Článek
Je to sotva pár vteřin, co jsem otevřel oči. Kde to jsem? Koukám do stropu a marně si snažím vybavit, na co to vlastně koukám. Je to tmavé a je to blízko. Zvedám se zmateně do sedu a hlavou narážím na něco tvrdého. Au, ano. Horní lehátko. Jsem v kabině kamionu. To je jisté.
Mělo by to tak být. Večer jsem v ní usnul, tak bych se v ní měl i probudit. Na větší úvahy jsem ještě moc rozespalý. Koukám po kabině a přemýšlím, kde vlastně ten kamion parkuji. Podle okolního klidu typuji, že jsem na parkovišti, ale v jaké zemi? A návěs zamnou je naložený nebo prázdný? Kam to vlastně jedu? Mám v tom očividně zmatek.
Potřebuji na probuzení trochu čerstvého vzduchu. Odhrnuji závěsy. Venku je ještě tma a na nebi září hvězdy. Vedle mě stojí cizí kamion. Chvíli ho pozoruji a po nějaké chvíli tupého pohledu v něm spatřuji cosi známého. Nemohu ho ale nikam blíže zařadit. Hezká scania. Pěkný černý lak. Už jsem ho někde musel vidět.
Našmátrám telefon a zjišťuji, že jsou čtyři hodiny ráno. Aha, není měsíc, proto je taková tma. A nějak se stalo, že stojím blízko lesa, schovaný pod vysokými korunami borovic. Tak proto ty hvězdičky na nebi stále mizí a znovu se objevují. Lehký vánek houpe s větvemi, které výhled na hvězdy soustavně přerušují.
Jednu záhadu jsem vyřešil a teď se snažím utřídit si vzpomínky na včerejší den. Odkud jsem to jel a kam jsem to dojel? Rozhlédnu se z kabiny opět po okolí. Není to náhodou to moje parkoviště u Torsviku, jak tu mají toho vtipného prodavače? Jasně, musí to být ono.
Mohl bych si to snadno ověřit na včerejším kotoučku z tachografu, kam jsem to vlastně dojel, ale jsem lajdák a kolečko jsem včera nevypsal. Ostatně jako vždycky. Co můžeš, odlož na zítřek.
Pomalu mi paměť naskakuje a vybavují se mi vzpomínky na včerejší nakládku v Karlstadu. Ono se to občas stává. Je to taková nemoc z povolání. Ráno jste tam a večer uleháte zase jinde. Když už jste na cestách dlouho, často se vzbudíte a trvá nějaký čas, než se vzpomínky na minulé dny zařadí zpět na ta správná místa.
Karlstad je město, ležící na severním pobřeží největšího švédského jezera Vänern. Většinou zde nakládám pelety, které jsou určeny do Dánska. Jedna paleta váží téměř osm set kilogramů. Ve Švédsku si v naprosté většině řidiči nakládají návěsy sami. A protože mám frigo návěs, který nelze otevřít ze stran, jako plachtový, nezbývá mi často nic jiného než nakládat jen s ručním paletovým vozíkem, zvaným prostě paleťák.
Tady už mě znají, protože můj příjezd je záruka dobré zábavy. Pro všechny, jen ne pro mě. Velký paletový nakladač přiveze paletu pelet a hodí mi ji na návěs, kam mi předtím vyzdvihne ruční paleťák. Já už se pomalu potím pří té představě, jak budu kočírovat necelou tunu až do předu návěsu. Jedna paleta vlevo ke stěně, druhá vpravo. A to zajímavé nyní přichází. Ta třetí se musí vejít přesně mezi ty dvě.
To by nebylo až takové drama, kdyby byly hranaté, jako když se vozí přepravky s pivem. Ty sednou téměř na milimetr. Tohle jsou ale tkané big bagy, které nejsou úplně souměrné a lehce z palety přečuhují do stran. Prostě takové obrovské pytle naplněné peletami.
