Vojtěch Mastný: Diplomat, který v Mnichově čekal za dveřmi na ortel Československa

Když 29. září 1938 přistávalo československé letadlo v Mnichově, jeho cestující ještě stále věřili, že budou mít možnost zasáhnout. Vojtěch Mastný, zkušený československý diplomat působící v Berlíně, a Hubert Masařík z ministerstva zahraničí přijížděli do města, kde se právě rozhodovalo o budoucnosti jejich vlasti. S sebou vezli argumenty a falešnou naději, že jim bude dovoleno obhajovat existenční zájmy Československa.

Zatímco Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier jednali o osudu československého pohraničí, zástupci státu, jehož se vše přímo týkalo, stáli mimo. Mastný a Masařík byli dopraveni do hotelu Regina, kde pouze mohli vyčkávat. Neúčastnili se jednání jako rovnocenní partneři, ale čekali jako ti, jimž bude výsledný verdikt nakonec jen sdělen. Ráno již nebyl žádný prostor pro vyjednávání, ale pouze přijetí tohoto rozsudku.

Právě Vojtěch Mastný byl mezi prvními Čechoslováky, kteří se bezprostředně dozvěděli, co čtyři evropské mocnosti rozhodly bez jakéhokoli zapojení Prahy. Jeho osud se však rozhodně neomezoval pouze na onu dramatickou noc. Patřil ke zkušeným diplomatům první republiky, měl osobní zkušenost s Londýnem, Mussoliniho Itálií i Hitlerovým Německem a po desetiletí pozoroval, jak se evropská diplomacie mění z umění vyjednávání v bezmocné sledování budoucí katastrofy politiky ústupků.

Vojtěch Mastný se narodil roku 1874 do dobře situované rodiny, ale jeho dětství a dospívání se ještě odehrávaly v rakousko-uherském prostředí, takže rozhodně nebyl dítětem pozdější republiky. Údajně na něj měl velký vliv a hluboce na něj zapůsobil jeho učitel dějepisu Alois Jirásek, který se později proslavil jako spisovatel. Práva vystudoval a doktorát získal už roku 1898, ale vzděláním to pro něj neskončilo. Vedle práva se intenzivně věnoval historii, kterou studoval v Praze a později také v Paříži. Ovládal němčinu, francouzštinu, italštinu a částečně i ruštinu.

Na dráhu diplomata nevstoupil jako typický kariérní mladík, bylo mu už šestačtyřicet let a předtím již měl zkušenosti u soudu, v advokacii a také v pražském Zemské bance. Po první světové válce se podílel na právních posudcích k mírovým smlouvám a věnoval se mezinárodnímu právu. Právě tato odborná pověst mu roku 1920 otevřela dveře do nově vybudované československé diplomacie. Přicházel jako hotový právník, zkušený úředník a muž se širokými evropskými kontakty.

Nově vzniklý stát potřeboval v zahraničí lidi schopné orientovat se v prostředí velmocí. Mastný získal jednu z klíčových pozic, když od roku 1920 začal působit jako československý vyslanec ve Velké Británii. V Londýně strávil přibližně pět let a zapojil se i do diplomatických aktivit ministra zahraničí Edvarda Beneše. Roku 1925 se přesunul do Říma. Itálie tou dobou již byla pod Mussoliniho vládou a Mastný se snažil udržovat korektní vztahy mezi dvěma státy, jejichž politické směřování i zájmy ve střední Evropě se stále více rozcházely. Tato zkušenost s fašistickou Itálií se mu později velmi hodila.

Nejtěžší období pro něj nastalo v létě 1932, kdy byl jmenován československým vyslancem v Berlíně. Jen o několik měsíců později, 30. ledna 1933, se Adolf Hitler stal říšským kancléřem. Mastný tak mohl sledovat nacistickou proměnu Německa prakticky od samého počátku. Z berlínského velvyslanectví posílal do Prahy zprávy o politickém vývoji a varoval před nebezpečím Hitlerova režimu. Zároveň se však jako zkušený diplomat pokoušel zachovat prostor pro jednání. Československo s Německem sdílelo dlouhou hranici, mělo významnou německou menšinu i ekonomické vazby, které nebylo možné jednoduše ignorovat. V letech 1936 a 1937 se dokonce podílel na tajných sondážích, jejichž cílem bylo zjistit, zda je možné toto napětí zmírnit.

Celý rok 1938 musel být pro něj zvláštním obdobím profesní bezmoci. Celý svůj život věřil v mezinárodní právo, smlouvy a diplomatická jednání, a teď sledoval, jak stát, v němž působil, stále otevřeněji prosazuje své cíle silou a hrozbou války. V březnu Hitler připojil Rakousko k Německé říši a Československo tím získalo nacistické Německo na další části své hranice. Zároveň sílil tlak kolem Sudetoněmecké strany Konrada Henleina. Hitler otázku německého obyvatelstva v československém pohraničí využíval jako nástroj k rozbití republiky, zatímco Británie s Francií stále hledaly cestu, jak evropské válce zabránit prostřednictvím ústupků.

