Karel I.: Poslední rakouský císař, který chtěl zradit Německo, aby zachránil Rakousko-Uhersko

František Josef I. zemřel v listopadu 1916 ve věku úctyhodných šestaosmdesáti let. Vládl tak dlouho, že si většina jeho poddaných jiného panovníka ani nepamatovala, když zemřel, nezanechal po sobě klidnou říši, ale stát ve třetím roce první světové války, která už dávno přestala dávat smysl komukoli kromě válečných generálů. Na trůn po něm nastoupil devětadvacetiletý prasynovec Karel, o němž se ještě před třemi lety mluvilo spíše jako o perspektivním důstojníkovi než jako o budoucím císaři.

To obrovské dědictví, které převzal, drželo pohromadě především vojskem, cenzurou, odporem ke změnám a německými úvěry. A právě Karel to pochopil dříve než většina lidí kolem něj. A protože neviděl cestu, jak válku vyhrát a zároveň říši udržet pohromadě, zkusil něco, co Berlín později označil za zradu.

Ještě v červnu 1914 stál mezi Karlem a korunou František Ferdinand. Atentát v Sarajevu tu řadu změnil během jediného odpoledne a z arcivévody, který sloužil u dragounů a později na haličské a italské frontě, udělal z následníka trůnu krále uprostřed války. Když po Františku Josefovi skládal přísahu, bylo mu jasné, že Rakousko-Uhersko nevydrží další rok v podobě, v jaké ho starý císař opustil.

Říše byla v tu chvíli závislá na německém uhlí, německých půjčkách a německých divizích. Uherská vláda si hlídala dualismus jako soukromý majetek a každou vídeňskou reformu brala jako útok na sebe. Česká politika žila po procesech z let 1915 a 1916 v podezření, haličská pole byla vypálená a ve Vídni se stálo na chleba. Karel v prvních měsících změnil aspoň tón. Vrátil do hry Říšskou radu, která od jara 1914 nezasedala, a v roce 1917 amnestoval řadu politických vězňů, mezi nimi i Karla Kramáře. Ve Vídni z toho vznikla pověst mírového císaře. V Budapešti z toho byl neklid. V německém hlavním stanu nedůvěra, která se později ukázala jako oprávněná.

Karel nebyl pacifista, který by odmítal armádu z principu. Byl katolický panovník, přesvědčený, že válka už nemá morální ani politické krytí, a zároveň dost střízlivý na to, aby viděl praktický problém. I kdyby Ústřední mocnosti nakonec vyhrály, což se v té době stávalo stále více nepravděpodobnou variantou, výhra by patřila Berlínu. Rakousko-Uhersko by z ní vyšlo jako mladší společník, hospodářsky připoutaný k německé Mitteleuropě a vojensky odkázaný na cizí štáb. Prohra by říši rozložila na národní státy. Mezi těmito dvěma konci neviděl třetí, pokud se mu nepodaří z války vystoupit dřív, než o jejím výsledku rozhodne někdo jiný.

V tom ho posilovala manželka Zita Bourbonsko-Parmská, která měla vlastní úsudek, pruské vedení války neměla ráda a její bratři Sixtus a Xavier sloužili v belgické armádě, tedy na straně Dohody. Právě tahle rodinná vazba otevřela kanál, který by za Františka Josefa nepřicházel v úvahu. Zahraniční ministr Ottokar Czernin mír také chtěl, jen se bál, že samostatné jednání s Francií spojence rozzlobí natolik, že německá armáda přestane brát Vídeň jako partnera a začne s ní jednat jako s územím, které je třeba zajistit.

Na jaře 1917, když se v Rusku hroutila armáda a ve Francii se po neúspěšné ofenzívě mluvilo o únavě, se Karel rozhodl jednat mimo vlastní ministerstvo i mimo Berlín. Přes prince Sixta poslal do Francie osobní vzkaz. V listu z 24. března 1917, určeném k tomu, aby se dostal k prezidentu Raymondu Poincarému, psal, že podpoří spravedlivé francouzské nároky na Alsasko-Lotrinsko, že chce obnovu Belgie a že si umí představit Srbsko se svobodným přístupem k moři.

Druhý list z května téhož roku to potvrdil. Byl to především pokus koupit si čas a zachránit monarchii tím, že císař nabídne Francii německé území. Tyto dopisy nesměly projít německou kontrolou. Francouzi nabídku brali vážně natolik, aby o ní jednali, ale ne natolik, aby kvůli ní slevili z vlastních závazků. Itálie měla totiž od londýnské smlouvy z roku 1915 slíbené územní zisky na úkor Habsburků a nehodlala je vyměnit za možnost rychlejšího ukončení konfliktu.

A především, tak Karel sliboval vliv na rozhodnutí Berlína, který neměl. Mezitím se válečná situace znovu naklonila ve prospěch Ústředních mocností. Rusko z války odpadlo, italská fronta se díky německé podpoře posunula a v Německu opět převládl dojem, že mír se dá vynutit z pozice síly. Pro Francii byla tak tato nabídka od císaře zajímavou možností, zatímco kdyby se to dozvědělo Německo, bralo by to jako zradu mezi vlastními spojenci, kteří jsou ochotni obětovat německé území.

