Článek
Sedím mlčky u rozkládacího stolu, jenž se pouhým stlačením dolů promění v provizorní lehátko. Venku chumelí a denní světlo se pomalu stává minulostí. Chuchvalce sněhu sklouzávají dolů ze střechy mého karavanu. Ještě několik hodin a budu zde zasypán do jara.
Elektrický radiátor jede na plné obrátky a horký vzduch spaluje celý vnitřní prostor. Mám v ruce propisku a poťukávám s ní na prázdný list papíru.
Jaké že si to mám vypsat cíle? Přetáčím audio knihu o několik minut vzad, neboť jsem se zakoukal ven na padající vločky. „Vypsáním svých cílů změníte svůj život“, sděluje jakýsi pozitivní hlas z reproduktoru. Jistě, říkám si v duchu. Takže bych si měl napsat, ať už se konečně vyhrabu z toho marastu a začnu žít normální život. „Váš cíl by měl být pozitivní a měl by znít motivačně“, pokračuje hlas mého digitálního společníka. Aha, tak nic. Tužka letí do kouta.
Ale vždyť to tak je. Celý můj život je jedna velká katastrofa. Kamion je po včerejší nehodě v servisu a nemám ani tušení, kdy budu moci znovu vyjet. Sotva jsem začal pracovat, bum, rána a stojíme. Co ještě horšího se může stát?
Je to týden, co jsem se vrátil zpět do Švédska. Bez ničeho, bez peněz a bez zdrojů. Firma, pro kterou jsem tu několik let pracoval, zmizela rychleji, než potápějící se vrak lodi zmizí z vodní hladiny. Poslední své peníze jsem vsadil na práci, kde nemám ani tu nejmenší jistotu výdělku. A přitom jsem měl možnost se rozhodnout a vzít dobré a teplé místo diagnostika v servisu v Nörrkopingu, kde otevírali nový servis. O to místo jsem usiloval téměř půl roku, když jsem ucítil, že naše firma zde na jihu Švédska již brzy nebude pravdou.
Jaké to bylo zklamání, když ono místo dali jinému uchazeči. A jaká to byla naděje, když jsem byl o několik měsíců osloven, že místo je opět volné. Proč jsem se vracel sem na farmu poblíž Klippanu, kde jsem přišel o práci i bydlení? Jaká síla mě to táhla k tak nejisté práci a bydlení v karavanu?
Kam jsem to jen oči dal. S velkým sebezapřením jsem odjel první zakázku do Dánska. Kormidloval jsem už tady hodně náklaďáků, ale tohle staré modré Volvo semnou nechtělo nic mít. Vzpíralo se a odmlouvalo. Konečný vzdor přišel rychle a razantně.
Deset kilometrů před cílem jsem byl rád, že mám tuhle první jízdu za sebou. Přemýšlel jsem, jestli za volant tohoto ďábelského stroje ještě někdy usednu. Kam asi zmizel tak náhle jeho původní řidič? Slehla se po něm zem a jen díky tomu jsem já zde na jeho místě. Je to nějaké prokletí? Nebo snad trest za mé nerozhodné chování?
V zatáčce u Perstorpu se vše samo vyřešilo. Rána a tahač se naklonil na levou stranu. Instinktivně jsem se podíval do zpětného zrcátka. Nepochopil jsem ihned, co se děje. Kolo zadní nápravy se oddělilo od náboje a náhle, odlehčenou vahou celého stroje, nabralo rychlost. O vteřinu později mě předjíždělo a svištělo po silnici do dáli.
Moje vytřeštěné oči tomu nechtěly z počátku uvěřit. V momentě jsem stál na místě a blikal dálkovými světly na protijedoucí řidiče, kteří zmateně uhýbali na obě strany.
Kolu to bylo jedno. Suverénně a neohroženě se valilo vpřed jako velký tank za občasného poskakování. Za několik dlouhých vteřin mi zmizelo z očí do škarpy, odkud jen jednou vyskočilo jako delfín z vodní hladiny do obruče svého cvičitele. A dál už se neukázalo.
Několik krátkých minut, které mi připadaly jako věčnost, jsem prožíval stav naprosté bezmyšlenkovitosti. S naprostým, až ledovým klidem jsem umístil za zadek návěsu výstražný trojúhelník a šel obhlédnout škody na tahači.
Náboj zadní nápravy je ničený. Uvolněný disk kola ho ožvýkal, jako kdyby byl z papíru. Disk druhého kola to má také za sebou. Díry, do kterých pasují kolové štifty, jsou teď dvojnásobné a vymleté do jakési elipsy. Tohle už jezdit nebude.
Jako bývalý zaměstnanec servisu jsem už takových případů viděl mnoho, takže jsem ihned věděl, jak moc je to zlé.
Hlava obnovila svou otravnou činnost a ihned se mi promítla představa výjezdového servisního vozu, odtahová služba a účet za opravu mající minimálně čtyři desetinná místa.
