Truckerem ve Švédsku - Svéráz života na cestách

Známé heslo „voják se stará – voják má“ platí v životě na cestách několika násobně. Ani nevím, jak jsem dospěl do bodu, že si s ničím nedělám moc těžkou hlavu. Co je na cestách nejtěžší, je dopřát si nějaký přijatelný stravovací režim. Ze začátku mi dělalo plánování si jídla velké potíže. Buď jsem si toho připravil přes víkend moc a půlku jsem pak vyhazoval. Nebo jsem věčně někde zastavoval a něco přikupoval. Samo se to srovnalo. Celá pestrá Skandinávie je moje zahrádka. A najednou jsem zjistil, že jídlo se na mě valí odevšad. Stačí se jen pořádně koukat kolem sebe.

Sergej je opravdový mistr truckerské kuchyně. Princip je prostý. Najít vše, co najít v kabině lze a hodit to na pánev. Přidat sůl, pepř a samozřejmě česnek. Nedávno ho překvapila prodavačka u kasy v potravinách. Sergej vyložil svůj nákup na pojízdný pás u kasy. Prodavačka si ho narolovala k sobě. Podívala se na nákup, pak na Sergeje a pak zase na nákup a opět na Sergeje. „Vy budete dělat boršč, nemýlím se?“ Taková profesionalita v odhadu ho skoro dojala. Z mého nákupu by byla v koncích. To poznat nejde, protože to nevím kolikrát ani sám, jestli z toho všeho lze vůbec něco uvařit.

Mým hlavním úkolem je ušetřit co nejvíce výdajů. Protože nikdy nevím, jestli se najdou i nějaký ty peníze na výplatu. Naše firma je něco jako ruská ruleta a černý Petr v jednom. Žít levně a přesto pestře, abych měl na vše dost energie, se mi stalo hlavní náplní ve volném čase na cestách. A často se stává, že když se do něčeho pustíte na plno, život se poddá a začne spolupracovat.

Celá Skandinávie je jakýsi velký jídelní lístek. Nejlepší nabídka je bezesporu na moři. Na každém trajektu je truckerský salónek, kam mohou jen řidiči, kteří mají na lodi kajutu k přespání. Voucher na jídlo ve stylu „all you can eat“ je součástí každého lodního lístku. Zadání po nalodění kamionu na trajekt zní jasně. Rychle najít schody vedoucí na horní palubu a zamířit co nejdříve do kantýny. Přitom na každé lodi číhají na hladového řidiče různé nástrahy a nebezpečí. Tu nejede výtah nebo se schodiště ucpe výsadkem turistů z naloděného zájezdového autobusu. Vyhrává ten, kdo zvolil jiné schodiště. Na konec všechny cesty vedou do kantýny. Zájem je však velký a čím dříve jste v cíli, tím více na vás zbude.

Není nic horšího na světě, než když tolik potřebujete na toaletu a před vámi zastaví ve vchodu u benzínky plný zájezdový autobus. Všichni ti chudáci, co zadržovali své tekutiny několik hodin, se vyhrnou ven a tažení na toalety připomíná obléhání středověkého hradu katapulty. Mít záchod nožičky, tak v panice uteče. A věřte mi, že najít čistý a funkční toaletní přijímač, je samotným základem spokojeného života na cestách.

Občas se mě někdo zeptá, jestli truckeři čůrají do lahve. „Nemohu vědět, co dělají truckeři“, odpovídám většinou s úsměvem. Faktem je, že existují situace, kdy prostě zastavit nemůžete. Anebo se octnete na tak frekventovaném místě, že nelze použít nic vně kabiny. Sám jsem zažil situaci, kdy jsem jsem jel stíhací jízdu na trajekt ve Frederikshavnu. A to tak většinou bývá, že ve stresu si tělo zrovna o něco řekne. Shrnu to jednou větou. Bez lahve to nejde. A běda tomu, kdo má jen malou třetinku od limonády.

Zájezdové autobusy jsou úhlavním nepřítelem číslo jedna. V letní sezóně se o tuto příčku dělí s karavany. Nicméně mají jednu slabost, respektive výhodu, co se mě týče. Většina autobusů má volnou wifi. Parazitovat na zájezdových autobusech není sice většinou mým záměrem. Ale když už se příležitost zahrát si na klíště nabídne, stačí mi si stáhnout emaily a podívat se, co je nového ve světě.

Kajuty na lodích jsou pro mě jakousi oázou uprostřed pouště. I na krátké tří hodinové plavbě mezi dánským Frederikshavnem a švédským Göteborgem lze spáchat jakýsi restart. V kantýně si dát teplé jídlo a v kajutě si dopřát sprchu, oholit se a na chvíli se prospat. Přijímám tyto dary života, protože po několika dnech v kabině vycházím z kajuty trajektu jako znovu zrozený. Ne nadarmo se říká, že tělo je chrám duše. A často si to člověk uvědomí, až když postrádá tolik možností o sebe pečovat.

A pak je tu jídlo, které k vám přijde zcela nečekaně. Jednou takto stojím u nakládacích ramp v jedné dánské výrobně cukrovinek a moučníků. Měl jsem zde naložit na návěs jen dvě palety jako doložení nákladů odjinud. Trpělivě čekám až naloží kamion vedle mě a pozoruji, jak tam zajíždí ještěrka s paletami všeho možného k jídlu. Jsem trochu mrzutý, protože je pátek a tyhle přicmrndávky mě jen zdržují. A přede mnou je ještě celý prázdný návěs kolegy, který přijel dřív.

V jednu chvíli se paleta s moučníky, kterou veze ještěrka, prudce nakloní. Zboží složené ze samých malých krabiček se rozhoupe a ztratí balanc. V druhý moment letí vše na zem. Já i řidič kamionu, pro kterého bylo toto zboží určené, máme v tu ránu u nohou stovky krabiček s dortíčky. To by mohl být jednoho životní sen. Plavat v dortech. Jsou balené po kusech a nic se jim nestalo.

S kolegou, který nakládá přede mnou, se na sebe jen usmějeme a jdeme sbírat krabičky. Ještěrka chvíli nadává a pak se k nám připojuje. Za deset minut je paleta zase naložená zpět a obtažena potravinářskou balicí folií, aby se opět nezhroutila.

První kamion je brzy naložený a odjíždí. Ještěrkář mi naloží dvě palety něčeho podobného a odjíždím od nakládací rampy, abych uvolnil místo dalšímu kamionu. Zaparkuji kousek opodál a čekám až přinesou papíry. Za pár chvil za mnou utíká chlápek s náručí plnou balených dortíčků a moučníků. „To máš za pomoc“, říká vesele a já se rovněž nebráním úsměvu. Možná i malá slzička ukápla, ale to bych jako chlap nepřiznal.

A tak se stalo, že druhý den ráno snídáme se Sergejem na farmě kafe s talířem plným moučníků. Hlavně jemu svítí očička. Já to sladké tolik nemusím. Avšak uznat je třeba, že je mají výborné. „Aby ne, když tě nestálo ani korunu“, popichuje mě Sergej. „V tom to není“, odpovídám pohotově. „Někdy, když někomu pomůžeš a nic za to nečekáš, můžeš být kolikrát překvapený“. „Jako třeba já. Pořád ti radím a pomáhám“, skáče mi Sergej do řeči. „A nic za to nechci, vůbec nic“. A kouká s očekáváním na tašku, ve které jsem přinesl naší snídani. „Aha“, pronesu s hereckým důrazem na poslední hlásku. A vytahuji další balení těch s čokoládovou polevou. Já si raději dám pivko.