Bobby Fischer: Král 64 polí, který nesnášel své království a zemřel v exilu

A když měl svět jásat, že Američan porazil Sověty v jejich nejsvatější disciplíně, tak on se ztratil a obrátil se proti své zemi, nakonec zemřel osamocený na Islandu, kde prožil svůj největší triumf svého života.

Bobby Fischer nebyl obyčejné dítě. Narodil se během druhé světové války do bouřlivého světa i rodiny. Jeho matka Regina byla americká občanka židovského původu, která byla lékařkou, pacifistkou a levicovou aktivistkou, která mluvila plynně několika jazyky a celý život bojovala proti systému. Otce oficiálně nikdy nepoznal. V rodném listě stál jménem německý biolog Hans-Gerhardt Fischer, ale podle pozdějších výzkumů mohl být jeho skutečným otcem maďarský fyzik Paul Nemenyi. Nikdo to s jistotou neví. Co je ale jisté, tak že Bobby vyrůstal jen s matkou a starší sestrou Joan v malém bytě v Brooklynu. Dětství to nebylo snadné. Chudoba, časté stěhování, absence otce a matčina neustálá angažovanost v politických a občanských hnutích znamenaly, že Bobby trávil hodně času sám. Už v šesti letech mu sestra přinesla z obchodu levnou šachovou sadu jen tak na zabavení. Netušila, že právě položila základy šachového zázraku.

Bobby se hraním této hry králů okamžitě posedl. Hltal pravidla, učil se z knih, které si sám půjčoval v knihovně a přehrával partie z novin. Sedával hodiny nad šachovnicí, mluvil si pro sebe a hrál sám proti sobě. Zatímco jiné děti běhaly venku nebo sledovaly televizi, tak Fischer trávil celé večery s figurkami. Brzy bylo jasné, že má geniální paměť a přirozený cit pro pozici. V osmi letech se přihlásil do Brooklyn Chess Clubu a poprvé hrál proti dospělým. Neohromil hned, ale jeho vývoj byl raketový. Zásadní zlom přišel v roce 1956, kdy jako třináctiletý porazil mistra Donalda Byrna v tzv. „Partii století“. V této legendární hře obětoval dámu za zničující útok a dokonalou kombinaci. Byla to partie, která se dnes učí v šachových učebnicích a zároveň signál, že tady přichází nový král. Ale zatím to byl jen kluk. Introvertní, neklidný, který nesnášel autoritu. Neměl příliš přátel, školu považoval za ztrátu času.

Byl posedlý jediným cílem, stát se mistrem světa. Od konce 50. let začal drtit americké turnaje, ale jeho skutečný cíl ležel v Sovětském svazu. V době studené války totiž šachový svět ovládali výhradně Sověti. Měli státní podporu, tým psychologů, trenérů i špiónů. Američané? Ti měli Bobbyho. Sám proti systému. Ve věku 15 let se stal nejmladším velmistrem v historii, a i když byl respektovaný, stále narážel na byrokracii a vlastní výbušnou povahu. Odmítal hrát podle konvencí. Často odstupoval z turnajů, vyčítal soupeřům špinavou hru a urážel rozhodčí. V šedesátých letech například tvrdil, že sovětští velmistři si tajně dohodli remízy, aby se mohli soustředit na něj a vyřadili ho z možnosti zahrát si o titul. Z části měl nejspíše pravdu a šachový svět to dlouho nechtěl slyšet.

Po několik let se zdálo, že Fischerův talent zůstane nenaplněn kvůli jeho vlastní hlavě. Ale pak přišel rok 1970 a začal šachový blitzkrieg. Fischer zahájil vítěznou šňůru, která nemá v šachové historii obdoby. Vyhrál 20 partií za sebou bez jediné remízy. Porazil jména, která byla považována za nepřemožitelná. Jeho styl byl přesný, logický, ale zároveň smrtelně nekompromisní. Hrával jako stroj, ale myslel jako umělec. A pak přišlo finále této jízdy, Reykjavík 1972. Legendární duel se sovětským mistrem světa Borisem Spasským. Zápas, který přerostl šachy. Západ proti Sovětskému svazu. Demokracie proti komunismu a hlavně Fischer proti systému. Američané do něj vkládali velké naděje. A Fischer? Ten na poslední chvíli málem nepřijel a požadoval víc peněz, kritizoval osvětlení i kameru. Jen silný nátlak americké vlády ho nakonec přesvědčil.

Zápas začal špatně, protože první partii prohrál, druhou taktéž kontumačně, protože se nedostavil na zápas. Pak ale Fischer přešel do útoku a naprosto zničil Spasského. I sám Spasskij mu po jedné z partií zatleskal, bylo to gesto, které šachy nikdy neviděly. Výsledkem bylo drtivé vítězství o 4 body a první americký mistr světa v dějinách byl na světě. Vítězství, které znamenalo nejen triumf člověka nad státem, ale i triumf individuality nad mašinérií. Fischer se stal legendou. Byl na vrcholu světa. Po vítězství zmizel z veřejného života. Neobjevil se na tiskové konferenci, neobjal fanoušky. Místo toho odešel s tichým zklamáním. Král byl korunován, ale šachové království nenáviděl.