Vybuchlo to v dubnu 1918, a to způsobem, který si Vídeň zavinila zčásti sama. Czernin v projevu naznačil, že mír tajně hledala Francie, ne Rakousko. Georges Clemenceau, který už neměl důvod Karla šetřit, nechal zveřejnit podstatu císařova listu, včetně pasáže o Alsasku-Lotrinsku. Najednou bylo venku, že rakouský císař sliboval podporu francouzskému nároku na území, které Německo považovalo za výsledek války z roku 1871 a za věc, o níž se nevyjednává.

Karel se nejprve pokusil zpochybnit znění klíčové věty. Byl to špatný tah, protože dopis existoval a Clemenceau ho mohl položit na stůl. Czernin podal demisi a císař zažil velkou potupu, protože byl přistižen, že hraje na obě strany a rakousko-uherské území se stalo nepředvídatelné, které je třeba udržet, klidně i vojensky.

Dvanáctého května 1918 jel Karel na německé velitelství do Spa vztah zachraňovat. Zachránil ho jen na papíře a za cenu, která popřela celý smysl předchozích měsíců. Rakousko-uherská armáda se ještě těsněji podřídila německému strategickému vedení a otevřela se cesta k hlubší hospodářské vazbě, tedy přesně k tomu, čemu se císař chtěl vyhnout. Ve Vídni to působilo jako kapitulace bez bitvy.

Tím skončila i jeho cena pro Dohodu. Francie po zveřejnění listů neměla důvod věřit, že císař dokáže dodat, co slíbil, když ho vlastní spojenec právě přinutil couvnout. Ještě v říjnu 1918 se Karel pokusil zachránit aspoň rámec. Šestnáctého října vydal manifest, jímž sliboval přestavbu rakouské poloviny říše ve federaci národních celků pod svou korunou. Na papíře to znělo jako program, o kterém se ve Vídni mluvilo roky. V praxi už neměl komu ho nabídnout.

Uhersko federaci odmítalo, protože by sahala na jeho nadvládu nad Slováky, Rumuny a Jihoslovany. Češi měli v Paříži uznávanou zahraniční akci Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. Jihoslované a Poláci šli vlastní cestou. Americký prezident Woodrow Wilson mezitím dal najevo, že bod o autonomii národů Rakouska-Uherska už neplatí v původní podobě, protože Spojené státy uznaly československé a jihoslovanské požadavky na samostatnost.

Osmadvacátého října se v Praze vyhlásil samostatný stát a v následujících dnech se od Vídně odtrhávaly další celky. Armáda se rozpadala po jazykových liniích, ve městě chyběly potraviny, uhlí i autorita a španělská chřipka kosila civilisty i vojáky. Karel, který se na jaře bál, že mu Vídeň obsadí Němci, se na podzim díval na hlavní město, které se rozpadalo zevnitř. Němečtí Rakušané sami začali uvažovat o připojení k Německu.

11. listopadu 1918, v den příměří na západní frontě, se Karel vzdal účasti na státních záležitostech. Formálně jako rakouský císař neabdikoval. Stáhl se, aby ve Vídni nedošlo ke střelbě a dynastický nárok nechal viset. Vypadalo to jako právnická klička a do jisté míry také byla. Nechtěl krev v ulicích, ale korunu nedokázal odložit tak, aby to bylo jasné všem, včetně jeho vlastních příznivců. V Uhrách, kde byl korunovaným králem Karlem IV., se tahle mezera později změnila v pokus o návrat.

Ještě 30. prosince 1916 se dal Karel v Budapešti korunovat uherským králem. Byl to plný obřad, koruna svatého Štěpána, přísaha na uherskou ústavu a poslední habsburská korunovace vůbec. Politicky si tím koupil klid u maďarské elity, bez které se dualismus nedal řídit. Po rozpadu říše mu táž korunovace posloužila jako argument, že v Uhrách králem nepřestal být, protože tam na rozdíl od Rakouska neodstoupil.

Ještě v březnu 1921 přijel do Maďarska a počítal s tím, že regent Miklós Horthy uvolní místo. Horthy, formálně správce království a prakticky člověk, který nehodlal o moc přijít, ho odmítl. První pokus skončil dřív, než se z něj stala válka. Druhý pokus v říjnu 1921 už byl otevřeně vojenský. Karel přiletěl, shromáždil věrné oddíly a táhl na Budapešť. U Budaörsu ho zastavily vládní jednotky. Československo, Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců daly najevo, že návrat Habsburka berou jako důvod k zásahu.

Dohodové mocnosti neměly zájem vracet do čela Evropy člověka, jehož jméno pořád spojovalo koruny, které měly zůstat zrušené. Karla internovali a s rodinou poslali na Madeiru, dost daleko na to, aby další cesta vlakem do Budapešti nepřicházela v úvahu. Na Madeiře žila rodina ve vile Quinta do Monte nad Funchalem, ve vlhku a v podmínkách, které se dvoru nepodobaly ani vzdáleně. Karel tam onemocněl zápalem plic a 1. dubna 1922 zemřel, bylo mu teprve čtyřiatřicet.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sixtova_af%C3%A9ra

https://www.vhu.cz/pred-sto-lety-24-rijna-1921-ceskoslovensko-mobilizovalo/

https://www.stoplusjednicka.cz/ad-astra-karlovy-pokusy-o-navrat-na-uhersky-trun-1921-3

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka

https://www.britannica.com/biography/Charles-I-emperor-of-Austria