Hlavní obsah
Lidé a společnost

Truckerem ve Švédsku - Život bez domova

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Wolfee

Farma Allunda u města Klippan

10. 11. 17:48

Každý v životě něco hledá. Já jsem hledal sám sebe. A část sebe jsem našel v dobrodružství v kabině starého volva jako trucker ve Švédsku. Několikadílný článek vypráví příběh osobní krize. S lehkým humorem vás bere na cestu severem a vlastním nitrem.

Článek

Sedím na rozkládací pohovce s nataženýma rukama k malému radiátoru a snažím se pochytat veškeré teplo, které malá rotující vrtule rozhání po celém prostoru. Jsem skoro nahý a skrze prsty u nohou mi po těle stoupá studený průvan od dveří, které nejdou pořádně dovřít. Úzká štěrbina nabízí chladu dostatek prostoru pro nevítanou návštěvu mého karavanu. Za oknem trčí ze země dřevěné sloupky, na kterých byla kdysi přibitá plechová ohrada, co lemovala hranice farmy Allunda garden.

Je to lehce depresivní výhled. Ale snad to způsobuje jen to smutné deštivé počasí a únava po celodenní jízdě z Norska. Po čtyřech měsících mě čekají čtyři dny volna a já jsem z toho lehce nervózní. Do teď jsem byl v trvalém zápřahu, a kromě dlouhých večerů za volantem, jsem neměl moc možností o své situaci přemýšlet. Mám trochu obavu, že než toto volno skončí, má mysl mě sežere za živa.

Všechno prádlo mám mokré, neboť jsem ho musel vyprat a teď ho suším přehozené přes rozkládací pohovku. Zatím co jsem si jezdil po Skandinávii v kamionu, můj karavan dostal nového spolubydlícího. Stopy mluví jasně. Nemusím být v tomto zkušený indiánský náčelník.

Na stole jsem před odjezdem nechal zbytky jídla. A to byla osudová chyba. Kromě krásné zelenomodré plísně, zdobil stůl nespočet myších hovínek. Cestička vedla směrem k malému šatníku, kde mám šuplíky s prádlem. Na čele se mi objevily kapičky potu. Vysunu pomalu šuplík. V tu ránu na mě koukají z uloženého spodního prádla malá kulatá očka, tvářící se zcela nevinně. Svit stropního světla se v nich odráží jako v zrcadle. A všude hovínka. Než jsem se na cokoliv zmohl, myš vzala roha přímo za kuchyňskou desku.

Foto: Wolfee

Volvo FH kabina

Blíží se Velikonoce a já si uvědomuji, že to budou pomalu čtyři měsíce, co žiji v tomto starém karavanu a přes týden brázdím severské silnice ve starém Volvu FH12. Venku prší a tvoří se velké kaluže kolem celého mého obydlí.

Vedlejší karavan je potemnělý a nehybný. Jeho majitel se ještě plahočí s kamionem kdesi v Dánsku. Sergej vsadil vše na jedinou kartu a doufá, že dostane poslední možný náklad do Švédska před Velikonoci, z Kodaně do Helsingborgu. Všechny firmy už jsou zavřené. Tyto svátky jsou zde nekompromisní. Celé Švédsko se na čtyři dny vypne jako televize zhasne po zásahu dálkovým ovládáním.

Připadám si zde najednou osamělý. Majitel farmy, kde parkujeme a zároveň majitel té naší malé dopravní firmičky, čítající dohromady dva kamiony, je s partnerkou ve Västeråsu. Jeli na sraz amerických aut. Když převzal na krátkou dobu náš servis v Ljungbyhedu, dával jsem mu několikrát do kupy ty jeho šroty „made in USA“. Pamatuji si, že na jedné limuzíně značky Lincoln, nebo bůh ví, co to bylo, nešla skoro žádná elektrika. Předložil jsem mu výčet dílů, které v příštích měsících zaručeně shoří. On ale jen mávl rukou a takovým pyšným, až mysteriózním způsobem mi řekl, že ono tak vlastně má správně být na klasickém americkém autě. Vykuchané dráty, rozpadlé pojistkové skříně a ideálně jeden nesvítící světlomet. To určovalo ten pravý svobodný ráz. To jsou tak zvaní švédští „Raggare“. Frajeři v amerických popelnicích, co mají na zadku auta samolepku „One night stand“.

