Truckerem ve Švédsku - Zpátky do minulosti. Moje první nakládka

Ležím pod návěsem na malém pojízdném lehátku nasoukaný mezi nápravami. V jedné ruce držím lisovací kleště, v druhé zatahovací dutinky a v třetí obnažený konec tenkého kabelu. Ale kdeže. Nejsem přece chobotnice. Mít tak několik chapadel s přísavkami. To by mi to šlo od ruky.

Jak tam, tak ležím a snažím se spojit oba konce kabelu k bočnímu osvětlení návěsu, nevšimnu si ani, že se ke mně blíží kroky. Najednou ke mně promlouvá hlas. Leknu se a upustím lisovací kleště na podlahu servisu. Jeden konec kabelu mi vyklouzává z ruky a dutinka mizí někde v útrobách kabelového svazku. „Helvete!“ Zakleji a nohama se na lehátku odstrčím od nápravnice návěsu. Moje hlava se objevuje mezi koly a spolu s ní lehce nakvašený výraz ve tváři.

„Jak to jde?“ ptá se lehce pobaveně Daniel, majitel servisu a můj nadřízený. „Už bych to měl hotový, kdyby někdo nepřišel a nevyrušil mě v tom nejlepším“, odpovídám s předstíranou naštvaností v hlase.

„Tak to rychle dodělej a přijď pak za mnou, máme pro tebe speciální úkol“. Zvednu obočí a pronesu, že se už začínám bát.

Sedím u Daniela v kanceláři a točím se na židli. On telefonuje a já chytám tak každé páté jeho slovo. Jsem ve Švédsku už tři měsíce, a i když jsem sem nepřijel švédštinou zcela nepolíbený, stále mi dělá problém držet s hovorem krok. A protože jsem velmi líný, pomáhám si často angličtinou. Podle nich mluvím „svengelsky“.

Práce na servisu není špatná. Trávím tu ale hodně času, aby mi přesčasové hodiny pomohly zvládnout start v nové zemi a všechno poplatit. Už ani nevím, kdy jsem měl naposledy volno. Přemýšlím o tom tak usilovně, že jsem si ani nevšiml, že šéf už položil sluchátko.

Jeho rázný začátek věty mě vytrhává z myšlenek. „Tak! Máme s Petrou pocit, že by ses potřeboval na pár dní trochu provětrat.“ Napadá mě, jestli na to přišel tím mým klením pod návěsem. A to jsem klel i česky. U těch nadávek je to celkem jedno v jakém je křičíte jazyce. On to každý pochopí.

„Tak o jaké jde angažmá“, ptám se opatrně. Daniel se rozpovídá a já se dozvídám, že se mu pro firemní autodopravu povedlo koupit ojetý přívěs. A jéje, další šrot do domu, říkám si pro sebe v duchu. Co on koupí, pod tím já strávím z pravidla několik dní v montérkách. Odkud je to tentokrát?

„Pojedeš pro něj do Örebra“, říká Daniel a sleduje pobaveně můj údiv. „Já?“ Vyhrknu ze sebe překvapeně. „Jasně“, pokračuje Daniel. Vezmeš to Volvo, které teď nemá řidiče a vrátíš se s přívěsem zpět.“ „Ráno vyrazíš a druhý den jsi zpět, co ty na to?“

„Beru to, “odpovídám s mírným úsměvem. S mírným, protože by v tom mohl být… „No, má to jen takový háček“, říká Daniel pomalu a kreslí si přitom kruhy na papír. Přesně to jsem si myslel.

Nahoru pojedeš prázdný, ale aby se nám to alespoň trochu zaplatilo, vezmeš nazpět náklad. Oddychnu si, že naštěstí jen na auto. Přívěs pojede prázdný. Takže to bych mohl zvládnout.

„Ale víš, že s těmi vašimi lochneskami jsem nikdy nejezdil,“,upozorňuji věčně vysmátého majitele servisu a malé dopravní firmy. „Vždyť je to jen o šest metrů delší než normální kamion“, pronese s úšklebkem a s plnou pusou jídla dispečer Björn, který zrovna vešel do kanceláře a dojídá banán. „Vždyť je to jen o šest metrů delší“, zamumlám na Björna s úšklebkem i já a napodobím jeho křečkování banánu.