Šofér nakladače mi další paletu neveze, stojí a se šibalským úsměvem čeká, jak si s tím poradím. Ale já už jsem na to po mnoha pokusech a omylech vyzrál. Jdu k tahači, pustím zadní měchy dolů. Tím předek návěsu klesne. A na návěsu přizvednu zadek na měchách nahoru. Tím si vytvořím nakloněnou rovinu a paletu vezu z mírného kopce až do předku, kde zapadá přesně na půl centimetru mezi dvě palety naložené po stranách. Viditelné zklamání ve tváři šoféra nakladače mi neuniká.
Jak vám tam ta paleta sedne křivě, je zle. Jedna věc je kontrolovat samo jízdu osmi set kil z mírného kopce a docela jiná věc je jí zaklíněnou dostat ven. Jak se říká, můžeme být blbí, ale musíme si umět poradit. Nejednou byl šofér nakladače svědkem, jak zvedám a spouštím obě strany návěsu, abych tu nebohou zaseklou paletu vyprostil.
Aha, tak proto mě tolik bolí paže a ramena. Blbou matrací to nebylo. Včera jsem nakládal pelety. Podívám se znovu ven. Tahle hodinka před svítáním je okouzlující. Je tu ticho, že by se dalo krájet. Kdy vlastně ta pumpa otevírá? Dnes bych si mohl snídani koupit. Nechce se mi nic kuchtit. Navíc ve vedlejším kamionu se tvrdě spinká, tak proč budit své okolí. Musel přijet někdy v noci. Vůbec jsem ho neslyšel.
Mají tady dobré kapučíno. Než jsem se odstěhoval do Švédska, pil jsem zásadně „turka“. Pamatuji si, jak jsem ho jednou udělal řidiči, který k nám přijel na servis. Nějak nefungoval automat na kafe, a tak jsem se nabídl, že mu udělám český kafe. Bohužel, neuměl se příliš přetvařovat. Pochválil a když jsem se otočil zády, veškerý obsah dutiny ústní vyflusnul do vedle stojící popelnice. Zapomněl jsem mu říct, že se to nepije s tím lógrem na dně.
Prodavač zde na pumpě je veselá kopa. Jednou si tady tak objednávám svoje „elkové“ kapučíno. Vše sdělím, kolik chci cukříků a mlíčka. A on mi ten kýbl kafe přinese a spustí na mě anglicky. Zarazím se, ale odpovím ve stejném jazyce. Na toaletě mi to šrotuje hlavou, a tak se vrátím a ptám se ho, jak poznal, že nejsem Švéd. Měl jsem zato, že moje o kafe žádoucí švédština je téměř dokonalá. On se jen uchechtne a s naprostým klidem praví, že to poznal podle toho, jak vyslovuji slovo kapučíno. Oni to prostě říkají jinak. Odrovnal mě a k tomu jsem po dvaceti kilometrech zjistil, že na tom hajzlíku jsem nechal peněženku. Tak jsem byl zaskočen. Naštěstí tam po mém návratu stále byla. Jedna z dobrých věcí ve Švédsku. Věci, které někde necháte tam občas stále jsou.
Jak tak přetáčím své veselé vzpomínky na toto místo, upoutá mou pozornost zvláštní pohyb. Něco malého a tmavého se přibližuje ke sloupu, na kterém je odpadkový koš. Ustrnu a pozoruji ten neznámý objekt. V tom ustrnutí najednou slyším tikat hodiny na přístrojové desce mého obstarožního volva, digitálem ještě neobdařeného.
Kočka. Černá kočka se blíží ke koši s odpadky. Protože jsem sám ještě napůl ve snech, pozoruji ji, jako bych pozoroval napínavou scénu z akčního filmu. Kdy asi na ten koš zaútočí? Vytasí drápky a vrhne se na něj? Přesně jako v mých představách. Jeden bleskový skok a malé ostnaté zvíře je uvnitř koše.