Bohužel se to zcela nepotkávalo s požadavky technických kontrol vozidel. A ty jsou ve Švédsku velmi striktní a zatím neúplatní. Jsem rád, že tu není. Jeho přítomnost mi občas působí žaludeční nevolnost. Rád bych tu ale měl Sergeje. Jestli nám šéf shoří po cestě do Västeråsu v americkém autě, zapálíme svíčku a řekneme si, „byl to dobrej chlap“. „Skvělý podvodník, jakého svět jen tak nenahradí.“

Foto: Wolfee

Farma Allunda - Klippan

Zatím co schnu a přemýšlím, ozývá se s poza linky lehké chroustání. Ač se to na první pohled může zdát šílené, jsem rád, že tu mám alespoň tu myš. Dnes už oficiálně vím, jaké je to nemít téměř nic. Vlastně jsem bezdomovec a jediný můj majetek, který mám, se vejde do kabiny mého tahače. Notebook, který zajišťuje mé jediné spojení s civilizací a trpělivě střádá všechny mé zápisky. Pracovní boty, které také už pamatují lepší časy. Pár věcí na sebe a mobil. Nějaké to základní nádobí a velká gema, do které se všechno vejde. Můj majetek dále tvoří mobilní kempingová kuchyň, která mi zajišťuje na cestách obživu. Kapesní multifunkční nůž a zapalovač.

Málem bych zapomněl na malý kulatý otvírák lahví, který jsem dostal od rodičů k desátým narozeninám. Býval na něm nalepený obrázek Mercedesu. Měnil barvy, podle úhlu, pod kterým byl pozorován. Dívám se na něj. Dynamická samolepka už na něm dávno není. Stříbrné lakování už je také z většiny povrchu pryč. Ale stále drží pohromadě.

Občas někde něco užitečného koupím, a tak se moje materiální portfolio pomalu rozrůstá. Jak moc si těchto nenápadných, ale užitečných věcí vážím. Bez multi funkčního nože bych už snad nemohl ani existovat. S péčí ho čistím a promazávám olejíčkem každý měsíc.

Opustila mě veškerá životní jistota. A přesto se cítím jako nejbohatší člověk na světě. Musím se tomu smát, když se rozhlédnu kolem. Sergej se má alespoň kam vracet. Vždy po šesti týdnech na kolech letí domů do Lotyšska a je se svou ženou, ve svém bytě nebo na zahrádce malé chatky. Jednou se nechal slyšet, že přiveze na ochutnání skvělý doma vypěstovaný česnek a křen. Už se těším na sezónu. Malé věci mi začaly připadat mnohem větší.

Foto: Wolfee

Víkendový raut na farmě

Nedávno jsem si udělal pořádek ve složenkách a vytvořil si plán, jak se ze všeho toho marastu dostanu. Předpokladem k úspěchu byla naprostá disciplína a soustředěnost na přítomnost. Pomalu, lehkými kroky se postavit opět na vlastní nohy. A to s pomocí toho „mého“ starého tahače. Právě on je moje jízdenka zpět na vrchol a já jsem to po dlouhé době odporu pochopil.

Na hodinách odbíjí šestá a Sergej stále nikde. Vystrčím hlavu ven ze dveří a koukám do dáli k příjezdové cestě na farmu. Nikde nic. V tom upoutává mou pozornost malý stín, který se mihnul pod koly karavanu. Zdálo se mi to snad?

Vyndám z ledničky plechovku s pivem a s chutí ji otevřu. Nedá se nic dělat, musím začít bez Sergeje. Chtěli jsme večer hodit maso na gril, popít a popovídat si. Ale zatím to moc na pěkný večer pod hvězdami nevypadá. Spíš na osamělou noc a bubnující déšť na laminátovou střechu karavanu.

