Truckerem ve Švédsku - Zpestření na cestě do Finska

Ciferník hodin na přístrojové desce ukazuje něco kolem jedenácté večer. Je sobota a jsem na dálnici téměř sám. Auto si spokojeně jede na tempomat, jehož volič pod volantem se mi konečně povedlo včera vyčistit. Už jsem si na jeho rozmary skoro zvykl. A teď šlape, jak hodinky. Zvláštní to pocit, nechat opět auto řídit „samo“. Pravou nohu už mám tak vytrénovanou na citlivost, že s přehledem zvládá udržet osmdesáti pěti kilometrovou rychlost i několik hodin na plynovém pedálu. Problém bývá poté ohnout chodidlo v kotníku zpět do přirozené polohy.

Tempomat na starém „Fháčku“ není vlastně nic přehnaně složitého proti dnešním moderním mašinám. Posuvným tlačítkem na páčce blinkrů se aktivuje a bočním přepínačem se zvyšuje a snižuje požadovaná rychlost. To je přesně to místo, kam se mi podařilo vylít kelímek kafe, když jsem vyjížděl v Göteborgu z trajektu. To se sjíždí z takové železné montované skluzavky z boku lodě. Je tam velmi ostrý sklon. Nedoporučuji ji sjíždět s jednou rukou na volantu a s kelímkem kafe ve druhé. Některé věci se prostě špatně kombinují.

Celý pátek jsem strávil údržbou své soupravy. Květnové počasí přálo a já jsem využil krásného počasí, svléknul tričko a pustil se do mytí návěsu. Za ty měsíce provozu se v něm nahromadilo všechno možné. Rozhodující byl náklad čerstvých ryb z dánského Nyborgu, který jsem v Kodani doložil několika paletami zrajícího sýru. Výsledek byl zabijácký sýrovo rybí odér.

Zvláště tahač už nějakou tu očistu potřeboval. Ke své nelibosti jsem zjistil, že jsem v bočním kovovém boxu, který je přišroubovaný na rámu, nechal tašku s baleným masem. Bylo prošlé a chtěl jsem ho někde vyhodit. Jenže jsem na něj zapomněl. Dlouhé týdny jsem chodil kolem tahače a přemýšlel, co to kolem tak smrdí. Když jsem ten box otevřel, vyvalila se ven rozpadlá papírová taška a balení masa, z něhož lezla armáda červíků. Pravda je, že ta bedna je tam pro umístění řetězů, když se jede do Norska. V létě ale těžké řetězy nevozím, a tak tam syslím odpad, než se ho někde zbavím do popelnice. Jednou prase – vždycky prase.

Najednou sebou trhnu leknutím. Z reproduktoru vysílačky se ozve po dlouhé době hlášení. Myslel jsem, že jsem ji vypnul. „Smrdí tady nějaký ryby“, ozve se do vysílačky anglicky. Ten hlas odněkud znám. Zpozorním, ale nikdo na něj nereaguje. „Opakuji, dojíždím nějakého pomalého šneka, co kouří jako fabrika a smrdí jako leklá ryba, přepínám.“ To už mi přijde více než podezřelé. Podívám se rychle do levého zpětného zrcátka. Černá Scania je asi dvacet metrů zamnou a mračí se na mě svou tmavou sluneční clonou nad čelním oknem. Tak tohle může být jen jediný člověk. Beru do ruky vysílačku, zmáčknu tlačítko a povídám. „Tlustý draku, tady smradlavá ryba, přepínám.“ „Hoši, vy jste magoři,“ ozve se třetí hlas do vysílačky Švédsky. Za Niklasovou soupravou vyčuhuje další truck. Pomalu nás oba dojíždí. „Smradlavá ryba zdržuje provoz, takže platí na další pumpě všem kafe,“ ozývá se Niklas ve vysílačce. Ten si vždycky najde důvod, proč se nechat pozvat na drink. Osamělá noční dálnice je najednou plná života. Třetí ve vysílačce je Tommy. Jede až do Kiruny a raději to prý táhne v noci a přes den to zapíchne někde v lese a spí. Docela ho chápu. Také mám rád tyhle noční štreky, kdy je člověk sám na světě. Společnost mi dělá jen měsíc a hvězdy. Na to se těším celý den. Můj problém je ten, že přes den nemohu usnout. I když jsem vyřízený. Se svítáním se však přepnu na denní režim. Večer pak obvykle mžourám a zastavuji každých dvacet minut, abych rozproudil krevní oběh.

