Článek
Píše se polovina 50. let minulého století. Kolumbie prochází neklidným obdobím, násilí je součástí každodenního života běžných lidí a případy únosů dětí nejsou ničím výjimečným. Marina je v té době ještě malé děvčátko a jednoho dne si bezstarostně hraje nedaleko domu, když se v její blízkosti objeví neznámý muž. Než stačí pochopit, co se děje, zakryje jí tvář látkou napuštěnou omamnou látkou a během několika okamžiků ztrácí vědomí.
Rodina opic jako jediná naděje
Probouzí se do hluku kolumbijské divočiny. Kdo ji sem přivedl a proč ji její únosci nakonec nechali napospas džungli, zůstane navždy záhadou. Netuší, jaké je její skutečné jméno a kde hledat svou rodinu. První chvíle tráví pláčem s nadějí, že ji někdo zachrání, marně. Namísto toho se z pralesa vynořuje něco jiného, než je lidská bytost.
Naproti ní se objevuje tlupa opic. Zpočátku si jí zvířata příliš nevšímají, jen ji občas zpovzdálí pozorují. Marina však brzy pochopí, že právě jejich chování může být pro ni návodem k přežití. Začne proto bedlivě sledovat, čím se živí a jak si obstarávají potravu. Podle jejich příkladu začne sbírat různé plody, ořechy i kořínky a časem se naučí rozpoznávat, co může bez obav sníst a čemu je naopak lepší se vyhnout. Jenže jednoho dne si spletla jedovaté plody s těmi jedlými a pozřela je. Následovaly prudké křeče, při kterých byla přesvědčená, že zemře.
Právě tehdy se k ní měl údajně přiblížit starý samec opice, kterého si ve vzpomínkách pojmenovala jako „Děda“. Uchopí ji a odtáhne k jezírku plnému kalné vody, kde ji donutí pít obrovské množství vody, aby jedovaté plody vyzvracela ven. Tato chvíle se v jejím vyprávění stala symbolickým okamžikem, kdy ji tlupa definitivně přijala za svou. Časem se u ní vytrácejí naučené lidské návyky. Verbální projev ustává a nahrazují jej opičí skřeky, pískání a dorozumívání pomocí těla. Naučí se také pohybovat v korunách stromů, kde také nocuje, aby se vyhnula predátorům. Takto žije v souladu s divočinou přibližně 5 dalších let.
Malpa kapucínská
Návrat do „civilizace“
V přibližně deseti letech Marinu v džungli zajali lovci. Dívka v nich viděla naději na návrat k lidem, oni v ní však jenom jednoduchý zdroj zisku. Odvlekli ji do Cúcuty a prodali tamní majitelce nevěstince, údajně za papouška. Po pěti náročných letech v pralese, kde zapomněla mluvit a žít ve společnosti, byla vržena do světa prostituce a násilí. V nevěstinci musela čelit násilí a výhružkám ze strany majitelky nevěstince, která se ji snažila zlomit, aby z ní udělala svůj nástroj k zisku peněz.
Nakonec se naštěstí Marině podaří utéct. Jenže ještě nemá vyhráno, po útěku se ocitá v ulicích města, které je poznamenáno chudobou a vysokou kriminalitou. Aby vůbec dokázala přežít, přidává se ke skupinám pouličních dětí. Zkušenosti, které získala během pobytu v džungli jí dávají oproti ostatním značnou výhodu. Je mrštná, rychlá a umí si poradit i v těch nejnebezpečnějších situacích. Brzy si začne obstarávat jídlo krádežemi, dokáže šplhat po zdech a vyhýbat se policistům. Dokonce si získá u ostatních takový respekt, že začne neoficiálně vést menší skupinu lidí.
Ani tento způsob života nakonec netrvá příliš dlouho, protože nakonec je přeci jen znovu dopadena a následně prodána jako levná pracovní síla do domácnosti rodiny napojené na lokální podsvětí. Její postavení se zde podobá prakticky otroctví. Musí vykonávat náročné domácí práce, spí na podlaze a dostává se jí na oplátku pouze ponižování.
Obrat k lepšímu přichází v momentě, kdy si dívky začne všímat sousedka Maruja, které neunikne, v jak žalostném stavu se Marina nachází. Navzdory riziku se rozhodne zasáhnout a podaří se jí Marinu dostat do Bogoty, kde má dívka bydlet u její dcery Marie. Marina tu poprvé v životě zažívá, jaké to je mít bezpečný domov. Nikdo ji nebije, má svou vlastní postel a všichni v okolí s ní zacházejí důstojně jako s lidskou bytostí. Z divošky z pralesa a malé zlodějky se tak postupně stává mladá žena, která se učí číst, psát a především zapadnout do tehdejší společnosti. Stopy hlubokého traumatu v ní ale zůstávají, občas jedná impulzivně a ve stresu má tendenci schovat se na strom. Přesto nakonec touha po obyčejném životě zvítězí.
Na konci 70. let se Marině otevře příležitost vypravit se s rodinou, kde se živí jako chůva a hospodyně na půl roku do Británie. Ve městě Bradford, ležícím v Anglii potká mladého britského bakteriologa Johna Chapmana. V jejím srdci se rozhoří vášeň, láska se nakonec ukáže jako vzájemná a Marina se rozhodne zůstat v Británii navždy.
Brzy následovala svatba a narození dvou dcer. Dokázala se tak plně zařadit do společnosti, ale její tajemství z minulosti začalo pomalu ale jistě prosakovat ven. Dcery si všímaly matčiny nadpřirozené obratnosti při chytání ptáků za letu, zvláštního pobytu v korunách stromů i preference neverbální komunikace. Právě jejich zvědavost se stala impulsem, který Marinu po letech mlčení přiměl k postupnému odhalení jejího osudu a napsala o svém životě knihu. Dnes je Marině Chapman 76 let a její příběh zní i dnes stále neuvěřitelně, že zajímá i odborníky.
Primatologové a psychologové přistupují k jejímu vyprávění zdrženlivě, i když panuje všeobecná shoda na tom, že si Marina svůj životní příběh zcela nevymyslela, a že ona sama skutečně věří každému slovu, které říká. Jedním z odborných vysvětlení je, že si Marina skutečně prošla hlubokým traumatem v dětství a dětský mozek si vytvořil tento obranný mechanismus pro přežití. Opice, které mohla vídat v okolí, mohly v jejích vzpomínkách postupně získat roli jakési náhradní rodiny. Jedno je jisté, že minimálně značnou část svého dětství Marina prožila v extrémně těžkých podmínkách, v izolaci, poblíž džungle a v prostředí, kde byla vystavena násilí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Marina_Chapman
https://www.theguardian.com/science/2013/apr/13/marina-chapman-monkeys
https://www.npr.org/sections/13.7/2014/06/08/319104905/the-girl-who-was-raised-by-monkeys
https://theweek.com/articles/471164/6-cases-children-being-raised-by-animals
