Článek
Historie si obvykle pamatuje hlavně velké dobyvatele a kruté válečníky než rozvážné správce a nenápadné diplomaty. Osmanský sultán Bájezíd II. měl v tomto ohledu velkou smůlu, protože jeho vláda je mezi dvěma velikány tureckých dějin. Jeho otcem byl totiž Mehmed II., vládce, který rozvrátil Byzantskou říši a dobyl samotnou Konstantinopol. Jeho synem pak byl Selim I. Hrozný, jeden z nejúspěšnějších vojevůdců osmanské historie. Vedle těchto dvou velikánů může Bájezíd působit jako nenápadná postava.
Ale právě on díky své inteligenci, rozvaze a překvapivé diplomatické obratnosti uchránil rozsáhlou říši před rozpadem a upevnil její moc. Byl to panovník, který dokázal držet křesťanskou Evropu v napětí, aniž by musel sáhnout po meči a zároveň jeho jediné rozhodnutí dokázalo zachránit desítky tisíc španělských Židů.
Válka s bratrem, který byl nejcennější rukojmí Evropy
Bájezíd přišel na svět v prosinci 1447 v Dimetoce, dnešním řeckém Didymoteichu, v době, kdy Osmanská říše rychle sílila a rozšiřovala svůj vliv. Přesto jeho dětství a dospívání nevypadaly tak, jak bychom u syna Mehmeda II. Dobyvatele čekali. Místo aby vyrůstal mezi vojáky, byl poměrně brzy poslán do Amasye, která ležela na severu Anatolie, kde měl jako guvernér získat zkušenosti s vládnutím. Právě tam, stranou od centra moci, začala vznikat osobnost budoucího sultána.
Na rozdíl od svého otce, který spojil své jméno s výboji do Evropy, tak Bájezíd vedl v Amasyi úplně jiný život. Věnoval se vzdělání, pohyboval se mezi učenci, básníky, astronomy a náboženskými mysliteli. Osvojoval si perštinu i arabštinu, psal verše a stále více se obracel k víře. Už tehdy bylo patrné, že se od otcova stylu vlády vnitřně odlišuje. Mehmedova tvrdost vůči vlastním poddaným, včetně konfiskací majetku a půdy kvůli vyčerpané pokladně, v něm nevyvolávala obdiv, ale spíše odstup. I díky tomu si postupně získával sympatie běžných obyvatel i vlivných představitelů islámského duchovního světa.
Když jeho otec v roce 1481 nečekaně zemřel, říše se ocitla v nejistotě. V osmanském prostředí neexistovalo pevné pravidlo, že vládu automaticky převezme nejstarší syn, byť měl značnou výhodu. O výsledku rozhodovala schopnost ovládnout centrum moci. Ten, kdo se jako první prosadil v metropoli a získal podporu vojska, usedl na trůn. Poražený bratr naopak většinou skončil mrtvý. Po smrti Mehmeda II. se o vládu přihlásili oba bratři, jak Bájezíd, tak i jeho mladší bratr Džem.
Vyobrazení Osmanské říše a jejích vazalských států v roce 1481 n. l., přibližně v době smrti Mehmeda II. Dobyvatele
Povahově přitom stáli téměř na opačných koncích. Zatímco Bájezíd působil uvážlivě a zdrženlivě, Džem byl ctižádostivý a přitahovala ho vojenská sláva. V mnohém připomínal typ vládce, kterého by si jejich otec pravděpodobně přál za svého nástupce. Rozhodující roli sehráli janičáři. Elitní jednotky se nakonec přiklonily k Bájezídovi, protože od něj očekávaly pevnější pořádek i výhodnější odměny. Džem se s porážkou odmítl smířit a spor o trůn přerostl v otevřený boj. Když byl však u Yenisehiru drtivě poražen, pochopil, že v říši už pro něj nezbývá prostor. Rozhodl se proto utéct a hledat ochranu u johanitů na ostrově Rhodos.
Pro Bájezída to představovalo mimořádně nebezpečnou situaci. Jeho bratr byl stále vnímaný jako legitimní kandidát na trůn a navíc se nyní octil v rukou křesťanských mocností. Stačilo, aby se evropské státy shodly a mohly Džema využít jako zástěrku pro novou křížovou výpravu proti Osmanům a pokusit se dosadit do Istanbulu svou loutku, která by jim musela jít více na ruku. Právě v této chvíli se naplno ukázalo v čem Bájezíd vynikal. Místo riskantní války vsadil na peníze, trpělivost a diplomacii. Začal vyplácet obrovské částky těm, kteří jeho bratra drželi pod kontrolou. Nejprve rytířům na Rhodu, poté francouzské koruně a nakonec i papežskému dvoru v Římě. Smysl této dohody byl prostý, Džem měl zůstat v pohodlném, ale přísně střeženém zajetí a nesměl se vrátit za žádných okolností na východ.