Je zvláštní být na dně. A ještě zajímavější je pocit přijetí svého dna. Když jsem bojoval se životem a přeskakoval překážky, největší strach jsem měl z pádu na zem. Teď jsem na zemi a starosti kamsi odpluly. Také kamsi odešla rozpolcenost. Dnes jsem fixovaný na přežití, ne na výsledek své činnosti. A je to docela osvobozující. Vědomí, že jediná cesta vede vzhůru, je sice tíživé, ale zároveň motivující. Začala mě přepadat zvědavost, jestli jsem schopný tu cestu zvládnout. A pokud ano, co dalšího jsem schopen zvládnout? Vzdal jsem se boje se sebou samým. To byl můj největší protivník.

Z myšlenek mě vytrhuje jakési bouchání na dveře. Někdo tady je nebo si semnou snad představivost zahrává? Nejdřív myši, pak záhadné stíny pod karavanem a teď bouchání na dveře. Tahle farma začíná být lehce strašidelná a liják vše jen umocňuje. Každý moment se dveře prudce otevřou a v nich se objeví postava v černé kápi. V ten moment venku zahřmí a za ní vyšlehnou z nebe blesky.

Ale no tak, hlavo. Už dej pokoj. Vezmu za kliku dveří a koukám opatrně ven. Nikde není nic zvláštního. Tahač je stále na místě, kde jsem ho zaparkoval. Sergejův karavan je stále potemnělý. Jen déšť pomalu ustává a západní obzor prosvěcuje zapadající slunce. Nebe se začíná zbarvovat do rudo modrého odstínu. Kapičky vody pokapávají z jehličí borovic a otepluje se. V tom se mi něco rychle prosmekne mezi nohama a mizí to uvnitř karavanu. S leknutím zavrávorám a dosednu na konec pohovky u dveří. Co je zase tohle za přízrak?

Můj šok dokončuje zvonící telefon. Beru ho do ruky a sleduji vyjeveně celý prostor karavanu. Nikde se však nic nehýbe. Ani myš nechroustá.

„Zníš nějak vyvoraně,“ ozývá se v telefonu. „Právě jsem naložil několik palet v Kodani a jedu na most,“ pokračuje hlas v telefonu, který vnímám jen napůl.

„To je skvělá zpráva, večer budeme mít asi krysí ragú,“ odpovídám pomalu. Už jsem se vrátil trochu do rovnováhy. „Nesnaž se to pochopit a koukej rychle dorazit, už mám žízeň,“ dodávám na nechápavý tón Sergeje na druhé straně.

Tíseň ze mě najednou padá. Sergej zvládne dojet a vypadá to, že večer nebude až tak marný, jak se ještě před pár minutami zdálo. Mraky už prosvítá slunce a země usychá. Jak rychle se tady na severu vše mění. Beztak jsem tu jen proto, abych se v životě naučil přijímat změny. Z prosperity na dno a ze dna zpět nahoru. Vnímám teď svou vlastní bytost velmi silně. Uvědomování si svého já v pozadí, se mi stalo novým zvykem. A vždy mě naplní pocitem, že nejsem sám. Je tu celou dobu někdo, kdo mě pozoruje. Pozoruje vše, co dělám a prožívám. A já jsem zároveň jak tím pozorovatelem, tak i prožívajícím. Lépe tento stav asi nedovedu vystihnout. Je to však velmi příjemné a uklidňující. Do každého kroku, který dělám a v každé činnosti, do které se pouštím, vnímám i pocit „já jsem“. V honbě za prosperitou a životní jistotou, která se ukázala býti klamem, jsem tento pocit nikdy nevnímal.

Foto: Wolfee

Snídaně na cestách

Vytahuji starý gril na dřevěné uhlí a rozdělávám na něm oheň. Sergej bude mít jistě hlad. Na nebi, skrze trhající mraky, se objevují první hvězdy. V dálce za polem, které ještě nestačilo obrůst, se rozsvítily světlomety a pomalu se blíží. Poznávám specifický zvuk Sergejova Volva. Zastavuje u vstupu do domu u farmy a odpojuje návěs. Je tu jen jedno místo, kde lze nechat odpojený naložený návěs, aby se nepropadl svou tíhou do rozmáčené země.

