší kolega pamatuje kontrolu, kdy ho zastavil policista a chtěl vidět kolečko z tachografu. Kolega byl poctivý a zadával i nakládky a vykládky. Policista se naštval, kolečko mu zmuchlal a pohrozil mu, že jestli ho ještě jednou chytí s takovým chaotickým zápisem, tak něco uvidí. Jízda, spánek a nic jiného. Nekomplikujte nám to. Ale ty doby už jsou pryč.
Co se techniky týče, tak tam se samozřejmě zvěrstva dějí také. Nebyl brzdový válec přívěsu na skladě, tak se starý, ze kterého unikal vzduch, vymontoval, vzduch se zaslepil a souprava odjela s jedním nebrzdícím kolem. Prasklina přes celé čelní okno také samozřejmě není žádnou překážkou v jízdě po několik měsíců.
Když jsem byl na servisu nový, reagoval jsem na tyto skutečnosti lehce podrážděně. Jsem v západní Evropě a takové šílené věci se tu dějí. Nezapomenu na památnou větu majitele servisu a dopravy: „Takto pracujeme ve Švédsku.“ A musím přiznat, že můj vztah k technickému perfekcionismu po čase vystřídala schopnost improvizace. Soupravy se na dílně defacto spíše zachraňovaly před rozpadem. Každá točka, kterou udělaly, se počítá.
Nakonec, v širším měřítku, to vše dává téměř dokonalý smysl. Kupovaly se výhradně ojeté staré soupravy. Na servisu jsme je dávali dohromady a tím generovali vlastnímu servisu zisk. Dopravní firma je pak ojezdila do rozpadu. Finance se přesouvaly z firmy do firmy. Je jen málo dopravců, kteří si zde mohou dovolit koupit nové soupravy a platit leasing. Konkurence je obrovská a švédský dopravní trh drtí nomádské firmy z východu. Uživit prosperující dopravní firmu s registrací ve Švédsku a švédskými náklady na zaměstnance i servis je prakticky nemožné, pokud to člověk neošidí někde jinde. A to dost brutálním způsobem.
Přímo se tedy nabízí daňové podvody a fiktivní pojistné události. Jedna z našich souprav shořela ve Stockholmu za dosti nejasných okolností. Sklad pneumatik navštívili zloději také za dosti zvláštních okolností a majitelé pak z ničeho nic začali prodávat gumy na Blocketu, což je jeden z největších švédských inzertních webů. Osobní firemní auto zmizelo za podobně nejasných okolností krátce poté, co se majitel firmy vrátil z poznávacího zájezdu do Petrohradu. Vše jsou samozřejmě pouhé domněnky bez jakýchkoliv doložitelných fakt. Ale souvislosti jsou minimálně zvláštní.
Náš servis spolupracoval určitou dobu s autorizovaným prodejcem ojetých nákladních automobilů Mercedes Benz. Dělali jsme pro ně kontroly technického stavu vrácených vozidel z leasingu a vyčíslení nutných oprav. To jsem z počátku měl na starosti já. Poté jsme i některé opravy sami realizovali. Občas se stalo, že majitel nařídil některý funkční díl demontovat a nahradit ho nefunkčním z kamionu naší autodopravy. Šlo nejčastěji o lehce nabourané spoilery nebo části mrazících agregátů. Zákazníkovi se pak díl nahlásil jako vadný a tedy se musel vyměnit. Podvod na druhou, který už mi tehdy přišel hodně za hranou. Když jsem se proti tomuto jednání opatrně vymezil, odpověď majitele mě opět odzbrojila: „A co jiného mám dělat?“ Na to nelze už nijak argumentovat.