Svěřte se s něčím kamarádovi. Včera jsem mu volal a povídal, jak čistím špinavý návěs od ryb a sýra. A je to tu, už mám volací znak. Ale moc o něj nestojím. A to jsem přemýšlel, že tu vysílačku vyškubnu a nahradím něčím užitečným. „Smradlavá ryba volá dva blbouny, co se mi lepí na zadek, přepínám.“ „Blboun jedna slyší.“ „Blboun dva slyší,“ ozývá se v „cíbíčku“ postupně za hlasitého smíchu. „Moc se mi moje přezdívka nelíbí, přepínám.“ Záměrně jsem si naběhl. Jsem zvědavý, co ty dvě esa vymyslí a raději jim nikdy neřeknu, co vezu tentokrát. Ta ryba není zas tak špatná, říkám si.

„Blbouni rozumí, můžeme to probrat v Nörrkopingu u kafe, přepínám.“ Nehodlám se vzdát tak lehce. Samozřejmě, že to tak dopadne. Ale je třeba si to trochu zpestřit. Do Nörrkopingu zbývá necelých třicet kilometrů. Zítra tam mám vykládku a když vše půjde dobře, budu rovnou nakládat mražené maso do Finska. Tam jsem ještě nikdy nebyl. A přitom Finsko je tou zemí, která vzbudila moji vášeň pro Skandinávii. Třeba, že do Skandinávie Finsko geograficky vůbec nepatří, kulturně jednoznačně ano. Pokud se povede nakládka, nalodím se zítra večer ve Stockholmu na trajekt, který celou noc popluje do Turku. Strašně se těším.

„Smradlavá ryba volá zbytek konvoje,“ přepínám. „Konvoj slyší, přepínám,“ ozve se Niklas ve vysílačce. Evidentně ho to strašně baví. A mě taky. Už jsem skoro usínal za kormidlem. Teď nemám na spánek ani pomyšlení. „Kdo bude v Nörrkopingu poslední, platí kafe, přepínám.“

Ani se neobtěžovali odpovědět. Černá Scania hodila hnedka blinkr do leva a z komínů se vyvalil dým, který je ještě černější než ta noc, kterou jedeme. Nad horizontem právě vyšel měsíc. Taky podřazuji a dávám plný plyn do kopce. Ale nic se neděje. Směji se, pěkně jsem si to upekl. Niklas mě rychle předjíždí a dělá na mě opičky, jen co se naše kabiny potkaly na jedné úrovni. Za ním je nalepené Volvo, které pravděpodobně patří Tommymu, který si zahrál třetí hlas v naší komedii. Vůbec se na mě nepodívá. Je jasné, že jeho hlavní cíl je Nicke. Ale ten se nedává tak snadno předjet a blokuje mu cestu jízdou po středovém pruhu.

Do kopce nemám proti jejich strojům nejmenší šanci. Nemusel jsem ani podřazovat. Teď už je kroutící moment dávno v háji a zpět nahoru řadit nemůžu. Rychlost se stoupáním klesá a ty dva vlčáci mi s přehledem ujíždějí.

Nemůžu se na ten svůj truck zlobit. Na rozdíl od nich, má už téměř dva miliony nalítáno. A stále drží jakž takž pohromadě. Alespoň motor, ten je rozhodně stoprocentní.

Na čerpací stanici u Nörrkopingu dojíždím třetí, ale se ctí. Ti dva už stojí u chladnoucích strojů a mávají. Parkuji mezi nimi a o pár minut později už sedíme u stolu před benzínkou a pijeme kafe. Slunce už zapadlo za obzor, ale stále vidíme světlý pruh, který se vznáší na nebi nad vrcholky jehličnatých stromů. To je ten můj milovaný sever. Ten pohled harmonizuje duši.

