Truckerem ve Švédsku - Zpátky do minulosti, jak jsem se stal řidičem

Telefon mě budí v noci ze spaní. Kdo mi to píše ve dvě ráno? Ty lidi snad nemají srdce. Petra, přítelkyně mého nadřízeného Daniela. To ale není zpráva pro mě. Rozespale na to mžourám. Je to švédsky, anglicky, nebo jak? Ty jazyky mi jdou evidentně lehce na mozek. Dlouho jsem nebyl doma.

Zpráva je švédsky a na první pohled nevěstí nic dobrého. Při čtení mi přejíždí mráz po zádech. Je to opravdu to, co si myslím, nebo ještě pokračuje sen, ze kterého se stále nějak nemohu probudit? Některým slovům nerozumím, ale určitou představu mám. Zní to velmi naléhavě. Uvidíme, co mi k tomu ráno poví.

Druhý den se u kávy dovídám, co jsem si celou noc promítal v hlavě, ale nemohl jsem tomu uvěřit. Teď je to však skutečné. Stefan, jeden z našich řidičů, měl v noci nehodu s kamionem. Bohužel, už není mezi námi. Daniel vypadá, že celou noc nespal. Jeho už tak od přírody malá očička jsou dnes ještě menší. Na stole má několik zmačkaných plechovek od energeťáků.

Je to tak, kýve na mě odevzdaně hlavou. Utrhl se mu blatník na přívěsu, a když zastavil a šel se podívat od čeho stoupá dým, smetl ho projíždějící kamion.

Celá firma je dnes pod jakousi imaginární tmavou pokrývkou. Chodím po servisu. Jediný, kdo pracuje a tváří se úplně civilně, je můj jediný kolega Max.

Max je mladej kluk, sotva dvacet dva let. Náš vztah je trochu složitější. Vycházíme spolu, ale dává mi často najevo, že nejsem ze země zdejší. Najali ho, aby se staral o zakázky, objednával díly a občas taky trochu pracoval v servisu.

Jdu za ním. Hrabe se v motoru jedné z našich Scanií. Vyndává tyčky od ventilů, které na vidlicovém motoru spojují ventily a vačkový hřídel. Myslím, že se jim říká zdvihátka, ale nejsem kovaný motorář. Jednou ji tam dal zřejmě obráceně. Nikdy bych nevěřil, jak se dokáže takový kus kulatiny lehce ohnout. Když ten motor znovu rozebral, vytáhl místo tyčky ocelový luk. Pamatuji si, jak jsem se tomu smál. On se tomu smál také. Všichni jsme se smáli a auto týden nejezdilo.

„Co si o tom myslíš Maxi?“ ptám se ho na Stefana. Max otočí hlavu od motoru. „Dědka je škoda, ale asi by byl rád, že je to on, a ne nějaký mladý kluk,“ povídá. Zajímavá filozofie, říkám si v duchu sarkasticky, a raději jdu něco dělat, abych se dal trochu dohromady.

Druhý den je u nás psycholog. Petra mi vysvětluje, že je to zde běžné, když se stane ve firmě nějaká tragédie. Všichni zaměstnanci mají možnost si s ním promluvit. Přemýšlím, jestli se to týká i těch našich dvanácti řidičů, kteří jsou rozházeni různě po Skandinávii ve svých kamionech. Alespoň se lehce uvolním k úsměvu, když si představím, jak za nimi pan „doktor přes duši“ jezdí a odchytává je. Tento pohovor s díky odmítám.

Stefanovi bylo padesát šest let. Byl to malý, usměvavý, ale velmi sešlý pán. S klidem bych mu hádal o deset let více. Od kolegů jsem se dozvěděl, že skončil na stará kolena za volantem, když mu v Thajsku krachl nějaký byznys a vyřádil se na něm švédský finanční úřad. Jeho poslední slova, když mě viděl naposledy, byla: „Thomas, co jsme jen v životě udělali špatně?“ Byl to jakýsi povzdech, protože dostal nějakou těžkou pokutu, a pak mu ještě kleklo auto. No, posílám ti tam nahoru pozdrav Stefane.

