Článek
O řidičích kamionu se občas říká, že jsou „jednou nohou v pekle a druhou v kriminále“. Neznám autora tohoto rčení, ale s respektem bych mu podal ruku. Tento výrok má více hloubky a pravdy, než se může nezasvěcenému na první pohled zdát. Avšak většina vzpomínek na složité situace je s odstupem času k pousmání.
Uháním s nákladem chlazeného džusu z dánského Ringe po švédské dálnici E6 směrem na sever. Stoupám do pravděpodobně největšího kopce ve Skåne, na Hallandsåsen, ležící mezi městy Ängelholm a Halmstad. Z jihu je to dlouhé pozvolné stoupání, kdežto ze severní strany jde o pořádný sešup. Nad kopcem se často kumulují bouřkové mraky a ze severní strany je na něj z dálky krásný pohled plný světelných kontrastů. Za deště, kterým prosvítá slunce, se strmě stoupající dálnice třpytí zářivou stříbrnou barvou. V tu chvíli připomíná dálnici do nebe.
Tento kopec mě ovšem jednou vyškolil způsobem, na který dlouho nezapomenu. To bylo v době, kdy jsem ještě jezdil s Manem pro Danielův Bryland Transport, jako střídač o dovolených, které si brali řidiči. Tento tahač MAN TGX mi nakonec zůstal, protože řidič, kterého jsem střídal, se už z dovolené do firmy nevrátil. Z letního střídání jsem tedy přešel do stálého zaměstnání řidiče. Všichni to uvítali, protože práce na servisu bylo pomálu a s Maxem jsme tam netvořili zrovna sehraný tým.
zapřahání návěsu v přístavu Malmö - Švédsko
A v tu dobu jsem bral zpátečku z Halmstadu do Trelleborgu. Byl to plachtový návěs pro LKW Walter, který jsem naložil v Halmstadu a vezl jsem ho na trajekt. Tam se návěsy naloďují samostatně a v Německu už na něj pak číhá jiný tahač, který s ním pokračuje dál do vnitrozemí. Nakládal jsem obrovskou cívku, která měla na délku asi čtyři metry a vážila šestnáct tun. Nakládala se ze shora shrnovací střechou návěsu, jeřábem do „muldy“. To jsou jakási propadla v podlaze návěsu, který má jinak podlahu rovnou. Části podlahy se vyndají a vznikne takové koryto, kam se kulatá cívka zasadí a přikurtuje.
Bohužel jsem si ale nechal cívku naložit moc dozadu návěsu a zadek tahače tak zůstal příliš odlehčený. Věřil jsem, že jeřábník ví, co dělá, ale to jsem se mýlil. V téhle profesi si člověk musí prostě hlídat všechno. Jízda byla samozřejmě nestabilní, ale po rovině to nedělalo velké problémy. A pak se mi do cesty postavil Hallandsåsen. A samozřejmě, aby bylo drama dokonalé, po strmé silnici se valily proudy vody. Viděl jsem, jak mi začíná zadek tahače podklouzávat. Z velké řady na malou a stále na nižší stupně, až jsem šplhal nahoru na malou trojku. Kvedlal jsem řadící pákou všemi směry, ale souprava stále zpomalovala. Jak bych zastavil, byl by konec.
A v tuhle zoufalou chvíli, kdy jsem sebe proklínal do všech možných vikingských i biblických jmen, se ukázalo, že mašina, se kterou jezdím, má jednu obrovskou výhodu, přímo geniální do těchto podmínek. Na šestnácti stupňové převodovce je z boku malé tlačítko. To slouží k sepnutí spojky, aniž by řidič musel šlápnout na spojkový pedál. Tlačítko se sepne, podrží a rovnou se řadí požadovaný převodový stupeň. A tato funkce mě pravděpodobně zachránila, protože každé řazení je ztrátou rychlosti. A čím rychleji probíhá, tím méně kinetické energie vozidlo ztrácí. A ve stoupání je to sakra znát.
větrný mlýn někde mezi Trelleborgem a Malmö
S poslední trakcí jsem se vyšplhal na kopec a pozoroval, jak se otáčky motoru pomalu zvedají. Právě zde je opět zásadní rychlé ražení nahoru, které tlačítko spínající spojku umožňuje. V duchu jsem děkoval za tento vynález německého inženýrství, který je ve Skandinávii k nezaplacení. Po krátké zastávce, kdy jsem se přesvědčil, že zadní gumy stále mají vzorek, jsem pokračoval směrem na Trelleborg.
Několik dní po této přepravě přišla na firmu pokuta od spediční firmy za špatně naložený náklad. „Ani se raději neptej,“ říkal jsem rezignovaně Danielovi. Mít to posazené o dvě muldy blíž, vše by bylo v pořádku. Představuji si, jak asi musel prskat chudák, který v německém Rostocku můj návěs s překvapením uvnitř zapřahal. „Který blbec to tam na druhé straně kanálu nakládal?“ Vše mohlo samozřejmě skončit mnohem hůř, takže jsem s díky přijal stoeurovou srážku ze mzdy. Byla to zkušenost.
Moje stařičké volvo se mezitím s funěním vyšplhalo do táhlého stoupání po jižní straně kopce. Ocitám se na samém okraji svérázného Skåne a čeká mě úrodný přímořský Halland, do kterého spadnu prudkým klesáním, jako nahnilé jablko padající ze stromu. Brzdy toto klesání nemají příliš v lásce. A vzhledem k tomu, že páčka motorové brzdy je pro svůj přidřený ventil spíše na ozdobu, nechám soupravu nabrat rychlost kolem sta kilometrů v hodině. Motorová brzda stačí jen tak tak na udržení této rychlosti. Na kolečku tachografu se vytvoří krátká, ale výrazná křivka atakující tří ciferní číslo. Policie pro tento druh výtvarného umění nemívá příliš pochopení.
Podél západního pobřeží Švédska pojedu až do norského Osla. Krajina se začne pomalu měnit a úrodnou pobřežní nížinu vystřídají kopce, lesy a skaliska. Jsou to dvě zcela odlišné země. A já, věčný poutník mezi nimi.
Tipy na výlet
Když sjedete z E6 před Ängelholmem na silnici číslo 112, dojedete ke krásné přírodní rezervaci Kullaberg. Je to skalnatý mys s majákem a krásným výhledem na moře. Je to výlet pro nenáročné, protože zaparkovat lze poměrně blízko mysu. Z druhé strany je pak výhled na městečko Mölle, které nabízí k návštěvě malebný přístav a rybí trhy.
mys Kullaberg - Švédsko
O několik kilometrů dále po E6, ještě před stoupáním na Hallandsåsen, sjedete z dálnice E6 na silnici číslo 105. Ta vás dovede k přírodní rezervaci Hovs Hallar. Jedná se o dlouhé skalnaté pobřeží, opět s krásným výhledem na moře. Je protkané pěšinkami, kudy lze celé projít a sejít až k moři, kde je skvělé koupání.
útesy přírodní rezervace Hovs Hallar - Švédsko