Další oblíbenou švédskou disciplínou je registrace dopravních firem v daňově příznivějších státech. Oblíbený je zejména Kypr. Jedna relativně velká dopravní firma, s tradicí v jižním Skåne, je vlastně kyperská. Veškerý provoz má ve Švédsku, včetně logistického zázemí v podobě skladů a autoparku. Řidiče si ale najímá různě po celé východní Evropě, převážně z Litvy. I daňoví rezidenti ve Švédsku, jakým jsem byl například já, pro ně jezdí a výplata jim chodí v Eurech a na kyperskou pracovní smlouvu.
Zajímavou disciplínou je také registrace vlastní firmy, třeba i servisu, nemusí se jednat hned o dopravu, na nějakého méně labilního jedince nebo starce nad hrobem. Podnikání je mnohem jistější záležitostí, když všechna rizika nese někdo jiný a složenky poté chodí jemu a ne vám. Tuším, že ve Švédsku platí tzv. třikrát a dost. Pokud tři vaše podnikání zkrachují, stát vám nedovolí dál podnikat. Firmy se tedy zakládají na členy rodiny, kamarády, a právě nějaké takové nastrčené panáky, kteří si neuvědomují to riziko nebo je jim to lhostejné. To je zcela běžné.
Naše druhá dopravní firma, pro kterou jsem pracoval a také ji s bývalým majitelem pomohl založit, měla původně registraci v Lotyšsku a švédského majitele, který chtěl právě firmu odprodat i s kontraktem na dvě soupravy. Už to byl starý pán a bývalý formulový závodník. Faktem ale je, že se nad ním stahovala mračna za potenciální daňové nesrovnalosti v jeho hospodaření. Odtamtud jsme zachránili jeho jediného zaměstnance Sergeje. A takových „dopravců“ funguje ve Skandinávii spousta.
Po krachu poslední firmy, pro kterou jsem trvale pracoval, nám vykutálený majitel nabídl, že založí novou dopravní společnost, a já s kolegou Sergejem budeme jezdit pro jeho kontrakt jako soukromí dopravci, tedy vlastně na IČO. Tehdy jsme se na sebe se Sergejem jen podívali a naše cesty se s panem majitelem navždy rozešly.
O půl roku později, už za života v Čechách, jsem se dozvěděl, že jsem „čestným“ ručitelem ve firemní půjčce na nákladní pickup a vzhledem k tomu, že firma zkrachovala, mám vyplatit tři sta tisíc švédských korun. Půjčka byla sjednána samozřejmě ještě za existence firmy a můj podpis byl komicky zfalšován hůlkovým písmem a doložen černobílou nekvalitní kopií českého občanského průkazu, na který by mi v zahraničí nepůjčili ani auto z půjčovny. Zajímavé, jak taková záležitost mohla projít schvalovacím procesem u renomovaného dealera osobních automobilů Hedin Bil v Helsingborgu.
Ano, Švédsko je velká divočina. Říká se ale, že v příliš čisté vodě ryby nežijí. Lze tu hodně získat i hodně ztratit. Zároveň je to jedna z posledních západních zemí, kde ještě jaksi přežívá starý dobrý selský rozum. A když si člověk odmyslí ty všudypřítomné podvody a kejkle, lze se tady mnoho užitečného naučit.
Nejvíce si na lidech této země cením schopnosti improvizace. I když není vše dle předpisů, umějí si jaksi poradit v tom, aby dosáhli svého cíle. Člověk nemusí jít přímo v jejich stopách, aby se ledacos užitečného naučil.
Na závěr bych vám rád řekl jeden starý vtip, který jsem slyšel jako dítě. To vám takhle přijede kouzelník Copperfield na celnici. Vyřizuje papíry a celníci ho požádají, aby jim ukázal alespoň jedno kouzlo, jinak že ho nepustí přes hranici. Ten nakonec svolí. Vytáhne klobouk, hodí do něj myš a třikrát jím bouchne o stůl. Voila, je tam králík. Celníci se na sebe jen podívají a řeknou: „Tak tohle umíme taky. Vidíš támhle venku ty tři kamiony naložené vodkou? Vezmu razítko, udělám buch, buch, buch, a je v nich hrášek.“