Musím si přiznat, že život vyrobil vskutku rafinovaný plán, jak mě dostat za volant kamionu. Strávil jsem krásných čtrnáct dní doma ve vlasti, abych načerpal nové síly. Po svém návratu jsem zjistil, že tým se nám rozrostl o jednoho mechanika. Max tu má svého kamaráda, bývalého spolužáka.

Můj první job je náš DAF XF, na kterém je třeba přetěsnit hlava motoru. Necítím se tu moc dobře. Od Stefanovy nehody tu panuje takové zvláštní napětí. Ale dám se do práce a třeba si to po čase sedne, říkám si.

Motorové hlavy na nákladních autech DAF jsou lité z jednoho kusu. Na rozdíl od vidlicových motorů Scanií, kde má každý válec jednu samostatnou hlavu. A v jednom se to nesundává úplně dobře. Jeřábem to naštěstí jde a je třeba dávat pozor jen, abych netrefil nějaký komponent. Ta hlava bude sto kilo jistě mít.

Se svou prací jsem spokojen. Přetěsněno, hlava našroubovaná zpět, všechny vstřikovače a palivové lišty také. Sklápím zpět kabinu a přichází rozhodující okamžik. Beru za klíček od zapalování. A v tu ránu se ozývá jakýsi cvak a pohasnou přístroje. Motor se jakoby otočí, ale ihned zhasíná. Ten tupý zvuk mi projíždí celým tělem. Něco uvnitř řachlo.

V tu ránu jsou ti dva u mě a zkoumají, co se mohlo stát. Všichni zde vědí, že nejsem motorář a že dělám převážně opravy na elektronice vozidel a diagnostiku. Ale jsem zde jediný, který pro DAF pracoval, a myslel jsem, že si s tím poradím. Musel jsem něco přehlédnout, ale nedává mi to žádný smysl. Z většiny oprav nějaký ten šroubek zbude. To je normální. Nenormální by bylo, kdyby nic nezbylo. Ale co se tady v tom „werku“ odehrálo, je mi záhadou.

Max s Patrickem Dafíka přebírají a já jdu dělat jinou práci. Skoro jim vidím na očích, jak se těší, až najdou, co jsem tam zkazil. Nebo jsem snad paranoidní? Nejsem. Všimla si toho i Petra, které je mě líto. Všímám si, že po dvou týdnech dovolené jsem se vrátil do úplně jiného prostředí. Všichni jsou napjatí. Max se činil a dosadil sem nového kolegu. Trochu ho podezřívám, že víc než na náhradu za mě, myslel na náhradu za sebe. Je pěkně vykutálený a moc se nepředře.

Po dvou hodinách, kdy Patrick usilovně makal a Max stál u něj a pil kafe, je záhada vyřešena. Jsem zrovna v kanále pod návěsem a měním brzdový válec. Max mi triumfálně nese ukázat malý placatý předmět. Je to moje svítilna s magnetovým povrchem. Nebo spíše byla. Teď je naprosto dokonale slisovaná.

Vezmu to do ruky a úzkostně polknu. Začíná mi to naskakovat. Sice pomalu, ale začínám si vzpomínat, že jsem tu baterku měl z boku na hlavě motoru. Držela na magnetu. „Neříkejte mi, že… spadla do válce motoru,“ odpovídám si sám. Musela tam spadnout, když jsem manipuloval s jeřábem a snažil se hlavu posadit na své místo na motorovém bloku. A jak šel píst válcem při startu nahoru, došlo k rozdrcení mé poslední funkční baterky. Letos už podruhé říkám „Vila i frid“ nebo-li „odpočívej v pokoji.“

Jdu se přiznat, ale zjišťuji, že ti dva poťouchlíci už se zmínili. Daniel se směje a Petra na mě kouká, jako kdybychom se dnes viděli naposledy. Trochu přemýšlím, jak můžou tihle dva spolu být. Nicméně, že se po svém návratu z dovolené necítím zcela ve své kůži, si oba všimli.