Tommy je příjemný postarší chlapík, tak kolem pět a padesáti let. I když bych mu typoval o něco víc. Šedivé rozcuchané vlasy, malá očička, stejně jako je má Nicke. „I smell the fish,“ říká Niklas pobaveně. „Už toho nech,“ povídám s hranou podrážděností. „Vždyť už to dávno nemůže být cítit.“ Tommy nasaje čerstvý vzduch do nozder a usměje se. „Já spíš cejtim nějakej sejra,“ povídá s tlumeným smíchem. „Hej, vy dva jste se hledali, až jste se našli,“ říkám odevzdaně a usrknu ze svého kelímku s kávou. Kofein oživuje moje smysly.

Pravdou je, že na ty smradlavý náklady mám kliku. Niklas si pamatuje, jak jsem bral balíky recyklovaného papíru z okolí Jönköpingu, ještě když byla naše stará firma, kde jsem jezdil jako záskok s Manem. Celá noc propršela a nakladač mi vozil na plachtový návěs obrovské sdrátované balíky papíru k recyklaci. Bohužel to nebyl jen papír. Smrdělo to, jako kdyby to vytáhli rovnou z popelnic, což je nepochybně ta cesta, kudy se to do té továrny dostalo. V jednom balíku bylo i slisované rádio a zbytky jídla. Po celém návěsu tekla jakási směska tekutin, jak jsem ty balíky stahoval kurtami k podlaze. Ždímal jsem je jako houbu. Ty balíky se musely kurtovat, takže jsem po nich musel šplhat, abych kurtu přehodil přes jejich okraje. Raději to Nickemu nebudu připomínat.

„Prý jedeš do Finska, říkal Nicke,“ pronáší najednou Tommy. „Dávej si tam dobrý pozor na kamery,“ pokračuje. Ty jsou tady také, ale ve Finsku je jich mnohem víc, hlavně v okolí Helsinek, kam jedu. „Susiraja, už je v pohodě,“ říká Tommy. „Tam už to můžeš v noci valit bez potíží.“ „Susiraja?“ „No, tak Finové označují teritorium, které je za Helsinkami na sever.“ „Vlastně vše, co je na sever je pro ně Suusiraja.“ „Prostě vlčí hranice.“ Chápu to tak, že co je za Helsinkami, je vlastně chápáno jako divočina. „To uvidíš sám,“ směje se Tommy. Nicke napodobuje vlčí vytí a někde v dáli se začne ozývat psí štěkot. Tommy ho poklepe po ramenou a říká „precis, precis!“.

Finsko mě velmi fascinuje. Vyprávím chlapům, jak jsem se vlastně dostal do Švédska a jakou roli v tom sehrálo právě Finsko. Bylo mi asi šestnáct, když si mě našla finská metalová skupina Nightwish, tenkrát v Čechách téměř neznámá. Začal jsem se učit finsky a snil o tom, že tuto zemi navštívím. Ale bylo to nakonec Švédsko, do kterého jsem odjel pracovat se svým kamarádem v roce 2007 a po půl roce se vrátil domů. Další zkušenost následovala až po roce 2011. „A jsem tu doteď,“ povídám vesele. Tohle je dobrá společnost. Vždycky jsem rád, když na cestách potkám známou tvář a poznám někoho nového. Niklas tyto lidi na sebe nabaluje, jako sklízecí stroj nabaluje dlouhé obilné klasy. A dnes se moje portfolio truckerských přátel rozrostlo o Tommyho.

„Finové nejsou tak nafoukaní, jako my,“ vypráví Tommy. Nicke se zamračí a dává najevo, že on není nijak nafoukaný a není ani Fin. Smějeme se. Nicke určitě není. Bylo mu úplně jedno odkud pocházím a hned si mě oblíbil a já jeho. Hodně Švédů si drží celkem hmatatelný odstup od cizinců. Ale Nicke byl vůči mně od začátku zcela otevřený a mnohokrát mi na cestách pomohl z nesnází. A jako nováček na severu, jsem těch nesnází měl nespočet.

