Československo zbavilo Maďary práv a převáželo je na nucené práce v dobytčích vagonech do Sudet

V listopadu 1946 se na jihu Slovenska mnoho obcí ocitlo v obklíčení, mnoho lidí věřilo, že se jedná jen o jedno z dalších preventivních opatření po neklidné době po druhé světové válce, ale opak byl pravdou. Určenou obec obklíčily ozbrojené československé jednotky, vyhlásil se zákaz vycházení i shromažďování a na základě předem připravených jmenných seznamů dostaly vybrané rodiny výměr o pracovní povinnosti v českých zemích spolu se soupisem toho, co si smějí vzít s sebou, takže z domu, který často obývaly po generace, odcházely jen s pár potravinami a oblečením.

Na nádraží je pak čekaly dobytčí vagony, v nichž se v zimě 1946/1947 jezdilo i při dvaceti až pětadvaceti stupni pod nulou a to v soupravách, které většinou nebyly ani vytápěné. Nebyly to ojedinělé transporty několika odsouzených, ale obrovská organizovaná akce státu, která v hlavní vlně od listopadu 1946 do února 1947 podle oficiálních československých výkazů postihla přes 40 000 osob maďarské národnosti z téměř 400 různých obcí.

Lidé, kteří ráno ještě netušili, že opustí domov, seděli odpoledne v nákladním voze a nevěděli, na které nádraží v Čechách nebo na Moravě je vlak vyloží, a pamětníci později popisovali příjezd jako něco, co připomínalo trh s pracovní silou. Deportovaní čekali v nevytopených vagonech nebo v blízké budově, dokud si je nevybral český hospodář, který potřeboval ruce na statek po odešlých Němcích.

Aby tento šílený obraz dával smysl, je potřeba se vrátit o několik let zpátky, protože poválečné Československo se chtělo vypořádat s Maďary podobně jako s Němci ze strachu z budoucnosti a minulosti. Přeci jen tak první vídeňská arbitráž v listopadu 1938 předala Maďarsku, tehdy již spojenému s hitlerovským Německem, jižní Slovensko i část Podkarpatské Rusi, a na zabrané území přišla maďarská správa, maďarské úřady, maďarské školy a také lidé, kteří předtím československými občany nebyli. Maďarsko zůstalo téměř po celou válku v táboře Osy.

Když se na jaře 1945 v Košicích ustavovala vláda Národní fronty, vrátila se do vlasti s programem, který Němce a Maďary nechápal jako běžné menšiny první republiky, nýbrž jako skupiny spjaté s okupací, a z tohoto východiska vyrostla představa, že národní stát Čechů a Slováků má být po válce národnostně co nejhomogennější.

Praha proto původně chtěla s maďarskou menšinou naložit podobně jako s Němci. Po válce žilo na Slovensku asi 650 tisíc Maďarů a českoslovenští představitelé, mezi nimi státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis, žádali vítězné velmoci, aby schválily jejich transfer. Postupimská konference v létě 1945 souhlasila s odsunem Němců, který se pak v organizované podobě týkal více než dvou milionů lidí a spolu s takzvaným divokým odsunem vyhnal z republiky kolem tří milionů osob, ale obdobný plošný transfer Maďarů neschválila a otázka se na jednání velké trojky v té podobě, v jaké si ji Praha přála, prakticky nedostala.

Československo tedy dostalo mezinárodní souhlas k tomu, aby se zbavilo německé menšiny, nikoli však k tomu, aby stejným způsobem vyprázdnilo jižní Slovensko, a právě zde se zrodila domácí politika, která místo jednoho hromadného odsunu sáhla k výměně obyvatelstva, vnitrostátních deportací i k donucovací reslovakizaci.

Ani později se Praha nevzdala představy, že z republiky odejde podstatně větší část menšiny, než nakonec odešla. Na pařížské mírové konferenci v roce 1946 československá delegace usilovala o to, aby byla Maďarsku uložena povinnost přijmout dalších zhruba 200 tisíc etnických Maďarů, a když se tento návrh neprosadil, změnila ho na kompromisní formuli o dvoustranném jednání s možností obrátit se znovu na velmoci. Americká strana jednostranný odsun zbytku menšiny neakceptovala. Vedení státu tedy otevřeně usilovalo o zásadní omezení maďarské menšiny, mezinárodně však neprosadilo její plošný odsun, a následná domácí politika proto používala nástroje, které velmoci výslovně neschválily jako transfer, ale které uvnitř republiky nikdo účinně nezastavil.