A tak se stalo, že se příštího rána nacházím na cestě do Örebra, kam mám v plánu dojet dnes večer. Ještě nikdy jsem nebyl takhle vysoko ve Švédsku a už vůbec ne s kamionem. Se sólem se samozřejmě jede krásně. Jsem trochu nervózní, protože jsem si zapomněl nabíječku na telefon. Kouknu rychle na stav baterie. Zbývá 35 procent. No nazdar.

Cesta krásně utíká. Za pár hodin sjíždím klesáním z Torsviku, kde je hlavní závod Ikea a projíždím Jönköping k jezeru Vättern. Je nádherné. Mám ho teď celé na dlani. Je to jakási dlouhá vodní nudle. Hladina je klidná a lesklá. Jedu několik desítek kilometrů po dálnici, která lemuje celé pobřeží. Dal jsem jí operační název „Pacific Highway“ podle slavné americké dálnice na západním pobřeží. Opravu mi ji hodně připomíná. Tento název už jí zůstane. Kdybych tak dnes tušil, že za pár let tudy budu projíždět i několikrát týdně s těžkými náklady a soupravami, kterým dnes říkám lochneska.

Míjím monumentální zříceninu „Brahehus“, která se majestátně tyčí na jednom z vrcholků kopců nad hladinou jezera. Nemá už okna ani střechu. Zbylo jen zdivo. Je to úchvatná stavba. V Mjölby sjíždím z dálnice a pokračuji po menší cestě směrem na Motalu. Jedu po staré dobré „padesátce“. Dnes poprvé v životě.

Kam mě to ta navigace vede? Jsem téměř u cíle a najednou mám odbočit na jakousi lesní cestu. Znovu ověřím zadání souřadnic, ale zdá se, že jedu správně. Jedu několik kilometrů lesem po nezpevněné šotolině. Ještě, že mě poslali nejdřív naložit auto a pak pro přívěs. Nechtěl bych to tady couvat s vlekem zpět, až zjistím, že na konci je jen závora a za ní buš.

Cíl je v dohledu. K mému překvapení je to malý statek s několika malými továrními budovami. Takže tady se lisuje odpadní papír do balíků. Zastavuji u brány a listuju v telefonu, co a kolik mám vlastně naložit. V půlce čtení se mi ale telefon vypíná. No nazdar. Tak snad tady budou vědět co a jak.

Ve skladu nacházím jen jednoho zaměstnance. Víc lidí tu není. Ukazuje mi malé skladiště, kde je spousta vyskládaných balíků papíru. V nákladním listu ale není nic o množství. Vypadá to, že tohle vše je pro mě. Takže se do toho dám. Nacouvám s autem k vratům a snižuji nakládací čelo, které je připevněné na zadku nástavby. Ještě, že ta auta mají nakládací čela.

Přemýšlím, jak tam mám celé to množství dostat. To se přeci nemůže vejít. Řidiči na to mají určitě nějaký trik, ale já dnes nakládám úplně poprvé. Po několika minutách měření zjišťuji, že když ty balíky sundám z palet a dám jich víc na sebe, možná se to tam vejde. Ale u toho vypustím duši.

Nemám ale moc času na přemýšlení. Ve Scanii, kde budu vyzvedávat přívěs, na mě nebudou čekat do noci. Pouštím se do toho a balíky se za chvíli vrší na sebe, zatím co já se koupu v potu. Nevěděl jsem, že práce řidiče kamionu je tady na severu taková makačka. Jestli tohle dělají naši řidiči každý den, musí za chvíli vypadat jak Arnold Schwarzenegger. Ale oni nevypadají. Krčím jen rameny. Telefon nemám a tady to vypadá jak po vymření. Nikde ani noha.

Poslední balík se zasouvá na své místo a já uštván a znaven zavírám vrata a přiklápím na ně nakládací čelo. Auto pod tou tíhou pěkně sedí. Nastartuji motor a pomalu odjíždím tou samou cestou zpět. Pozoruji, že jízda s nákladem je docela jiná než s prázdným autem. Do zatáček se mi to houpe a naklání. Nemám z toho tak komfortní pocit, jako při jízdě sem. Ale zvládnu to. Jen žádné prudké manévry.