Tommy musí jet dál. Kiruna je hodně daleko a on chce využít nočních hodin a projet Stockholmem bez zdržení. Loučíme se a dostávám od něj jeho číslo. Prý mu mám zavolat, kdybych se ve Finsku dostal do potíží. Jeho manželka je z Finska, a i on finsky mluví. Říká mi, že ta moje stará škatule si o problémy skoro koleduje, ale já jen vrtím hlavou. Už máme spolu pár desítek tisíc kilometrů za sebou. I spousty zírajících policistů. A za to auto dám ruku do ohně. Tommy bere za startér a zvedá ruku na pozdrav. Motor se rozdrnčí a těžce naložená souprava se dává do pohybu. „Volvo,“ mávne ironicky rukou Niklas.

Niklas se obrací zpátky ke mně. „Mohl bych ti zařídit flek u nás ve firmě,“ povídá. Koukám na něj mlčky. „Přece nechceš dělat pro toho zloděje na věky,“ dodává. Koukám do země. „Víš ono je to těžký.“ „Přestal jsem si věřit a teď mám konečně pocit, že se to trochu obrací.“ Nicke jen mlčky kýve hlavou. Také si tím v naší bývalé firmě prošel a ví, jak hodně jsem ten konec prožíval. Když jsem jezdil mezi nimi, byl jsem šťastný. Kdo by čekal, že to vezme tak rychlý konec.

„Ale víš, že vždycky můžeš,“ dodává Nicke už smířeně, že semnou teď asi nehne. „Ano vím, tlustej draku,“ odpovídám s úsměvem. Někdy víte, že byste mohli dělat něco lepšího a za lepších podmínek. Ale já jsem do Švédska nepřišel budovat kariéru řidiče kamionu. Už jsem byl z těch všech změn unavený a nechci už nikde znovu začínat. Je to sice zvláštní, ale svým způsobem mi teď vyhovuje nemít domov, žít v karavanu a jezdit pro firmu, která může skončit ze dne na den. Jako by neexistovala žádná budoucnost. Jen to, co je teď. Nepochybně to jednou začnu vnímat jinak. Ale dnes mě nezajímá nic jiného než dělat to, co právě dělám. Pustit si tu svou audio knihu a brázdit tyhle nádherné severské silnice. Poprvé v životě dělám něco opravdu naplno.

Na nebi svítí Velký vůz. Koukám na něj s ohromením. Uvědomuji si, že lidé v Čechách ho uvidí na obloze až za nějakou dobu. Nicke se semnou loučí se svým typickým „Take it easy now.“ Pozoruji ho, jak šplhá do kabiny, která se lehce nahne, jak se souká dovnitř. Je to skvělej chlapík. Jeden z posledních svého druhu.

Ještě chvíli si tu sám posedím a podívám se na hvězdy. Jsou tady na severu tak nádherné. Benzínka už dávno zhasla svá světla. Je tu ticho, které jen občas prořízne hluk projíždějícího kamionu po dálnici, který pomalu mizí v dáli. Světélka, které má na bocích svítí nocí. Nic jiného teď po dálnici nejede. Jsou to jen tihle noční jezdci na svých krásných strojích.

O čem je vlastně život? Svádím v sobě vnitřní souboj. Od mala se nám vnucuje růst. Základní škola, která určuje, na kterou střední školu se dostaneme. Růst je alfa a omega všeho. Ale co naše duše? Skutečně si přeje vydělávat hromady peněz a být vlivná? Začínám si uvědomovat, že žádný materiální růst mě neučiní šťastným i kdybych se stal vlivným manažerem.

Přitom mi stačí jeden jediný pohled na kamion mířící nocí, abych cítil jednotu a život. Nepotřebuji vydělat miliony, abych si zaplatil výlet na horu světa, odkud bych zahlédl veškerou životní moudrost. Je to zvláštní rozpor. Něco, jako by mě hnalo dopředu a říkalo mi, musíš se snažit být něco víc, než jsi. A něco zcela opačného mi říká, že to, co zrovna dělám je naprosto dokonalé. Neumím to pojmout.

Vzpomenu si na skvělou hlášku neméně skvělého herce Jana Kanyzy v seriálu „Hospoda“. „Vše, čím jsem byl, byl jsem rád.“ To je přesně ono. Není třeba nic dodávat. Jdu také ulehnout do kabiny. Dobrou noc.