Někdy se jen tak něco stane a vy máte najednou pocit, že víte, co máte dělat. Aniž byste o tom kdy předtím přemýšleli. To jsou tzv. rozhodnutí přímo od srdce, která přicházejí z jiné úrovně našeho vědomí. Tuto úroveň si v naprosté většině za život vůbec neuvědomujeme. Rozhodnutí vzešlá z tohoto bezčasového momentu jsou ale ta nejlepší, která můžeme udělat. Vše na Zemi je přichystané pro náš rozvoj, ačkoliv uznávám, že tu přidanou hodnotu často z počátku nevnímáme jako posun vpřed. Často jsou to i události, u kterých je na první pohled téměř nemožné vnímat jejich evoluční potenciál. V širším slova smyslu mám takový pocit, že Stefanův náhlý odchod mě jistým způsobem nakopl. O dovolené v Čechách ten pocit uzrál a placatá baterka převážila pomyslnou misku vah.

A v tom to ze sebe spontánně vyhrknu. „Mám nápad,“ říkám tónem, který oba dva ve vteřině usazuje. Pohledy jsou na mě vrženy, jako bych měl tím, co teď řeknu, spasit celý svět. Nebo alespoň Švédsko.

Pokračuji už trochu rozvážněji. Přece jen, mohu se jen domnívat, jaká bude reakce. Trocha diplomacie neuškodí. Už jsem toho dnes napáchal dost. Sděluji jim, že se blíží léto a řidiči si teď budou brát dovolené. „A tak mě napadlo, že bych je střídal.“ Oba mlčí a zírají na mě. „Jako, že bych si vždycky vzal kamion řidiče, který má zrovna dovolenou, a jezdil s ním. A až se vrátí, sedl bych na další,“ vysvětluji jim to trochu polopatě, neboť si nemyslím, že to napoprvé pochopili. Sám se tomu nedivím, protože to na první pohled vypadá, že jsem si tento plán promýšlel dlouhou dobu. Ale já jsem o něm neměl tušení ani ještě před pěti minutami.

Jako první promluví Petra. „To je naprosto brilantní nápad.“ Daniel se ptá, jestli jsem to vymyslel sám. „Ne, ty dva se mě chtějí zbavit. Jasně, že jsem to vymyslel sám,“ dodávám. I když cítím, že strach o práci tady trochu obchází kolem. Servisu výrazně klesly zakázky. Proto mě překvapilo, že jsme se rozrostli o jednoho mechanika navíc. Maxovo podezřelé chování mi také nepřidalo.

Můj příchod na scénu mezi řidiče způsobil poprask. Nadšený je hlavně Niklas, se kterým se často o servisu bavím. A on je teď nadšený mi ukázat ten svět tam venku. „Vsadím se s tebou, že už se do servis nevrátíš,“ říká mi Niklas, když mu povídám onu novinku o mé další budoucnosti. Odpovídám mu, že to asi budu muset, až dovolené skončí a nebudu mít koho střídat.

Ale teď jsem tady a čeká mě další dobrodružství v této zemi. Už jsem si pár jízd vyzkoušel. Ale to bylo jen na nečisto. Teď budu muset dokázat, že zvládnu komerční provoz v severských podmínkách. A těším se na to.

Občas musí člověk najít odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a přijmout pocit nejistoty. Právě skrze nejistotu k nám přichází všechny možnosti. Rigidně jít za nějakým cílem je to nejméně efektivní jednání. Loni v létě jsem si vyzkoušel první jízdu s kamionem po Švédsku do Örebra, pro ojetý přívěs a náklad recyklovaného papíru. A zamiloval jsem se do zdejších dálek a přírody.

Práce v servisu mě přestala naplňovat před několika měsíci. Jistý podíl na tom má i příchod Maxe mezi nás. Před půl rokem se to vše změnilo. Daniel nechal část své práce jemu a já jsem začal cítit stále větší nekomfort. Představa nové výzvy a změny prostředí do mě napumpovala nový život.

„Ty ještě nevíš, co tě čeká, a už úplně záříš,“ povídá mi Niklas u kávy v horním patře, odkud je výhled na celý servis. „Nicke, podívej se támhle na první stání, co tam vidíš?“ On se jen zamračí. „Ta Scania se sklopenou kabinou?“ „Spíš to, co je kolem ní,“ povídám tajemně s lehkým úsměvem ve tváři. Niklas se rozesměje. Patrick vyndává ohnutou vačku z motoru a Max stojí u něj, opírá se jednou rukou o nádrž a v druhé drží šálek kávy.