Budoucí prezident Kennedy táhl v zubech 5 hodin zraněného kamaráda a uplaval s ním přes 6 kilometrů

Válečné dějiny mají hodně okamžiků, kdy byli obyčejní lidé vystaveni zcela šíleným situacím. Ale události ze srpna 1943 v jižním Pacifiku patří k těm, které i po desetiletích působí zcela neuvěřitelně. Uprostřed tmavého oceánu, v oblasti, která byla částečně kontrolovaná nepřítelem i žraloky, se mladý důstojník pokoušel zachránit těžce raněného člena své posádky. Přestože byl on sám zraněný, chytl zuby popruh jeho záchranné vesty a dlouhé kilometry jej vlekl neklidným mořem do bezpečí, tento válečný hrdina nebyl nikdo jiný než samotný, tehdy šestadvacetiletý John Fitzgerald Kennedy, který se o téměř dvě dekády později stane 35. prezidentem Spojených států amerických.

Zkáza člunu PT-109 představovala zásadní okamžik v Kennedyho životě. Záchrana mužů z posádky si vyžádala extrémní fyzickou odolnost, schopnost rozhodovat i ochotu riskovat svůj život. Tato událost ale také prohloubila jeho zdravotní problémy, které jej doprovázely celý život. Také se tento příběh stal později důležitou součástí jeho veřejného obrazu, protože ztělesňoval ty kvality, které by měl budoucí prezident mít.

Zatímco v Evropě zuřila válka, Kennedy se v zámoří na její průběh rovněž připravoval. Byl druhorozený syn a patřil do jedné z nejbohatších a nejvlivnějších rodin v Massachusetts. Jeho otec Joseph P. Kennedy byl bývalým americkým velvyslancem ve Velké Británii a měl pro své syny velké ambice. Válka ale tyto plány výrazně narušila. Pro mladíky z prominentních rodin bylo v té době věcí cti a společenské prestiže nastoupit do služby.

Problém byl v tom, že John měl již od dětství velmi křehké zdraví. Potýkal se s několika neduhy, z nichž nejvážnější byly chronické potíže s páteří. Když se pokusil vstoupit do armády, byl kvůli zdravotnímu stavu nejdříve odmítnut. On to ale nevzdal, díky tréninku a vlivu jeho otce se mu podařilo obejít tehdejší lékařské prohlídky a v říjnu roku 1941 nastoupil k americkému námořnictvu. Po absolvování výcviku požádal o přeložení k flotile torpédových člunů a v dubnu 1943 dorazil do oblasti poblíž ostrova Tulagi, u kterého převzal velení nad torpédovým člunem PT-109.

Americký torpédový člun třídy Elco, mezi které patřil i ten Kennedyho, byl velmi nebezpečný, ale zároveň velice zranitelný stroj. Představoval tehdejší taktiku „udeř a uteč“, měřil přibližně 24 metrů a postrádal jakékoliv pancéřování. Byl stavěn především pro dosažení maximální rychlosti, odolnost byla až na posledním místě v žebříčku priorit. Pohonný systém člunu tvořila trojice dvanáctiválcových motorů, které byly původně vyvinuty pro letecký provoz. V nádrži umístěných pod palubou se nacházelo přes 10 000 litrů leteckého benzinu, který se mohl při sebemenším zásahu jednoduše vznítit a posádky těchto člunů s černým humorem říkávaly, že neslouží na válečné lodi, ale na plovoucí výbušnině.

I přes relativně malé rozměry disponoval tento člun solidní palebnou silou. Na palubě se nacházely čtyři těžká torpéda typu Mark 8, dvojice protiletadlových kulometů a také dvacetimilimetrový kanón. Hlavní předností tohoto člunu byla schopnost útočit ze tmy. Během nočních operací se proto měly nepozorovaně přiblížit k japonským zásobovacím trasám a vypustit torpéda a následně se stáhnout. Při úniku se posádka spoléhala na rychlost přes 40 uzlů, tedy přibližně 74 kilometrů za hodinu.

V noci z 1. na 2. srpna roku 1943 dostal PT-109 rozkaz hlídkovat v průlivu Blackett, kudy měl podle očekávání znovu proplout takzvaný Tokijský expres. Na palubě bylo celkem 13 mužů, včetně kapitána Kennedyho a důstojníků Leonarda Thoma a George Rosse, který toho večera hlídkoval jako pozorovatel na přídi a u motorů pracoval sedmatřicetiletý mechanik Patrick McMahon.