Pro Prahu byla situace bezvýchodná. Republika sice disponovala moderní armádou, rozsáhlým opevněním i dohodou s Francií a Sovětským svazem, jenže bez jasné podpory západních spojenců hrozilo, že Československo zůstane proti Německu v případě ozbrojeného konfliktu osamoceno. Mastný se nacházel přímo v Berlíně, v srdci státu, který tlak na jeho zemi neustále stupňoval. Měl informace, kontakty i zkušenosti, ale na podzim 1938 už diplomaté stále častěji jen přihlíželi rozhodnutím, která se rodila nad jejich hlavami.

Dne 29. září se v Mnichově měli sejít Adolf Hitler, Benito Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a francouzský premiér Édouard Daladier. Československý zástupce mezi nimi chyběl. Podle pozdějšího Mastného sdělení americkému velvyslanci mu prezident Edvard Beneš ráno 29. září nařídil, aby okamžitě odletěl do Mnichova. Mastný prý nejdříve namítal, že prezidenta zastupovat politicky nemůže, protože se v některých otázkách rozcházejí. Beneš jej však ujistil, že letí pouze jako pozorovatel.

Nakonec se do Mnichova vydal s Hubertem Masaříkem a podle jejich vzpomínek tak oba doufali, že budou mít možnost přednést československé argumenty. Už přivítání jasně ukázalo, jaké místo jim bylo vyhrazeno. Nečekal je ani zástupce německého ministerstva zahraničí, ani představitel ostatních delegací. Přivítala je německá policie a gestapo. Místo k jednacímu stolu je odvezli do hotelu Regina, kde měli pod dohledem německé policie čekat na zprávy o jednání, které rozhodovalo o osudu jejich vlasti.

Za těmito zavřenými dveřmi se přesouvaly hranice státu, jehož představitelé do jednací místnosti vůbec nesměli. Hitler požadoval odstoupení pohraničních oblastí s převahou německého obyvatelstva. Mussolini vystupoval v roli prostředníka, ve skutečnosti však jednal zcela z návrhu německých požadavků a Chamberlain s Daladierem chtěli především zabránit válce. Krátce po jedné hodině ráno 30. září padlo rozhodnutí. Mastný byl konečně přivolán k britskému premiérovi, který mu pouze předal memorandum s výsledkem konference. Československo mělo ve stanovených etapách vyklidit určená pohraniční území.

Chamberlain jeho i Masaříka upozornil, že žádné skutečné rozhodování se ze strany Československa neočekává. Později si zapsali větu, která se stala jedním ze symbolů celé mnichovské tragédie: „Odpověď se neočekává.“ Bylo to jen pár slov, která přesně vystihla podstatu celé situace. Československo nemohlo mít vliv na výsledek dohody a nemohlo nijak vyjednávat. Mělo pouze přijmout podmínky.

Touto mnichovskou nocí však Mastného role neskončila. Naopak přišla jedna z nejméně vděčných etap jeho kariéry. Po přijetí dohody bylo nutné v praxi stanovit, kudy nová hranice povede, jak se vyřeší železniční tratě, silnice a zásobování, které podpis čtyř státníků jednoduše vyřešit nemohl a pokoušel se americkému velvyslanci vysvětlit, že se snaží s Němci dojednat některé úpravy nové hranice, například tam, kde nová linie komplikovala důležité dopravní spojení. Šlo o práci diplomata po katastrofě a nyní se pokoušel hledat kompromisy uvnitř situace, kterou jeho země vnímala jako nespravedlivou.

Po Mnichovu se Mastného jméno dokonce objevovalo v úvahách o tom, kdo převezme důležité státní funkce v budoucnu. On sám podporoval prezidentskou kandidaturu svého bývalého kolegy Emila Háchy, který se po Benešově abdikaci stal v listopadu 1938 prezidentem republiky. Jeho diplomatická kariéra se však chýlila ke konci a měl jít do poklidného důchodu, ale během protektorátu zasedal ve správních radách významných průmyslových a finančních institucí.

Stal se mimo jiné členem dozorčí rady Živnobanky. Takové postavení nutně znamenalo stálý kontakt s okupanty, a po válce proto nad ním zákonitě vzniklo podezření. V květnu 1945 byl zatčen a několik měsíců vězněn na Pankráci pro podezření z kolaborace. Jeho případ však nebyl jednoduchý, protože zároveň během okupace se pokoušel hájit zatčené a předával některé informace odboji. Trestní řízení proti němu bylo nakonec v roce 1947 zastaveno jako neopodstatněné a obvinění se nepotvrdila. Muž, který reprezentoval Československo napříč celou Evropou, tak odcházel z hlavní scény jako člověk neoprávněně podezřívaný z kolaborace.

Poslední léta svého života tak prožil v ústraní a zapisoval své vzpomínky. Nakonec zemřel 25. ledna 1954 v Praze, krátce před osmdesátými narozeninami. Mnichovská dohoda bývá zobrazována především fotografiemi Hitlera, Mussoliniho, Chamberlaina a Daladiera. Jenže zde chybí fotografie a často i jména dvou československých diplomatů, kteří čekali té osudné noci v hotelu a jedním z nich byl právě Vojtěch Mastný, muž, který strávil velkou část života vyjednáváním mezi státy, aby se nakonec ocitl v beznadějné situaci, kde na vyjednávání už nezbylo žádné místo.

Zdroje:

https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/struktura/utvary/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/mastny_vojtech.html

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-mnichovska-dohoda-259912

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Mastn%C3%BD

https://plus.rozhlas.cz/stanislav-skoda-mnichovsky-masarik-aneb-osud-diplomata-7848066