Karl Dönitz: Nástupce Adolfa Hitlera, který dostal směšný trest a dožil v klidu v Západním Německu

V noci z 29. na 30. dubna 1945, zatímco se Berlín rozpadal pod sovětským dělostřelectvem, Adolf Hitler v podzemním bunkru diktoval svou politickou závěť. Jméno, které v ní zaznělo jako jméno nástupce, překvapilo i ty, kdo stáli nejblíž. Říšským prezidentem a vrchním velitelem Wehrmachtu se neměl stát Himmler ani Göring. Hitler oba v posledních hodinách obvinil ze zrady a vyškrtl. Místo nich jmenoval muže v námořnické uniformě, který většinu války strávil u map Atlantiku.

Velkoadmirál Karl Dönitz se o svém povýšení dozvěděl až na úplném konci dubna. Hitler byl už mrtvý, a tak do rozhlasu promluvil hlas, který Němcům oznámil, že „Vůdce padl v boji proti nepřátelům“, ačkoli Hitler spáchal sebevraždu. Dönitz slíbil, že jeho první úlohou je zachránit německý lid před bolševickou zkázou. Stal se tak poslední hlavou Třetí říše a jeho vláda trvala třiadvacet dní. Poté jej Britové zatkli a norimberský tribunál jej poslal na deset let do vězení, po kterém dožil ve vile u Hamburku. Zemřel na Štědrý den roku 1980, ve věku 89 let, jako jeden z mála mužů z nejužšího vedení nacistického aparátu, kteří se stařeckého věku vůbec dožili.

Karl Dönitz se narodil 16. září 1891 kousek od Berlína. Jeho otec byl inženýr u optických závodů Zeiss a matka zemřela, když mu byly teprve čtyři roky. Vychovával jej tedy pouze otec v duchu loajálního pruského měšťana. V roce 1910 vstoupil do císařského námořnictva a první světovou válku prožil u ponorkového loďstva. V říjnu 1918, jako velitel UB-68 musel loď po poškození potopit a padl do britského zajetí. Z tábora u Sheffieldu se vrátil až po válce.

Už tehdy si odnesl přesvědčení, které později přetavil v doktrínu. Věřil, že ponorky jsou především určené k lovení ve smečce a následně mají zmizet. Ve dvacátých letech sloužil nadále u námořnictva, ale celá německá armáda byla výrazně omezena kvůli versaillské smlouvě. V květnu 1916 se oženil se zdravotní sestrou Ingeborg Weberovou, dcerou německého generála. Společně měli celkem tři děti, dceru Uršulu a syny Klause a Petera.

Zlom přišel v roce 1935. Německo začalo znovu zuřivě zbrojit a Dönitz dostal na starost právě ponorky. Během krátké chvíle vymyslel a prosadil svou taktiku takzvaných vlčích smeček, kdy se mělo několik válečných ponorek na signál slétnout na konvoj a trhat ho z více stran, v noci a na hladině, tedy tam, kde byly tehdejší britské sonary prakticky slepé. Na začátku války měl k dispozici jen hrstku operačních člunů, ale i s nimi dokázal v letech 1939 až 1942 výrazně omezit britské zásobování.

Po vstupu Spojených států do války poslal ponorky až k americkému pobřeží a využil toho, že americká města zprvu nezhasínala světla a obchodní lodě pluly nechráněné, na které mohl jednoduše zaútočit. V lednu 1943 Hitler odvolal velkoadmirála Ericha Raedera a na jeho místo dosadil právě Dönitze. Dostal tak hodnost velkoadmirála a zasedl mezi nejužší vojenské velení. Od té chvíle jezdil za Hitlerem dvakrát měsíčně. Hitler na něm oceňoval to, co u mnoha generálů Wehrmachtu postrádal. Byla to bezvýhradná věrnost a ochota posílat muže do boje i ve chvíli, kdy byla bitva o Atlantik už dávno prohraná a právě Dönitz dokázal i v těchto těžkých chvílích námořnictvo ukáznit.