Té noci oblohu zakrývaly husté mraky, které překryly měsíc i hvězdy a k tomu se na moře snesla velmi hustá mlha. Navíc PT-109 nebyl vybaven radarem, protože ten byl tehdy vyhrazen jen větším a modernějším lodím. Všechna navigace tak závisela především na lidských smyslech. Aby čluny ve tmě za sebou nezanechávaly prozrazující stopu, kterou by mohla spatřit japonská letadla, tak pluly „na volnoběh“, běžel pouze jeden motor a plavily se rychlostí pouze několika uzlů.

Krátce po půl třetí ráno držel George Ross hlídku na přídi a soustředěně prohlížel okolí. V temné noci se pokoušel zachytit jakýkoliv náznak přítomnosti jejich nepřítele. Poté se jen na několik okamžiků před pravobokem objevila obrovská silueta. Ukázalo se, že nešlo o další hlídkový člun, proti PT-109 se vysokou rychlostí blížil japonský torpédoborec Amagiri, loď z oceli, která vážila přes dva tisíce tun a vzdálenost se mezi oběma plavidly zmenšovala rychlým tempem.

Otázka jestli posádka Amagiri americký člun viděla a záměrně do něj najela, zůstává sporem dodnes. Kapitán Kóhei Hanami po druhé světové válce tvrdil, že ve tmě člun zahlédli až na poslední chvíli, ale jiní svědkové tvrdili, že japonská loď kurz stočila právě proto, aby americké plavidlo zcela zničila. Ať už je pravda jakákoliv, tak jedno je jisté, v moment, kdy byl člun zpozorován, dělilo obě lodě už jen pouhých 200 metrů a vzhledem k rychlosti torpédoborce to znamenalo, že do srážky zbývalo pouhých deset vteřin.

Kapitán Kennedy měl na reakci jen zlomek vteřiny, pokusil se strhnout kormidlo a křičel do strojovny, aby nastartovali všechny motory na plný výkon, jenže ty se nestihly dostatečně rychle roztočit a lehký člun nestihl uhnout z dráhy obrovskému japonskému torpédoborci.

Následoval rachot lámaného dřeva a drceného kovu. Ocelová příď Amagiri se v rychlosti zaryla přímo do boku PT-109 a americké plavidlo doslova rozpůlila. Síla srážky byla tak velká, že jednoho z námořníků náraz vymrštil z paluby rovnou do oceánu a zbytek posádky srazila drtivá síla na zem. Zadní část člunu, kde byly umístěné palivové nádrže okamžitě vybuchly. Ti, kteří se v tu chvíli nacházeli v zadní části lodi zemřeli okamžitě a jejich těla nikdy nebyla nalezena.

Muži, kterým se podařilo přežít rozpůlení člunu, skončili během chvíle ve vodě. Kolem nich se rychle rozlévalo unikající palivo, které vzápětí vzplanulo a proměnilo noční hladinu v ohnivé pole. Tisíce litrů benzinu vytvořily smrtící směs plamenů a jedovatých výparů, mezi nimiž se trosečníci zoufale snažili udržet naživu. Kennedyho náraz odhodil proti kovové stěně řídícího prostoru a úder poškodil jeho již oslabená záda. Přestože zůstal při vědomí, tak nebylo prakticky možné v těch podmínkách dýchat a rychle nabyl dojmu, že nemá šanci uniknout. Později vzpomínal, že v té chvíli si myslel, že zemře a smířil se s představou, že právě zde jeho život skončí.

Naštěstí přední polovina trupu, kde k explozi nedošlo, se díky vodotěsným komorám udržela na hladině. Kennedy se vydrápal na trosky a i přes bolesti zad se chopil velení. Než se mu podařilo shromáždit všechny, kdo přežili, uplynuly hodiny. Situace se stávala čím dál více zoufalejší. Nejhorší pohled se jim naskytl, když našli mechanika McMahona, během srážky se nacházel ve strojovně a explodující palivo jej zasáhlo v plné síle. Měl popáleniny třetího stupně po celém těle a kůže mu doslova visela v cárech. Ovšem navzdory nesnesitelné bolesti přežil. Když jej našel Kennedy pomohl mu dostat se k plovoucí části trupu.