Po historickém vítězství v Reykjavíku v roce 1972 se od Fischera čekalo, že povede šachový svět do nové éry. Místo toho ale nastalo úplné zmizení. Titul mistra světa sice získal, ale tím zároveň ukončil svou cestu. Odmítal hrát. Odmítal se objevovat. Stal se samotářem a paranoikem. V roce 1975 měl svůj titul obhajovat proti mladému sovětskému géniovi Anatoliji Karpovovi. Jenže Fischer kladl neustále nové podmínky. Chtěl změnu formátu zápasu, systém výher a délku turnaje. FIDE (mezinárodní šachová federace) jeho požadavky odmítla. Fischer na to odpověděl drsně, že hrát nebude. A tím oficiálně ztratil titul. Karpov se stal mistrem světa bez boje. Fischer od té chvíle zanevřel na šachy, svět i sám na sebe.

Po většinu následujících dvaceti let žil v ústraní. Věřil, že je sledován CIA, že židovské spiknutí ovládá svět a podstrčili mu kazety do magnetofonu. Ačkoliv sám měl židovský původ (jeho matka byla židovka), Fischer začal vystupovat s otevřeně antisemitskými výroky. Z idolizovaného mistra se stával toxický vyvrhel. V roce 1992 překvapil svět, když se po 20 letech znovu objevil v odvetě se Spasským v Jugoslávii. Jenže Jugoslávie byla pod sankcemi OSN kvůli válce. Fischer dostal varování od americké vlády, že pokud bude hrát, poruší zákon. V televizních záběrech demonstrativně plivl na dopis z amerického ministerstva zahraničí. Nakonec tedy hrál a opět zvítězil. Stal se z něj hledaný zločinec, protože USA na něj vydaly zatykač.

Zbytek života žil jako uprchlík. Američané požadovali jeho vydání, ale ozval se Island, země jeho největšího triumfu. Island mu udělil občanství a Fischer zde dožil v tichosti, osamělý a zatrpklý. Zemřel v roce 2008 na selhání ledvin. Symbolicky v 64 letech jako je počet polí na šachovnici. Zanechal po sobě odkaz génia i tragédie. Fischer byl bezpochyby jeden z největších mozků šachové historie, ale i člověk, který celý život bojoval s démony možná v hlavě, možná ve světě kolem. Jeho pád nebyl jen sportovní. Věnoval svůj život šachu a pak ho sám popřel.

Přestože se Bobby Fischer od šachového světa odvrátil, zanechal v něm otisk, který přetrval jeho vlastní pád. Možná nejvýraznějším odkazem, který přetrval až do dnešních dní jsou takzvané Fischerovy šachy, oficiálně označované jako Chess960. Tato varianta vznikla na sklonku 90. let, kdy Fischer už tehdy považovaný za podivína žijícího v exilu oznámil světu, že klasické šachy jsou „zkažené“. Podle něj je moderní hra přehnaně memorizační, založená na nekonečné přípravě a analýzách zahájení. Místo kreativity viděl nudnou rutinu, místo geniality opakování. Jeho řešení? Náhodné postavení figur na základní řadě. Pěšci zůstávají na svém místě, ale zadní řady se před každou partií losují s podmínkou, že král musí stát mezi věžemi (kvůli rošádě) a střelci musejí být na různých polích. Celkem existuje 960 variant rozestavení, odtud také pochází oficiální název. Fischerovým cílem bylo obnovit ducha hry. Donutit hráče myslet, improvizovat a tvořit v reálném čase. V době svého uvedení byla tahle myšlenka některými považována za výstřelek muže, který se zbláznil. Ale čas ukázal, že Fischer byl možná opět napřed.

Několik let po Fischerově posledním veřejném vystoupení se jeho nápad stal základem nové šachové vlny. A není náhoda, že právě současný nejlepší hráč dle žebříčku FIDE Magnus Carlsen, dlouholetý bývalý světový šampion a možná největší šachista moderní doby je dnes hlavní tváří této renesance. Carlsen opustil klasické mistrovství světa právě proto, že mu vadila jeho rigidnost, nudný formát a obrovský důraz na zahájení. Fischer by se zřejmě pousmál jelikož přesně to kritizoval i on. Magnus dnes podporuje a propaguje tzv. „Freestyle Chess“, jak se někdy Chess960 nově označuje. Turnaje jako Freestyle Chess G.O.A.T. Challenge přitahují elitu nejen Carlsena, ale i Nakamuru, Firouzju či Gukeshe. Proč? Protože tady nelze spoléhat na připravené varianty. Nelze nahrát „engine“ do paměti. Každý musí improvizovat od prvního tahu. Přesně to, co chtěl Fischer.

Ironií zůstává, že muž, který tak často šachy odmítal, jim dal možná největší dar. Fischerovy šachy dnes nejsou jen kuriozitou, ale také budoucností. Možná to není návrat k tomu, čím šachy byly v 19. století, ale návrat k tomu, čím měly vždy být, tedy živým duelem myslí, ne databází tahů. A tak se Bobby Fischer, šachový samotář a vyvrhel paradoxně stává mostem mezi minulostí a budoucností. Ne skrze tituly nebo trofeje, ale skrze revolucí v pravidlech. Jeho vize o „osvobození krále“ dnes žije v rukou těch, kteří by ho kdysi považovali za šílence, ale to by jinak nebyl Fischer. Nikdy nehrál podle pravidel. A přesto je mění dodnes.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Bobby_Fischer

http://britannica.com/biography/Bobby-Fischer

https://www.chess.com/players/bobby-fischer

https://worldchesshof.org/program/a-memorable-life-a-glimpse-into-the-complex-mind-of-bobby-fischer/