Než se vůbec začalo nakládat do vagonů, stát nejprve velkou část Maďarů právně vyvázal z občanského svazku. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze 2. srpna 1945, účinný od 10. srpna, stanovil, že českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti, kteří podle předpisů okupační moci nabyli německé nebo maďarské státní příslušnosti, pozbyli československé občanství už dnem tohoto nabytí, a že ostatní občané německé nebo maďarské národnosti je pozbývají dnem účinnosti dekretu. Nešlo tedy o rozsudek nad jednotlivcem, kterému by soud prokázal konkrétní válečný čin, nýbrž o opatření navázané na národnost.

Výjimky existovaly a dekret je vypočítával, což je důležité proto, aby se obraz nezkreslil do tvrzení, že neexistovala vůbec žádná úniková cesta. Nevztahoval se na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky. Zachováno mělo být občanství také těm, kdo prokázali, že zůstali věrni republice, nikdy se neprovinili proti českému a slovenskému národu a buď se činně účastnili boje za osvobození, nebo trpěli pod nacistickým či fašistickým terorem.

Jenže důkazní břemeno leželo na tom, kdo o výjimku žádal, presumpce neviny se v této logice obrátila a člověk, který prostě žil jako Maďar na jižním Slovensku, obdělával půdu, mluvil maďarsky a za války nevstoupil do odboje, občanství ztratil, aniž by mu kdokoli individuálně prokázal vinu. Základ opatření byl kolektivní. Antifašista se mohl zachránit, pokud to dokázal úřadům prokázat, řadový obyvatel maďarské vesnice nikoli.

Dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy stanovil, že se bez náhrady konfiskuje nemovitý i movitý majetek, včetně majetkových práv, který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě je ve vlastnictví osob německé nebo maďarské národnosti, opět s výjimkou těch, kdo prokázali věrnost republice, neprovinili se proti českému a slovenskému národu a buď bojovali za osvobození, nebo trpěli pod terorem.

Konfiskace se tedy mohla týkat domu, pole, živnosti, vkladů i pohledávek, a z movitého majetku zůstávala vyňata v zásadě jen ta část, která byla nutná k uspokojení životních potřeb nebo k osobnímu výkonu zaměstnání. Člověk mohl přijít o statek, a přitom si směl ponechat jen to, bez čeho by fyzicky nepřežil nejbližší týdny.

Je fér dodat, že situace na Slovensku nebyla totožná s tou v Čechách. Nařízení zprvu nepočítalo s úplným zabráním veškeré půdy každého maďarského majitele a osobám maďarské národnosti, které byly k 1. listopadu 1938 československými občany a neprovinily se, mělo být možné ponechat pozemky až do 50 hektarů. Teprve po podpisu dohody o výměně obyvatelstva v únoru 1946 se podmínky zhoršily a konfiskace se výrazně rozšířily, tím Maďaři definitivně ztratili často nárok na dům, ve kterém žili a pracovali na poli, o kterém rozhodoval již jiný majitel.

Nakonec po ztrátě občanství a práv přišla další rána, konkrétně pracovní povinnost, která se výslovně vztahovala na lidi, již občanství ztratili právě proto, že byli německé nebo maďarské národnosti. Tato povinnost se vztahovala na všechny muže od čtrnácti do šedesáti let a na ženy od patnácti do padesáti, s výjimkami pro nemoc, pro ty, na něž se dekret o občanství nevztahoval, a pro ty, jimž bylo vydáno osvědčení o zachování občanství. O měsíc později přišel dekret o všeobecné pracovní povinnosti, o který se poté úřady opíraly, když přesuny do Čech označovaly za nábor pracovních sil a za pomoc Slovenska českým zemím při zemědělských pracích.

Formální rámec tedy mluvil o obnově a odčinění válečných škod, nikde nebyla ani zmínka o deportaci. Praxe však byla jiná, původně se pracovní povinnosti neměly měnit v trvalé vysídlení celých rodin včetně žen, dětí a důchodců, transporty se neměly odehrávat uprostřed zimy v nevytápěných vozech. Ve výsledku se ale jednalo o násilné deportace za účasti bezpečnostních orgánů.