Kolem jezdí samí čumilové. Někteří dokonce přibrzdí, aby si moje neštěstí pořádně prohlédli nebo vyfotili. Pozoruji, že lidé jsou všude stejní. Jen se dobře podívejte, jaký jsem zoufalec. Sedím tam na patníku, jako hromádka neštěstí. Slyším jak se mi snad i stromy kolem smějí.
V tu chvíli jedno z osobních aut zastavuje. Je to menší dodávka a z jejich dveří vystupuje vysoký chlapík v reflexním overalu. Jde ke mně. Sotva si ho všimnu.
„Tak jdeme pro ni, ne“? Hodím na něj prázdný pohled. Vykoktám ze sebe otázku, pro co že to vlastně jdeme. Hlas se mi třese spolu s žaludkem. Stresová reakce se dostavila. On se ale jen usměje a poví, „No, pro to kolo, pro co jiného“?
V očích se mi najednou zablýskne. No jistě, co jiného. Cítím se, jako by mi zrovna někdo prozradil celé tajemství života a já najednou pochopil celý smysl svého bytí. Vždyť má situace má řešení.
Jdeme pro to kolo. Válí se asi dvě stě metrů daleko ve škarpě. Vytahujeme ho zpátky na silnici a už ho koulím zpět ke kamionu. Zvedám nápravu na heveru a pozoruji, jak se mi do obličeje pomalu zpět nalévá barva.
„Moc štiftů ti tam nezbylo“, říká mi opět veselým hlasem cizí muž. To nevadí, odpovím už s mírným úsměvem. Utáhnu to na těch pár, co zbyly a došourám se do nejbližšího servisu. Snad to dají do kupy.
„Co jsem dlužný?“ ptám se onoho člověka, který zastavil a bez jediného zaváhání si ušpinil celý overal od bláta, jak mi pomáhal tahat ven ze škarpy to nešťastné kolo.
„Vůbec nic. Ať se ti dobře daří“. Jen mávne na pozdrav a než se zmůžu na nějakou sofistikovanou odpověď, nasedá do auta a mizí v dáli.
Pomalu se rozjíždím. Škube to, třese se to, ale jedu. Říkám si, že víc už tomu snad ublížit nemůžu.
Jak se můj mozek snaží rozplést celou situaci, začíná mi vše pomalu docházet. A stydím se sám před sebou. Kdybych nebyl tak zaslepený svou osobní krizí. Kdybych neobviňoval život z toho, kam jsem se díky jeho nelibosti dostal. Kdybych nechoval takový odpor k tomuto starému tahači.
Pravděpodobně bych si všiml, že se mi zadní náprava vlní pod zadkem. Asi bych vzal do ruky klíč a snažil se přijít na tu příčinu. Pravděpodobně bych zjistil, že jsou matky povolené a tohle vše se nemuselo stát.
Ty pitomče. Tohle staré Volvo přece není tvým prokletím. Tohle auto a tahle práce, to je tvá šance! A dnes už jediná šance. Nebo se chceš snad vrátit do vlasti s holým zadkem a pocitem, že jsi selhal a nemáš nic?
Tady s tímto kamionem a tady ve Švédsku, kde jsi o vše přišel. Tohle je nyní tvé bojiště. Tohle je tvá aréna a zde si získáš zpátky svou sebeúctu a pokoru, která ti tak zatraceně chybí.
Přemýšlím ještě, nebo ke mně něco nebo někdo promlouvá zevnitř? Nikdo nemluví a v šoku z nehody již nejsem. Ale jako by ke mně promlouval nějaký vnitřní hlas, který znám i neznám zároveň. Něco mě ale vábí ho poslouchat.
Cítím se, jako by nějakých dvacet kilo mé váhy najednou někam zmizelo. Téměř se nadnáším v sedačce řidiče, která semnou na vzduchovém polštáři třepe nahoru a dolů, jak auto poskakuje pomalu dopředu.
Prožívám takový zvláštní vnitřní klid a soustředěnost. Dnes už vím, že jsem se tehdy vzdal přítomnosti. Už toho bylo moc. Ten vnitřní hlas tam vždycky byl, ale v ten den jsem si uvědomil, že jsem mu nikdy nevěnoval pozornost. Vlastní pýcha a zaslepenost mi to neumožnila.
Dnes vidím cestu. Smířil jsem se s tím, že to nebude jednoduché. Ale touha zvítězila.
Najednou si všímám, že motivační audio kniha, kterou jsem poslouchal, už skončila. Jak jsem byl ponořený myšlenkami zpět v oné nehodě, která mi tak zásadně změnila pohled na svět, ani jsem nepostřehl, že už nesněží.
Temnými mračny se prodírají úzké sluneční paprsky. Jdu ven a nasávám je do sebe, jako by byly mou hlavní potravou. Ano, opět to vnímám. Život je stále zde a pokud mu to umožním, bude mě všude provázet a ukazovat mi tu správnou cestu.
Pípá telefon. Skromná krátká zpráva říká jediné: „Váš tahač je opravený.“
Na nic nečekám, beru doklady, zamykám karavan, i když vím, že ho lze stejně otevřít, a utíkám do města. Snad stihnu odpolední vlak.
