Článek
Je 26. srpna 1278 a na Moravském poli se právě rozhoduje o osudu jednoho z nejmocnějších panovníků střední Evropy. Přemysl Otakar II. se zde střetává s vojsky římského krále Rudolfa Habsburského a jeho spojenců. Střetnutí končí totální katastrofou a český král umírá v bitvě a spolu s ním se hroutí značná část moci, kterou po desetiletí pečlivě budoval. V jeho řadách se však nachází ještě jeden Přemyslovec. Jde o muže, jehož další život bude s důsledky tohoto dne velmi úzce propojen. Po porážce jej zajmou a odvedou do Uher, později se vrátí a právě on se později stane zakladatelem opavské větve Přemyslovců.
V oné bitvě byl také lapen a usmrcen král Otakar, když nesoustředěně a zmateně harcoval mezi vojáky. Jeho syn kníže Mikuláš byl zajat a spolu s jinými zajatými šlechtici, hrabaty a nespočetnými vojáky odveden do Uher.
Život Mikuláše Opavského vyniká právě tím, jak často byl blízko skutečné moci, která mu přesto navždy zůstala vzdálena o jediný krok. Pocházel z nejvýznamnějšího českého vládnoucího rodu své doby a dětství prožíval v blízkosti královského dvora. Jeho otec nejprve usiloval o jeho legitimizaci a posléze mu na Opavsku udělil samostatné mocenské zázemí. Mikuláš se účastnil královských válečných výprav, vedl jednání s habsburskou dynastií, přispěl k svržení Záviše z Falkenštejna a působil rovněž v Polsku. Nakonec svým dědicům odkázal odkaz, který překonal veškeré ostatní zisky, neboť založil novou dynastickou linii. Zatímco přímí potomci Přemyslovců na českém trůnu vymřeli po meči již v roce 1306, Mikulášův rod pokračoval až do první poloviny 16. století.
Manželství Přemysla s výrazně starší Markétou Babenberskou zůstávalo bezdětné a otázka následnictví byla politicky vážná. Přemysl přitom měl nemanželské děti a mezi nimi syna Mikuláše, kterého mimochodem, počal s dvorní dámou právě své manželky Markéty. V době, kdy legitimní mužský dědic chyběl, nebyl Mikuláš pro svého otce okrajovou postavou. Naopak. Dochované historické prameny ukazují, že byl vychováván jako královský syn.
Krev Přemyslovců, Arpádovců, Štaufů i byzantských císařů
Jeho původ je navíc stejně zajímavý jako jeho nevlastního bratra Václava II. Po otci nepocházel pouze z českých Přemyslovců. Jeho dědem byl český král Václav I. a babičkou Kunhuta Štaufská. O generaci dále se rodokmen větví do několika nejvýznamnějších evropských dynastií tehdejší doby. Jeho pradědečkem byl Přemysl Otakar I., který získal dědičný královský titul, a také Filip Švábský z rodu Štaufů, který byl na přelomu 12. a 13. století zvolen římsko-německým králem.
Poslední přemyslovští králové, Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III. ve Zbraslavské kronice
Stejně významné postavení měla také generace jeho prababiček. První z nich byla Konstancie Uherská, choť Přemysla Otakara I., jejímž otcem byl uherský král Béla III. Na druhé straně figurovala byzantská princezna Irena Angelina. Tato dcera byzantského císaře Izáka II. spojila svůj život právě s Filipem Švábským. Ze strany otce tak Mikulášovy kořeny tvořily pomyslný most mezi celým starým kontinentem. Pro levobočka představoval takový významný původ velký paradox. Zatímco z hlediska krve pocházel z nejmocnějších dynastií, tehdejší zákony mu možnost usednout na trůn zcela zapovídaly.
Roku 1260 se Přemysl Otakar II. obrátil na papeže s žádostí, která mohla Mikulášův osud zcela změnit. Papež Alexandr IV. dokonce 6. října legitimizoval Mikuláše i jeho dvě sestry. Zprvu to vypadalo na nesmírný úspěch. Děti narozené mimo manželství získaly právo zastávat světské úřady, přijímat hodnosti a držet majetek. Jenže vzápětí se objevilo podstatné omezení. Legitimizace se neměla vztahovat na nástupnictví na český trůn. Papež dokonce dbal na to, aby byl význam tohoto omezení králi jasně sdělen. Mikuláš proto mohl být uznaným synem krále, mohl se stát významným aristokratem, ale neměl oficiálně nárok na český trůn.
Papežův verdikt zásadně změnil další směřování přemyslovské dynastie. Král nutně potřeboval řádného následníka trůnu a musel se rozvést se svou manželkou Markétou Babenberskou, kterou si původně bral kvůli nároku na rakouské země. Roku 1261 si vzal Kunhutu, vnučku uherského krále Bély IV., a z tohoto manželství vzešel roku 1271 syn Václav. Narození budoucího Václava II. zajistilo kontinuitu vlády a Mikulášovi přineslo nevlastního bratra, jenž jednou převezme žezlo, které jemu samému zůstalo navždy zapovězeno.
Země pod kontrolou Přemysla Otakara II. (šedá), před začátkem sporů s Rudolfem Habsburským
Na Moravském poli přišel o otce i svobodu
Přemysl však pro Mikuláše nalezl jiné vhodné postavení. V listině z roku 1269 se jeho syn uvádí jako „dominus Opavie“, čili pán Opavy. Právě tento moment bývá spojován se vznikem Mikulášova postavení na Opavsku. Je ovšem nutné nepřenášet poměry pozdějšího opavského vévodství. Tehdejší titul a pravomoci ještě nelze jednoduše ztotožnit s plně fungujícím dědičným knížectvím 14. století. Přesto se zrodilo něco podstatného. Nemanželský královský syn získal vlastní centrum, ze kterého mohl budovat moc, prestiž i budoucnost nového rodu.
Opavská linie Přemyslovců se začala formovat právě v této době, byť její konečná podoba jako samostatné dynastické větve se prosadila až u další generace. Jeho následovníci zůstávali Přemyslovci, ovšem nikoliv součástí hlavní panovnické linie. Opavsko jim dalo územní zázemí i označení, kterým je označujeme dodnes. Roku 1318 pak Jan Lucemburský potvrdil Opavsko jako dědičné léno pro Mikuláše II., čímž byla dědičnost této větve zajištěna i právně.
Osudný zvrat v životě Mikuláše nastal 26. srpna 1278, kdy se jeho otec Přemysl Otakar II. utkal s Rudolfem Habsburským a jeho koalicí v bitvě na Moravském poli. Mikuláš bojoval po boku krále, avšak střet skončil zdrcující porážkou a smrtí jeho otce. On sám byl zajat a odvezen do Uher, kde strávil několik let v nuceném pobytu. České země mezitím upadly do chaosu a malý Václav II. nemohl ještě plnohodnotně sám vládnout.
Přemysl Otakar II. padl u Suchých Krut v den sv. Rufa 1278
Okolnosti jeho propuštění nejsou zcela jasné, nicméně po několika letech se vrátil zpět a po návratu se snažil upevnit své postavení na Opavsku a uděloval místním obcím privilegia. Nebyla to však jednoduchá vláda, Opavsko se po Přemyslově smrti stalo místem, kde se střetávaly nároky královské moci, vdovy Kunhuty i zájmy šlechty. Jeho postavení se proto měnilo během dalších několika let každým dnem.
Poprava Záviše z Falkenštejna
V létě 1284 se na pozvání vratislavského knížete Jindřicha IV. zúčastnil rytířského turnaje v Nise. O několik měsíců později se jeho politické vazby úzce propojily právě paradoxně s Habsburky. Dne 2. února 1285 se v Chebu oženil s Adelheidou, neteří Rudolfa I. Habsburského. Rudolf v té době potřeboval v českých zemích spolehlivé spojence a Mikuláš se v té době nacházel na opačné straně politického tábora než muž, se kterým měl již několik let velmi napjaté vztahy. Nebyl to nikdo jiný než Záviš z Falkenštejna.
Konflikt se Závišem měl mimo jiné také před lety i Přemysl Otakar II. Záviš patřil k vlivnému rodu Vítkovců, jehož statky na jihu Čech se za vlády Přemysla Otakara II. stále častěji ocitaly v rozporu s expanzí královské moci. Roku 1263-1265 vznikl ještě z Přemyslovy iniciativy klášter a město České Budějovice. Obě instituce se staly významnými místy právě v oblasti, kde Vítkovci měli své politické zájmy. Vznikl i zde konflikt o kontrolu nad jižními Čechami, zda ji převezmou panovníkova města a centra, nebo zda zůstanou v rukou místních velmožů.
Zásadní konflikt propukl v době, kdy Přemysl vedl rozhodující střet s Rudolfem a Záviš stanul v čele vítkovské opozice a tato domácí revolta významně otřásla královskou mocí. Panovník tak musel čelit dvojímu tlaku, protože kromě bojů v rakouských zemích se potýkal s i odbojem ve vlastním státě. Jakmile se poměry o rok později obrátily, přišla tvrdá odveta. Královská vojska dobyla klíčová vítkovská sídla a Záviš s bratry začal hledat útočiště u Rudolfa Habsburského. V Čechách byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti a ztrátě majetku. Pro stoupence Přemysla byl jasný zrádce, který v nejtěžší chvíli pozvedl zbraň proti svému vladaři a spolčil se s jeho největším protivníkem.