O dvě hodiny později připojuji přívěs. Manažer servisu je zřejmě rád, že se ho zbavili. Zůstala pod ním vysoká tráva a spousta nafoukaného jehličí a listí. Jak dlouho tu ten vrak asi stál? Zkouším osvětlení. Půlka přívěsu nesvítí. Na displeji auta se po připojení kabelů objevuje výstraha na poruchu „ABS“ vleku. No paráda. Už vím, co mě příští týden na dílně čeká. Budu si opět hrát na kouzelníka a snažit se z této hromady šrotu udělat funkční přívěs. Samozřejmě za předpokladu, že ho dovezu.

Po nádvoří servisu jsem s těmito soupravami něco najezdil, ale couvání mi stále nejde. Trochu se chlácholím, že pokud nikde nezblbnu trasu, couvat bych neměl potřebovat. Oči mám přilepené k navigaci.

Na hodinách odbíjí jedenáctá hodina večerní, když sjíždím zpět k vodám jezera Vättern. Hladina už z velké dálky světélkuje, jak se na malých vlnkách odráží třpyt měsíce. Uvnitř zříceniny je také světlo. Prosvítá okenními oblouky ven a je tak silné, že se odráží i od hladiny jezera. Jakoby uvnitř někdo čaroval a světelné paprsky šlehaly okny ven do všech směrů. Je to přímo pohádkové zjevení.

Kdybych tak tušil že toto magické místo se už za několik měsíců stane jedním ze symbolu mého duchovního vývoje. Silnou energii zde vnímám i dnes, ale zatím ji příliš neanalyzuji. Považuji to za něco naprosto běžného. To přeci cítí každý člověk, ne?

Jde na mě únava. Nejsem zvyklý jezdit takové dálky. Sem tam fungující osvětlení přívěsu mě lehce znervózňuje ve zpětném zrcátku. Zda se, že pro nováčka za kormidlem může způsobit i pár stovek kilometru značné vyčerpaní. Slyšel jsem různá vyprávěni o stavech, které unavení řidiči prožívají. Jeden přísahal, že kdesi v Rakousku viděl za noci na svahu u dálnice vlky, jak se pasou. Jindy viděl před sebou železniční most a po něm si to uháněla parní lokomotiva. Když přijel blíž, zjistil že tam není ani vlak, ani most.

Nebudu čekat, až tu z únavy uvidím na hladině plavat lochnesku. Třebaže zrovna s jednou jedu. A ta bliká jako lochneska na matějský. Kdo mě vidí z dálky, musí mít pocit, že se blíží hejno zfetovaných světlušek.

Konečně, parkoviště Skyllingaryd. Zastavuji u lesa a zkusím se na pár hodin natáhnout. Usnul jsem ještě dříve, než se má hlava dotkla polštáře. Nocí mě pronásledovala obrysová světýlka přívěsu. Jak jsem jedno opravil a začalo svítit, tu jiné hnedka zhaslo. A já jsem v zoufalosti tahal za kabely a volal sviť, sviť, ty potvoro!

Vzbudil jsem se uprostřed noci a zjistil, že tahám za bezpečnostní pás přidělaný k sedačce spolujezdce. Jsou čtyři hodiny ráno. Venku už je světlo, tak bych mohl vyrazit směr domov.

Kolem sedmé hodiny ranní mě vitá malé městečko Ljungbyhed, které se stalo před pár měsíci mým domovem tady ve Švédsku. Vše kolem spí. Projíždím tichým městem se soupravou a připadá mi, jako bych dělal hluk podobný rozjetému nákladnímu vlaku. Konečně parkuji u našeho servisu.

Později odpoledne mi pípá mobil. Daniel mi píše, že otevřel vrata od nákladu a šokem mu málem spadly brejle. Měla mi prý přijít druhá zpráva, kde se píše, abych naložil osm palet. A já přivezl téměř trojnásobek. Ale současně dodává, že velmi oceňuje moje logistické uvažování a že ten přebytek papíru k recyklaci snad někde udá.

Toho dne do mé mysli vložil někdo semínko, jenž začalo pomaličku a nenápadně klíčit. Servis se mi pomalu začal připadat malý. Najednou mě táhly severské dálky a všechna ta místa, kde jsem ještě nebyl. A třebaže jsem si zatím neuměl život řidiče tady na severu reálně představit, můj čas měl brzy přijít. A jak jinak než velmi dramaticky.