Truckerem ve Švédsku - Romantika i samota na cestách

Trempský a truckerský život mají mnoho společného. Co odjakživa lákalo tuláky, vydat se za samotou na cestách? Jedu právě pod noční oblohou skrze severní Švédsko. Polární tundru jsem nechal daleko za sebou a cesty kolem švédského města Jokkmokk lemují opět husté lesy a jezera.

Už dávno jsem mohl zastavit a ulehnout do peřin. Ale nechce se mi. Do povinné devíti hodinové přestávky mám ještě několik hodin. A třeba, že nemám kam spěchat, něco mě hypnotizuje a motivuje jet dál. Přemýšlím nad tím a dostávám se do úvah právě o trempech a tulácích.

Co je tolik táhlo k tomuto životu? Na chvíli mám v sobě pocit, jako by mi bylo veškeré tajemství jasné. Vnímám jakési neviditelné, ale pevné a úžasné spojení. Je to spojení s něčím, co nemohu přesně definovat. Cítím se jako měděný drát, který přišel o svou gumovou izolaci. Je to hřejivý pocit propojení se světem. Vzduch sice působí na měď korozivně, ale i naše fyzické tělo stárne. A děje se to i přes to, že se zavíráme do stále větší izolace.

Tuláci vnímali tu svobodu celým svým tělem i duší. Dálky nabízely možnosti. Od tuláckého života mě sice dělí poměrně silná vrstva izolace mojí kabiny, ale i tak cítím po většinu dne propojení s okolím. Veškeré rozmary počasí se mě přímo dotýkají. Vnímám střídání dne a noci. A všechny ty krásné mezi stavy, které toto střídání cyklu provází. Svítání i západy slunce jsou stále objektem úžasu. Pozoruji noční hvězdy, jak putují oblohou a Měsíc, jak vychází a pluje nad lesy a jezery. Když tohle děláte dostatečně dlouho, něco uvnitř vás se začne měnit.

Severské dálky už nejsou něčím nejistým. Všechno je to vaše zahrádka. Je to vaše hřiště. Lidé ze skladů, fabrik i kanceláří najednou někam mizí a ve vašem životě se objevují podobní tuláci jako vy. Je to jako když vstoupíte do temného lesa a najednou v něm někdo rozsvítí. Vidíte, kde roste muchomůrka, kde je jezírko. Ptačí hnízdo ve stromech a spousta nočních živočichů, kteří hned ožijí. Pocit samoty někam zmizí. Jediné, co se stalo je, že kolegy z kanceláře vystřídaly jiné kulisy.

A když je vám přeci jen občas smutno, vždy se objeví někdo, kdo vás z onoho stavu vytrhne. Někdy je to kolega, který potřebuje vaši pomoc. Jindy policista, který vám dá pokutu za rychlou jízdu nebo dezorientovaný karavan, který vás několik desítek kilometrů brzdí a pak vám zasedne parkovací místo. Někdy zůstanu viset kvůli státnímu svátku dva dny. Naposledy to bylo ve Stockholmu na konci jara. Zamknu kamion a sednu na vlak. Pak se ztratím v tamním metru. A když se opět najdu, sedím v nějakém baru a bavím se s lidmi. Samotu lze i docela dobře krájet. Jen se toho člověk nesmí bát a je třeba si zvyknout, že jeden den jste tady a druhý opět zase někde jinde.

Vzpomínám si na jednu událost, když jsem zde ještě pracoval na servisu. Jeden z vedoucích vezl auto na jiný servis a poprosil mě, jestli bych ho druhým autem nevyzvedl. Jeli jsme za sebou. V malém městečku na jihu Švédska, jménem Röstånga, nás zastavila policie. Pravda je, že jel trochu rychleji a já stejně rychle za ním, aby mi neujel. Pokuta patnáct set švédských korun pro nás oba, zněl ortel. Pozoruhodné bylo, že Hans, nejen, že se s nimi nijak nepřel, ale netvářil se ani otráveně, jako našinec, když ho v Praze zastaví policie ze stejného důvodu. Vesele s policisty diskutoval a zatáhl do toho i mě. Chvíli jsem se cítil nejistě, protože jsem automaticky převzal na sebe roli viny. Jsem ten, kdo spáchal přestupek. Ale policisté žádnou takovou roli nehráli. Ptali se mě odkud jsem a jak se mi ve Švédsku líbí. Co dělám za práci a podobně. Ten finanční a psychologický aspekt pokuty, jako by jel na zcela jiné realitě. Přiznám se, že od té doby jsem i já trochu přehodnotil své zajeté programy a nespadávám tolik do nějakých přednastavených rolí. Lidé, se kterými se na cestách potkávám, to často překvapí. Ale většinou se více otevřou ke komunikaci. Vědomí, že nejsou souzeni a hodnoceni, působí velmi silně.