O několik minut později ozáří celé parkoviště světlomety a tahač řízený Sergejem, parkuje u svého karavanu. Jdu ho přivítat. Sedí za volantem a vypisuje kolečko tachografu. Už ho trochu znám a vím, že neřekne půl slova, dokud ho nevypíše. Pak vezme svůj kožený ruksak a neobratně sleze ze schodů kabiny. Při tom se zakousne zuby do popruhu ruksaku, aby měl obě ruce volné a mohl se držet madel. Dole si přehodí popruh přes rameno, zapálí si fajfku a na mě se otočí se slovy: „No, how is it?“

Cítím, že můj život je úplný. Jsem spokojený. Mám tu zpět parťáka a učitele. Někdy neví, jestli je víc parťák nebo učitel a často se to prolíná v jedno. Dlouho do noci vedeme polemiku o životě a o naší situaci. Vyprávíme si, co nás na cestách přes týden potkalo. Kdo namíchl a kam je lepší nejezdit. Ty skladníci musí po večerech nutně škytat, jak jim pereme žrádlo.

Čas pomalu plyne a hvězdný kotouč se posouvá nebem, jako by ho někdo tahal za poutko. Gril už jen pomalu doutná a jde z něj příjemné hřejivé teplo. To je chvíle, kdy si uvědomím, že mi nic v životě nechybí. Co bylo a stalo se, je dávno pryč. Co bude zítra, je záhada. A co je právě teď, to je dar. Jestli jsem měl někdy nějaké touhy, tak jsou pryč. Jediné, po čem teď toužím je uchovat si to umění prožívat naplno přítomnost. Občas přistihnu mysl, jak mě táhne do představ nějaké budoucnosti, kde sedím za stolem v pěkné teplé kanceláři a jsem někým důležitým. Těmto představám se už jen usmívám. Kdy se to v mém životě stalo, že jsem se vzdal snů a přijal jakousi kolektivní představu spokojeného a perspektivního života jedince? Už si nevzpomenu. Jako dítě jsem ale po těchto dálkách a tuláckém způsobu života vnitřně toužil. Tak tady to mám. A se vší parádou.

„Vypadá to, že máš ve dveřích kamarádku,“ pronese najednou Sergej, který sedí s výhledem na můj skromný příbytek. „Jo, myslíš tu my…,“ najednou zůstávám civět. Ve dveřích sedí mourovatá kočka a líže si kožich. Hodí po mě dotčeným pohledem, který dost vypovídá o tom, kdo je tu podle ní novým pánem. Tak tohle byl ten přízrak bušící na dveře.

Nesu jí misku se zbytky od večeře, do kterých se okamžitě pouští. Vymete ji do prázdna a utíká pryč. „To je vychování,“ říkám Sergejovi. „Nažrat se a zmizet po anglicku.“

Po jedenácté ležím na posteli v zadní části karavanu. Lehké bubnování do střechy mě ukolébává k spánku. Typické jarní počasí. Alespoň na chvíli nám příroda dopřála zbytky paprsků zapadajícího slunce. Po dlouhé zimě jsou ty paprsky pohlazením po těle.

Zavrzání dveří karavanu mi cosi naznačuje. Následuje lehké bouchnutí. Cosi mi skočí na břicho a svůj studený čumák mi strčí pod nos. V tu samou chvíli se malá chlupatá koule stočí do klubíčka a vrní, dokud svou doteď nic netušící oběť neuspí k životodárnému spánku.

Po chvíli se opět ozývá chroustání za linkou malé kuchyňky. Kočka jen obrátí tím směrem hlavu, natočí jedno ucho a potom s naprostým nezájmem usíná. Kroutím hlavou. Sotva jsem si postěžoval, že se cítím osamělý, v tu ránu jsem obklopen bujarým nočním životem.

Foto: Wolfee

Kočičí kámoška

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz