Obléhání Leningradu: 872 dní, 125 gramů chleba denně a přes 500 popravených za kanibalismus

Dne 22. června 1941 zahájilo nacistické Německo masivní útok proti Sovětskému svazu. Operace Barbarossa vrhla na východní frontu více než tři miliony vojáků a během prvních týdnů budila dojem, že německému postupu nebude možné čelit. Skupina armád Střed směřovala k Moskvě, zatímco jednotky skupiny armád Jih pronikaly hluboko na území Ukrajiny. Na severním úseku fronty postupovala skupina armád Sever, které velel polní maršál Wilhelm von Leeb. Jejím hlavním úkolem bylo dobýt jedno z nejvýznamnějších sovětských měst, někdejší centrum bolševické revoluce, důležitou průmyslovou oblast a místo nesoucí jméno samotného Lenina. Jejím cílem byl právě Leningrad.

Leningrad znamenal pro Hitlera mnohem víc než jen jeden ze strategických uzlů, kde tamní Kirovský závod představoval hlavní výrobní centrum těžkých tanků KV a kde kotvila samotná Baltská flotila. Šlo o místo, kde se zrodila ruská revoluce, byl to symbol, jehož dobytí mělo zlomit vůli celého národa. Toto bývalé sídlo carské moci, které se dříve jmenovalo Petrohrad, ztělesňovalo slovanskou i komunistickou sílu. Přes tři miliony obyvatel tehdy žily svým každodenním životem, aniž by tušily, že se brzy ocitnou uprostřed jednoho z nejdelších a nejkrvavějších obléhání, jaké kdy lidstvo zažilo.

Blesková ofenzíva německých sil v úvodní fázi vojenské kampaně rozmetala sovětskou obrannou linii bez výraznějších problémů. Stalin byl zaskočený nečekaným porušením paktu o neútočení ze strany Berlína. Chaos na frontě byl fatální. Spojení s celými štáby se přerušovalo a masové kapitulace bezradných vojáků plnily zajatecké tábory. Německá armáda si navíc podmanila rychle celé pobaltské území a její jednotky byly schopny překonávat až padesátikilometrové vzdálenosti za jediný den.

Samotné město Leningrad čelilo hrozbě z více stran. K jižnímu a západnímu nebezpečí se přidalo i ohrožení ze severu, kde do útoku vstoupily finské síly vedené maršálem Carlem Gustafem Emilem Mannerheimem. Pohnuté touhou po pomstě za křivdy Zimní války z přelomu let 1939 a 1940, Finsko bleskově dobylo zpět ztracené pozice na Karelské šíji a zahájilo postup směrem k Leningradu. Ačkoli Mannerheim později vydal rozkaz zastavit ofenzívu na přibližně původních hranicích, splnil pro Německo zásadní strategický úkol, tedy definitivně přetnul severní cesty, kterými by mohl být Leningrad zásobován nebo evakuován.

Uvnitř města panoval mezitím absolutní chaos. Stovky tisíc civilních obyvatel, většinou žen a dětí, které byly vyhnány za hranice města, aby lopatami a krumpáči razily kilometry protitankových příkopů a obranných postavení. Pracovaly v dusném vedru a pod neustálou hrozbou leteckých útoků. Leningradské závody přitom běžely nepřetržitě ve třísměnném provozu a chrlily zbraně, které na frontu často odvážely oddíly domobrany sestavené narychlo z dělníků a studentů bez jakéhokoliv řádného vojenského výcviku.

V průběhu srpna 1941 se německý postup na severu začal zpomalovat. Sovětské jednotky utrpěly obrovské ztráty, přesto kladly útočníkům stále houževnatější odpor a bránily jednotlivé pozice s extrémním nasazením. Představa, že Leningrad padne během rychlého náporu, se proto postupně začala vzdalovat realitě. Vojska skupiny armád Sever byla po týdnech nepřetržitých bojů značně vyčerpaná a obrněné jednotky potřebovaly doplnit zásoby i provést nezbytné opravy. Do situace navíc zasáhla změna Hitlerových priorit. Jeho pozornost se stále více upírala k Moskvě, a proto rozhodl o přesunu části tankových jednotek ze severního směru k operacím vedeným ve směru na sovětské hlavní město.

Právě v tomto bodě nastal osudový obrat ve strategii, který uvrhl město do nepředstavitelného utrpení. Hitler se chtěl za každou cenu vyhnout krvavým pouličním bojům, které by si vyžádaly desetitisíce životů německých vojáků. Leningrad tak přestal být cílem dobývání, ale místo toho měl být jeho osud vyhladovění obyvatel a následně srovnán se zemí. V září 1941 vydalo německé vrchní velení přísně tajnou směrnici určující osud tří milionů lidí: „Vůdce rozhodl vymazat město Petrohrad z povrchu zemského.“

Nešlo o nadsázku. Hitlerův plán počítal s tím, že těžké houfnice a letadla nevratně zničí veškerou občanskou výstavbu, hladem vyhladí obyvatele a na jaře se zbytky města srovnají se zemí, aby se území mohlo předat Finsku. Miliony mrtvých civilistů nepředstavovaly pro něj nic nežádoucího, byla to pouze součást komplexní rasové vyhlazovací války na východní frontě. Tento záměr stvrdil náčelník operačního štábu Wehrmachtu, generál Alfred Jodl. Dne 7. října 1941 podepsal direktivu, jež jakoukoliv formu kapitulace města zakazovala přijmout. Jodlův rozkaz obsahoval jasnou instrukci: „Každý, kdo se pokusí opustit město přes naše linie, má být palbou donucen vrátit se.“ Město se tak stalo vězením, ze kterého nebylo úniku.

Jenže vše nešlo podle plánu. Vojáci na obou stranách se ocitli v nekonečném, vysilujícím boji o každý metr, který svým charakterem připomínal první světovou válku na velkých bojištích, jako byla Somma nebo Verdun.

Pro vojáky německé 18. armády znamenal podzim 1941 velmi bolestivé vystřízlivění z představ o nadějích na rychlé vítězství. Ještě o několik měsíců dříve mnozí věřili, že tažení na východě skončí během pár týdnů. Místo toho trávili nekonečně dlouhé měsíce v provizorních zákopech promočení deštěm.

Leningrad přitom ležel téměř na dosah. Z některých německých pozic bylo možné dalekohledy vidět dominanty města, kde se nad průmyslovými čtvrtěmi zvedal kouř z továren, které navzdory obklíčení pokračovaly ve výrobě. Blízkost města ovšem byla klamná a německé jednotky se k městu nedokázaly přiblížit natolik, aby rozhodly bitvu přímým útokem.

S příchodem chladnějšího počasí se podmínky na frontě dále zhoršovaly. Dlouhotrvající podzimní deště proměnily nezpevněné cesty v hluboké bahno a výrazně komplikovaly pohyb mužů, vozidel i celého zásobování. K únavě a nepohodlí se přidával neustálý tlak sovětských obránců. Německé pozice ohrožovali odstřelovači, letecké útoky i opakované pokusy o protiútok Rudé armády, které byly často vedeny i za cenu velkých ztrát. Původní sebevědomí německých vojáků se tak začalo hroutit jako domeček z karet.

Jenže na druhé straně byla situace ještě mnohem horší. Rudá armáda se v Leningradu potýkala s daleko vážnějšími problémy. Prvotní velení měl na starosti Stalinův dlouholetý přítel, maršál Kliment Vorošilov, jenže ten své vysoké postavení získal právě díky dobrým vztahům se sovětským diktátorem, jinak příliš schopný nebyl. Když Stalin v září pochopil, že situace je neúnosná, Vorošilova odvolal a na jeho místo povolal zkušeného armádního generála Georgije Žukova.

Žukov po převzetí velení okamžitě prosadil nekompromisní řízení své armády. Disciplína měla být absolutní a ústup bez výslovného rozkazu byl považován za těžké provinění, které mohlo být potrestáno i smrtí. Do bojů byly nasazovány rovněž narychlo sestavené jednotky tvořené leningradskými dělníky a dalšími nezkušenými branci. Mnohým chyběl odpovídající výcvik i moderní výzbroj a do střetů nastupovali se staršími zbraněmi či zápalnými lahvemi.

Sovětští obránci se tak ocitli pod tlakem z několika stran současně. Za frontou působily bezpečnostní jednotky, jejichž úkolem bylo bránit panickému ústupu a dezerci, zatímco před nimi stál nepřítel, od něhož v případě zajetí nikdo neočekával milosrdenství, ale smrt. Zacházení Wehrmachtu se sovětskými válečnými zajatci bylo v roce 1941 katastrofální, statisíce mužů umíraly hladem, nemocemi, zimou a následky celkového zanedbávání. Pro mnoho Sovětů tak šlo především o pokus o vlastní přežití a o osud žen a dětí, které zůstávaly v bezprostředně ohroženém městě za frontovou linií.

Jeden z klíčových momentů přišel 8. září. Toho dne padl do rukou německé armády Šlisselburg na pobřeží Ladožského jezera, a tím zanikla poslední pozemní cesta spojující Leningrad se zbytkem sovětského území a plná blokáda tak byla úspěšně zahájena. Ještě téhož odpoledne udeřila Luftwaffe na Badajevské sklady, což byl rozsáhlý komplex budov, který vznikl už za carského Ruska a právě zde byla soustředěna významná část potravinových rezerv města. Tak vysoká koncentrace zásob na jednom místě se ukázala jako zásadní chyba.

Nálety zasáhly skladiště a rozpoutaly obrovský požár. Oheň pohlcoval tisíce tun zásob. V ten den ještě obyvatelé netušili plný rozsah této hrůzy. Nevěděli ještě tehdy, že se už v prosinci budou k ruinám skladů vracet, aby vykopávali zmrzlou hlínu prosycenou spáleným cukrem, kterou následně rozpouštěli ve vodě a zoufale pili zemitou břečku v marné snaze dodat svému tělu alespoň nějakou energii. Z důvodu nedostatku potravin byl také zaveden příděl chleba na pouhých 125-250 gramů denně a pomalu, ale jistě, v Leningradu přestávala platit veškerá lidská tabu.

Denní příděl chleba měl podobu malého a vlhkého kusu, který pro mnoho obyvatel představoval jedinou potravu, která jim musela vystačit na celý den, navíc to chléb spíše připomínalo, protože kvůli zoufalému nedostatku mouky se jeho složení postupně měnilo a kvalita prudce klesala. Pekárny byly nuceny nahrazovat chybějící suroviny vším, co bylo alespoň trochu použitelné. Do těsta se přidávaly různé náhražky, jejichž úkolem bylo dodat směsi alespoň minimální výživovou hodnotu nebo alespoň zvětšit objem výsledného produktu. Výsledkem byla zvláštní mazlavá hmota, která měla s klasickým chlebem už jen velmi málo společného.

Do těsta se přimíchávala celulóza, zbytky lněných a slunečnicových výlisků, prach vytřepený ze starých pytlů, jehličí z jedlí a dokonce i jedlé dřevěné piliny. Hotový bochník měl často až černou barvu a vypadal spíše jako mokrý cihlový blok. Obyvatelé jej ani nejedli, spíše cucali a sušili na kamnech jako suchary a následně jej nechávali pomalu rozpouštět na jazyku, jen aby alespoň na pár minut oklamali prázdný žaludek.

Ze samotného města potichu mizel veškerý život. Nejprve psi a kočky, poté i ptáci. Myšlenky na jídlo přerušily vše ostatní, včetně morálky a kultury. Jedna z dospívajících obyvatelek Leningradu Berta Zlotnikovová si v těchto náročných dnech zapsala do deníku: „Stávám se zvířetem. Není horšího pocitu, než když všechny vaše myšlenky patří jídlu.“ Když došlo maso, začali vařit kůži. Odřezávali podrážky ze starých bot, vyvařovali kožené opasky i řemínky od hodinek. Zoufalství zašlo tak daleko, že se někteří pokoušeli sloupávat tapety ze zdi, protože lepidlo pod ním bylo vyrobeno z bramborového škrobu.