Co vlastně stojí za tím bezbřehým pocitem svobody na cestách? Je to vědomí, že svět je mnohem bohatší, než jsme si uvědomovali. Je v něm toho prostě víc a na cestách se svět nechá vámi objevovat. A to se světu líbí. Drží jako pes, kterého drbete na zadku. Svět říká jen: „Pojď a objev mě. Staň se na chvíli mnou, staň se světem.“

Když se světu uzavíráme a náš život zjednodušíme na pohyb mezi budovou „A“ a večer budovou „B“, náš svět splaskne. Stane se menším. A vrací nám to zpět v podobě úzkostí, vysokého krevního tlaku, depresí a stagnací. Když ale do sebe necháme svět vstupovat a tímto způsobem ho sami objevovat, dává nám svou životodárnou energii. Protože my tady jsme, abychom ho objevovali a realizovali jeho existenci.

Tyto vjemy přesně prožívali trempové a tuláci po celém světě. Jak se řítím nocí a zářící měsíc mi vstupuje do kabiny bočním oknem, vzpomenu si na svá první cestování. Ano, jako dítě jsem se netěšil jen na to místo a pobyt, ale především mě vzrušovala ta cesta. Život je pohyb. Přestáváme žít, když se přestáváme pohybovat. Ze všech míst tady ve Skandinávii se staly takové moje záchytné body. Kdybych je všechny vkreslil do mapy, vznikla by jakási síť, propojující barevně vykreslená kolečka. Tato imaginární síť se stále rozšiřuje o nová kolečka. Vím, mezi jakými kolečky je třeba dávat pozor na různé nástrahy. Vím, mezi kterými se dá v létě vykoupat v jezeře a kde nasbírat borůvky nebo houby. Vím, kde se dobře tankuje a kde se dá dobře najíst. Kde dobít internet a tak dále. Celý můj zdejší život je jakási imaginární síť různých zkušeností. A tohle je to hlavní, co mě zbavuje pocitu osamění. V každém kolečku na mě něco čeká.

Také vnímám rozdíly v energiích jednotlivých míst. Někde je člověku prostě dobře a jiné kolečko na mapě nese spíše tmavý odstín. Je to stejné jako místa ve vašem bytě nebo domě. Někde se cítíte vyloženě útulně a někde jako by se nešlo soustředit a něco vás stále ruší. Takto vnímám prostředí i já, jen jsem to měřítko „krapet“ rozšířil.

A pak jsou zde další figurky, pohybující se po stejné, a přesto své vlastní síti. Je to kolega Sergej, který dává přednost úplné samotě. Ten nejraději parkuje přes noc u lesa, na takových malých úzkých pruzích asfaltu, které se honosně chlubí cedulí „P“. Vejdou se tam sotva dva nebo tři kamiony. Ale když tam parkuje Sergej, nikdo další už si tam nestoupne. Vrčící frigo je lepší než nápis „Pozor zlý pes“. Sergej není zlý, ale není to kontaktní typ. Je to starý vlk, který nade vše miluje svůj klid. Jsem jedním z mála lidí, které bere na milost a oba nás baví vést dlouhé diskuse o čemkoliv. Jezdí šest týdnů v kuse a potom jede na dva týdny do Lotyšska za svou ženou zahradničit.

Pravý opak je kolega Niklas z bývalé firmy, jehož barevná kolečka na síti se nacházejí vždy v blízkosti restaurací a nějaké zábavy. Občas poškádlí hrací automat nebo si vezme taxík, pobere pár právě získaných přátel z parkoviště a razí do baru to trochu roztočit. Ani jemu samota na cestách nebrání si najít to, co lahodí jeho truckerské duši.

Já jsem někde mezi těma dvěma. Užívám si každý den a těším se, co nového přinese. Užívám si i ten souboj. A přesto, že vím, že nechci tímto tulákem zůstat navždy, miluji to, co teď dělám. Snažím se z toho pro svůj vývoj vymačkat maximum. A brzy jsem zjistil, že tam, kde beru, tam i dávám. Svět je rovnováha. Svět je „má dáti a dal“. Žít v rovnováze se světem je staré tajemství, které lidstvo zatím neobjevilo.

Před očima mám slova, která vyslovil Jack Sparrow u mořem vyplaveného Krakena. „Svět je stále stejný, jen je toho v něm nějak míň.“ I trucking se mění. Vše se zrychluje a vše se sleduje. Romantika ustupuje efektivitě. My se tak zefektivníme až se zcela odlidštíme. Protože to pravé v nás touží po svobodě.

Vše, co zde složitě popisuji, je ve skutečnosti prosté a jednoduché. Bytí nelze moc dobře vyjádřit slovy. Hlavní otázkou je, kam si člověk v životě dovolí až zajít. Na kolik se pustit otěží a kontroly nad svým životem. I proto si zde užívám nejistou práci, nejistý příjem a nejistotu úplně ve všem. Vím, že jinde v západním světě už takovou svobodu nezažiji. Svoboda a nejistota jedno jest. Kdo chce ve všem jistotu, nemůže být nikdy svobodný.

Poznámka autora: Některé myšlenky vyjádřené v tomto článku byly inspirovány duchovním učitelem a spisovatelem Deepakem Choprou, který se ve svých knihách zabývá objevováním světa a moudrostí žití v nejistotě více do hloubky.