Z celé situace vzniklo pozoruhodné politické uspořádání. Papežský dvůr přijímal osmanské zlato, zatímco Bájezíd si tím kupoval klid na západní frontě i jistotu, že se z jeho bratra nestane symbol evropského tažení proti Istanbulu. Tento neobvyklý systém fungoval dlouhých čtrnáct let, teprve Džemova smrt v Neapoli roku 1495 tuto kapitolu uzavřela. Ani tím ale příběh neskončil úplně, okolnosti jeho smrti zůstaly podezřelé a později se objevily domněnky, že za ní mohla stát otrava.
Rok 1492: Vyhnání ze Španělska a spása na Východě
Jestliže se jméno Bájezída II. zapsalo do dějin jako symbol tolerance, stalo se tak především v souvislosti s událostmi roku 1492. Na Pyrenejském poloostrově tehdy padla poslední muslimská pevnost Granada a katoličtí panovníci Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská vydali nechvalně proslulý Edikt z Alhambry. Ten nařizoval všem Židům ve Španělsku buď neprodleně přijmout katolickou víru nebo navždy opustit zemi. Statisíce lidí se tak ocitly na útěku, zbaveni majetku a vystavěni smrti či otroctví.
Kapitulace Granady: Poslední vládce Granady, Abú Abdalláh Muhammad XII., předává Granadu, poslední muslimskou baštu v Andalusii, katolickému králi Ferdinandovi II. Aragonskému a jeho manželce, královně Isabele I. Kastilské.
Křesťanská Evropa sice před židovskými uprchlíky zavírala své brány, ale z Istanbulu zazněl zcela opačný rozkaz. Sultán vydal dekret, určený všem guvernérům evropských provincií říše. Pod hrozbou tvrdých trestů jim přikázal, aby Židy přijali vstřícně a bez překážek. Aby svá slova proměnil v činy, vyslal jednu ze svých flotil pod velením slavného admirála Kemala Reise přímo ke španělským severoafrickým břehům, aby uprchlíky, mezi kterými byli Židé i muslimové, bezpečně přepravila na osmanské území.
Neviděl v tom pouze čin milosrdenství, ale také mimořádně prozíravý ekonomický krok. Dochoval se jeho známý výrok na adresu španělského krále:
Vy nazýváte Ferdinanda moudrým králem, když ochuzuje svou vlastní zemi a obohacuje mou?
A sultán měl skutečně pravdu. Příchod desítek tisíc vzdělaných obyvatel, kteří se usadili v Istanbulu, Soluni či Izmiru, znamenal pro Osmanskou říši mimořádný posun vpřed. Právě Soluň se přitom na dlouhá staletí proměnila v největší židovské město na světě. Nově příchozí s sebou přinesli znalosti medicíny, bankovnictví i vyspělých řemesel. Roku 1493 založili židovští bratři Ibn Nachmiasové v Istanbulu vůbec první tiskařský lis v celé říši. Byli to také židovští lékaři, kdo začal pečovat o zdraví sultánského dvora a kováři, kteří zavedli nové postupy při výrobě střelného prachu a děl. Právě díky této tolerantní politice se Osmanská říše stala ekonomickou velmocí své doby.
Bájezídova vláda ale nebyla pouze obdobím projevů milosrdenství. Jako vládce rozsáhlé říše musel nevyhnutelně vést i války, i když k nim nepřistupoval s takovým zápalem jako jeho otec. Jeho hlavním soupeřem se stala Benátská republika, která tehdy ovládala značnou část Středomoří. Sultán dobře chápal, že bez silného a moderního loďstva nemá říše na moři budoucnost. Proto začal cíleně budovat osmanské námořnictvo. Nechal stavět mohutné galéry a do svých služeb povolával nejlepší korzáry i mořeplavce své doby.