A v tu ránu lítají ven odpadky, plastikové lahve, obaly od baget a papírové kelímky od kafe. Často ráno nacházím roztahané odpadky po parkovišti, nakousané sáčky s kdečím a je mi jasné, kdo to udělal. Ale nikdy jsem je neviděl, jak to dělají. A taky jsem nikdy neslyšel takový jekot. Jako by tu kočku někdo tahal za ocas. Kabina kamionu stojícího vedle mě se trochu zahoupala. Tam spí nějaká velryba ne?
Rozsvítila se světla a v tu ránu z koše na odpadky vyskočil jeden černý stín a za ním hnedka druhý. Úsměv mi přelétl přes tvář. Ta nebohá kočka se trefila do koše s odpadky, který byl už obydlený. Tak proto ten jekot. Nikdo nemá rád, když je takhle násilně probuzen.
Kočka, která spala v koši s odpadky, však nebyla sama. V kabině kamionu stojícího vedle mě se rozhrnují závěsy a stahuje okénko. V něm se objevuje hlava, jenž má zatočený fousy do copánků, jako míval Obelix, vlasy jako vrabčí hnízdo a malinký mžourající očička.
„Kattjävel!!!“ (zasr. kočka), ho slyším nadávat.
V tu ránu se mi rozsvítí oči. Niklas! „Co ty tady děláš, padre?“ On si jen rukou pročísne vrabčí hnízdo a se zíváním řekne, že mě tu viděl v noci stát, a protože se mu už nechtělo jet dál, postavil to vedle mě.
„Nechtěl jsem tě už budit,“ pokračuje. „Vypadalo to, že máš půlnoc“. „Vážně?“ Pronesu pochybovačně. „Já myslel, že spíš nerad platíš kafe,“ řeknu s úsměvem. „To je pravda,“ řekne Niklas vesele. „Kdy to tady otvírá?“
Niklas je jedním z mých nejlepších zdejších přátel. Jako nový řidič přišel do naší bývalé firmy, pro kterou jsem pracoval, v té době jako automechanik. Ihned si mě oblíbil a já jeho. Je zvláštní, že nikdy netrval na tom, abychom spolu mluvili švédsky. Myslím si, že byl rád, že má někoho, s kým může používat angličtinu, kterou bravurně ovládá. Je to jeden z mála místních, kteří mají otevřené srdce. Mám ho rád.
Na servisu jsem mu vždycky rád pomáhal. On je z těch, kteří chtěli mít kamion vyšperkovaný k dokonalosti a samá světélka. Majitel firmy ho ještě hecoval. „Dej si jich tam víc, tohle je málo,“ vždycky říkával. „Tomáš ti je tam nainstaluje.“
Takže se často stávalo, že jsem do pozdních večerních hodin ležel pod jeho scanií a natahoval kabely ke světýlkům a instaloval další a další. Niklas stál vždy poblíž a jen sem tam se sklonil k mé práci, přičemž nikdy neváhal utrousit slova té největší chvály. Pes majitele, Ingo, byl vždy poblíž. Niklas mu házel mojí pracovní rukavici. A pokaždé, jak mu ji hodil, pes vyrazil jak raketa a cestou převrátil kufřík s nářadím a elektrikářskými dutinkami. Už nevím, kdo z nich mi víc lezl na nervy.
Když jsem pak vstoupil v té samé firmě do řad řidičů, Niklas si mě vzal pod svá křídla a všemu mě naučil. Vždy jsme se na cestách potkávali. Často jsme si večer vzali někde taxík a jeli navštívit místní bary.
Ale všemu je jednou konec a po rozpadu firmy, pro kterou jsme oba pracovali, já ze začátku na servisu a později jako řidič, se naše cesty rozdělily.
Stále se na cestách potkáváme a voláme si. A dnešní spontánní setkání mě naplnilo radostí.
„Pojď na to kafe, Nicke. Dnes platím.“