Ranní světlo následujícího dne ukázalo trosečníkům, v jak beznadějné situaci jsou. Z člunu zůstala nad hladinou pouze přední část trupu, která se postupně plnila vodou a každou chvíli klesala níž a níž. Celkem jedenáct přeživších se tísnilo na poškozeném vraku uprostřed oblasti ovládané nepřítelem.

Únikové možnosti byly mizivé, okolní ostrovy drželi pod kontrolou Japonci a nad mořem se během dne pravidelně pohybovala průzkumná letadla a jakýkoliv pohyb na hladině mohl přitáhnout pozornost hlídek. Zůstat na místě jen znamenalo odkládat nevyhnutelné, neméně nebezpečné by bylo i odhalení nepřítelem a posádky amerických torpédových člunů japonské jednotky považovaly za nenáviděného protivníka a při jejich zajetí často neprojevovaly žádné slitování.

Kennedy si moc dobře uvědomoval, že loď musí opustit. Nejbližší neobsazený kus pevniny, který nebyl příliš hlídán Japonci byl malý ostrov Plum Pudding a ležel přibližně 3,5 námořní míle jihovýchodně. Nakonec se posádka shodla, že jedinou jejich šancí je pokusit se dostat k pevnině. Z trosek sestavili provizorní plovák a slabší členové posádky se jej mohli držet, zatímco ostatní měli kopáním pomáhat celé skupině postupovat vpřed.

Nejslabším článkem byl McMahon. Mechanik, který utrpěl při požáru těžké popáleniny a jeho ruce byly tak poraněné, že se nedokázal držet plováku bez pomoci nebyl schopen držet s ostatními krok. Nechat jej u vraku by však znamenalo jistou smrt. Kennedy proto převzal odpovědnost za jeho záchranu. Sám Kennedy byl vynikající plavec a přestože byl sám zraněný, rozhodl se, že McMahona dostane na ostrov vlastními silami. Právě tento okamžik se o několik let později stal nejvýraznější součástí příběhu hrdiny, který je ochoten riskovat vlastní život pro své muže.

Přípravy na náročný sportovní výkon začaly. Kennedy oblékl popáleného McMahona do záchranné vesty s popruhem, aby jej udržel na hladině a následně se do popruhu zakousl. Potom si lehl na břicho do vody a začal plavat prsa. McMahon za ním ležel na zádech, nadnášen záchrannou vestou, a jeho velitel jej táhl jako bezvládný náklad. A i když se později jednalo o neskutečně hrdinský příběh, tak realita byla velice krutá.

Vzdálenost téměř 6 kilometrů na otevřeném moři představuje velkou zátěž i za příznivých podmínek. Kennedy k tomu musel zápasit s nepřívětivými mořskými proudy. Navíc když svíral popruh mezi zuby, tak nemohl normálně dýchat, protože hlavu nemohl stáčet na stranu, aby se nadechl, takže při každém tempu musel zvedat celou hlavu i krk vysoko nad hladinu a přitom polykal slanou vodu.

Každý pohyb ve vodě pro Kennedyho znamenal bolest. Poraněná záda reagovala na kopání i záběry prudkým napětím, které se neustále zhoršovalo. Dokonce mu svaly v čelisti začaly tuhnout a nastupovala křeč. Popruh ale musel držet i nadále pevně, protože i menší povolení mohlo znamenat, že zraněného kamaráda ztratí.

Nad hladinou na něj naopak čekalo tropické slunce, které spalovalo odkrytou kůži na zádech. Jako by to nestačilo, tak krev a pach popálenin mohly přilákat žraloky, kteří se v těchto vodách pohybovali běžně. Celá tato plavba trvala neuvěřitelných pět hodin. McMahon cítil vinu, musel sledovat, jak jeho vlastní kapitán riskuje život a ničí tak své tělo, jen aby ho zachránil. Pokoušel se Kennedyho uprosit, ať popruh pustí a nechá jej na otevřeném moři a zachrání alespoň sebe, protože nevěřil, že je toto možné zvládnout. Kennedy ale odmítl.