Do poloviny roku 1943 se váha převážila úplně. Spojenci zavedli systém doprovodných letadlových lodí, vylepšený radar, sonary a rozluštili námořní Enigmu. Vlčí smečky tak začaly velice rychle vymírat a končily na dně oceánu. Z přibližně 41 000 německých ponorkářů jich do konce války padlo okolo 28 000 a z 820 válečných ponorek bylo zničeno více než 780. Bylo to tak jedno z nejkrvavějších bojových nasazení celé války. Dönitz za to zaplatil i rodinou. Mladší syn Peter byl v té době strážný důstojník na jedné z válečných ponorek a zahynul 19. května 1943 s celou posádkou v severním Atlantiku.

Starší syn Klaus dostal po bratrově smrti výjimku z bojové služby a měl studovat na námořního lékaře, jenže 13. května 1944, v předvečer svých čtyřiadvacátých narozenin, se nechal přemluvit na výpad rychlého člunu k anglickému pobřeží, tuto loď potopil francouzský torpédoborec a Klaus se utopil. Jenže ani toto Dönitze zcela nepoložilo. Naopak. Čím beznadějnější byla situace na souši, tím urputněji žádal nové ponorky a nové posádky za každou cenu. V roce 1944 na jedné konferenci prohlásil, že v loděnicích má být nasazeno dalších 12 000 vězňů z koncentračních táborů. Norimberský tribunál toto později citoval jako důkaz, že o těchto vyhlazovacích táborech celou dobu věděl, a že jejich pracovní sílu považoval za zdroj.

Po konci války o sobě Dönitz kreslil obraz apolitického odborníka. Říkal, že Hitler mu zakázal míchat se do politiky, a že jeho řemeslem byly ponorky. Jenže záznamy jeho projevů tvrdí něco jiného. Na Den hrdinů 12. března 1944 se zeptal, co by bylo s vlastí, kdyby ji Führer nesjednotil pod nacionálním socialismem. Odpověď pronesl záhy sám: země by byla roztržena stranami, „prostoupena rozkladným jedem židovstva“, bezbranná, a dávno by podlehla válce. V srpnu 1944 prohlásil, že by raději jedl hlínu, než aby viděl svá vnoučata vyrůstat „ve špinavé, jedovaté atmosféře židovstva“. Když Švédsko uzavřelo Německu své vody, svalil to na strach z „mezinárodního židovského kapitálu“.

Po atentátu na Hitlera 20. července 1944, kterého se námořní důstojníci nezúčastnili, Dönitz pučisty odsoudil a vůdci slíbil oddanost. Říkal, že vedle Hitlera jsou všichni trpaslíci a kdo si myslí, že by to dokázal lépe, je hlupák. V roce 1944 dokonce vstoupil do NSDAP a od Hitlera získal Zlatý stranický odznak jako čestné ocenění za věrnost. Před norimberskými soudci se z těchto vět snažil vycouvat. Tvrdil, že „jed židovstva“ se týkal jen odolnosti národa a že o vyhlazování Židů nic nevěděl. Americkému psychiatrovi Leonu Goldensohnovi v cele řekl: „Hitler říkal, že se každý má starat o svoje, a moje byly ponorky a námořnictvo.“ Historikové ten výrok berou jako součást poválečné sebeobrany. Dönitz se účastnil porad u Führerova stanu, slýchal zprávy o východní frontě, schvaloval nasazení vězňů a v projevech opakoval rasistický slovník režimu. Bez pochyby to byl muž, který považoval nacistický režim za správný a Židy za jed.

Hitlerova závěť z Dönitze udělala říšského prezidenta, nikoli „vůdce“. Kancléřem měl být Joseph Goebbels, ten však 1. května spáchal sebevraždu. Dönitz sestavil vládu na severu, nejdřív v Plönu, pak v námořní škole v Mürwiku u Flensburgu. Místo zvolil úmyslně: chtěl se vzdát Západu, ne Sovětům. Jeho rozhlasový projev z 1. května slavil Hitlera jako muže, který rozpoznal strašlivé nebezpečí bolševismu. O holokaustu, vyhlazených městech ani táborech nepadlo ani slovo. V následujících dnech se pokoušel o dílčí kapitulaci na západě a o pokračování boje na východě, aby co nejvíc jednotek a civilistů ustoupilo za britsko-americkou linii. Jenže Eisenhower na to nepřistoupil a naopak pohrozil obnovením náletů a uzavřením fronty. Nezbylo nic jiného než podepsat bezpodmínečnou kapitulaci.