Toto úsilí vyvrcholilo na přelomu 15. a 16. století válkou s Benátkami. Roku 1499 osmanská flotila v bitvě u Zonchia, poprvé v rozsáhlém námořním střetu drtivě porazila benátské síly a naplno využila dělostřelectvo umístěné na lodích. Tím si Bájezíd zajistil kontrolu nad klíčovými přístavy v Řecku a položil základy osmanské námořní převahy. Zároveň byl velkým stavitelem a vrátil majetky zabavené jeho otcem a zakládal charitativní nemocnice a školy.
V Istanbulu dodnes stojí impozantní Bájezídova mešita, jeden z raných skvostů osmanské architektury. Dokonce mu roku 1502 jeden italský inženýr poslal dopis s odvážným návrhem na výstavbu mostu přes záliv Zlatý roh. Počítal s jedinou obrovskou klenbou, která by představovala skutečný inženýrský zázrak. Bájezíd však tento návrh odmítl jako příliš nereálný. Oním italským inženýrem nebyl nikdo jiný než samotný Leonardo da Vinci. Most byl podle jeho nákresů postaven až v 21. století v Norsku.
Nepřátelé na východě a zrada vlastních synů
Jak sultán stárnul, stále více jej sužovalo podlomené zdraví, zejména těžká dna. Jeho klidný a rozvážný styl vlády se postupně začal měnit ve strnulost a váhavost. A právě tehdy se na východních hranicích začaly stahovat temné mraky. V sousední Persii se dostala k moci nová dynastie Safíovců, vedená šáhem Ismailem I., který vybudoval militantní šíitský stát a začal cíleně podněcovat nepokoje mezi turkickými kmeny v osmanské Anatolii, které se cítily být utlačovány.
Roku 1511 propuklo rozsáhlé povstání. Zfanatizovaní povstalci plenili města, vraždili sunnitské úředníky a hlavy osmanských velitelů napichovali na kůly. Stárnoucí Bájezíd reagoval pomalu a nerozhodně. Povstání se sice nakonec podařilo potlačit, škody však už byly nenapravitelné. Elitní janičářské jednotky i mnozí guvernéři začali v nemocného panovníka ztrácet důvěru. Říše potřebovala pevnou ruku, která by se nebála prolévat krev a perskou hrozbu bez váhání zničit. A takový muž zde byl.
Sultán měl totiž několik synů, ale boj o následnictví se nakonec zúžil na hlavní tři uchazeče, rozvážného a otcem upřednostňovaného Ahmeda, učence Korkuta a ambiciózního Selima, jenž spravoval Trabzon nedaleko perských hranic. Selim, opřený o podporu janičárů, se nemohl dočkat otcovy smrti. Považoval ho za slabého a neschopného panovníka. Do dějin vstoupil jako první osmanský princ, který proti svému vládnoucímu otci otevřeně povstal. Přestože byl Selim v prvním střetu poražen a musel uprchnout na Krym, brzy se vrátil.
Selimovi I. za své válečné vlády více než zdvojnásobil území Osmanské říše
Nespokojenost armády s princem Ahmedem, kterého chtěl Bájezíd prosadit jako nástupce, mezitím začala vrcholit. Janičáři v Istanbulu rozpoutali vzpouru a jednoznačně si vynutili Selimův nástup. V dubnu roku 1512 došlo k události, která starého sultána definitivně zlomila. Nemocný Bájezíd, neschopný dál vzdorovat vlastním vojákům, byl donucen abdikovat ve prospěch svého syna Selima. Šlo o hluboké ponížení, nový sultán, který si o pár let později dokázal podmanit Blízký východ i Egypt a více než zdvojnásobil rozlohu říše, dovolil svému otci odejít do ústraní do rodné Dimetoky.
Bájezídova poslední cesta ovšem netrvala ani měsíc. Zlomený vládce se zchátralým zdravím zemřel už v květnu téhož roku nedaleko Havsy cestou do svého exilu. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes zahaleny tajemstvím, většina dnešních odborníků se přiklání k názoru, že přirozený skon byl v tomto případě málo pravděpodobný a Selim I. nenechal nic náhodě a po svém nástupu na trůn dal popravit nejen své bratry, ale i všechny synovce, aby odstranil jakoukoli konkurenci. Je proto téměř jisté, že nařídil svého otce během cesty otrávit.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Bayezid_II
https://www.britannica.com/biography/Bayezid-II
https://historykoturcjiturkologohistorii.wordpress.com/2017/04/21/how-spanish-jews-found-their-second-home-in-the-ottoman-empire/
https://www.972mag.com/when-the-sultan-took-in-jewish-refugees/
