Dodo: Symbol hlouposti, který doplatil na svou důvěru v lidstvo

Je to pravděpodobně nejslavnější vyhynulý tvor naší planety, hned po dinosaurech, protože se stal synonymem pro hloupost a je považován za evoluční omyl. Jenže pravda o tomto ptákovi je úplně jiná. Nebyl omyl přírody a už vůbec nebyl hloupý. Naopak se dokonale dokázal přizpůsobit svému prostředí. Jeho jediným, zato zcela fatálním proviněním bylo, že nikdy předtím nepoznal toho nejkrutějšího tvora naší planety, tedy lidstvo samotné.

Představte si ostrov, který vznikl z ohnivé erupce a lávových proudů hluboko uprostřed oceánu, tisíce kilometrů od nejbližší pevniny. Mauricius zůstal po miliony let nedotčeným rájem. Nikdy nebyl propojen s žádným kontinentem, což mělo jeden zásadní důsledek, nedostali se sem žádní suchozemští savci. Na ostrově nežili vlci, tygři, medvědi ani běžní hlodavci.

Tento klidný a bezpečný ráj občas navštěvovala hejna ptáků, které sem zanesly bouře přicházející z Afriky či Asie. Mezi těmito prvotními návštěvníky byl i prapředek dnes již vyhynulého doda. Moderní analýzy DNA odhalily, že šlo o druh holuba ze skupiny měkkozobých, jehož nejbližším žijícím příbuzným je nádherně zbarvený holub nikobarský. Když se tito původní holubi usadili na Mauriciu, našli zde pravý ptačí ráj. Měli dostatek potravy v podobě spadaného ovoce, semen a ořechů a nemuseli se obávat predátorů. Tím se otevřely dveře evolučním změnám. Proč by pták plýtval energií na létání, když je vše, co potřebuje, přímo na dosah a není třeba letět do výšek?

Navíc létání je extrémně energeticky náročné a vyžaduje silné prsní svaly, jejichž údržba stojí značné množství kalorií. Postupem času dodo tuto schopnost ztratil. Jeho křídla se zmenšila na zakrnělé výrůstky, které sloužily jen k udržování rovnováhy či jako nástroj k namlouvání. Naopak se mu vyvinuly silné nohy, kratší krk a robustní zobák, dokonalý pro zdolávání tvrdých ořechů padajících z tropických stromů. Z obyčejného holuba se tak postupně vyvinul pták vysoký přibližně jeden metr a vážící mezi 10 a 20 kilogramy. Byl nezpochybnitelným vládcem mauricijského pralesa.

Většina lidí má v hlavě obraz doda jako extrémně obézního a neohrabaného ptáka s komickým vzhledem, který se sotva valí po zemi. Tento obraz ale vznikl až postupem času díky evropským malířům, kteří doda malovali v 17. století. Problém byl v tom, že tito malíři většinou malovali ptáky, kteří byli dovezeni do Evropy jako kuriozity. Tito jedinci byli chováni ve velmi malých klecích na lodích a překrmováni naprosto nevhodnou stravou, není se čemu divit, že do Evropy dorazili překrmení ptáci ohromných rozměrů.

Ve skutečnosti byl tento druh neobyčejně silný a překvapivě atletický pták. Kosti jeho nohou ukazují, že dokázal běžet velmi rychle a obratně manévrovat v hustém podrostu skalnatého ostrova. Navíc jeho váha během roku pravidelně kolísala, protože ostrov má velmi specifické klima s obdobím sucha a nedostatku potravy, dodo se na to adaptoval tak, že v období hojnosti si musel vytvořit velké tukové zásoby, ze kterých poté čerpal značnou energii v době, kdy byl nedostatek.

Podzim roku 1598 přinesl začátek jedné z největších katastrof. K pobřeží nedotčeného ostrova Mauricius připlula flotila pěti nizozemských lodí pod vedením viceadmirála Wybranda van Warwijcka. Námořníci, kteří byli měsíce sužováni hladem, nemocemi a nepříznivými podmínkami, zoufale hledali čerstvou vodu a maso, které by jim dodalo energii. Když vstoupili do tamního pralesa, narazili na neobvyklé zvíře, obří nelétavé ptáky s mohutnými zobáky. Jejich chování bylo neobyčejné, místo strachu či úprku k lidem přistupovali klidně, zvědavě, jako kdyby je chtěli lépe poznat. Z pohledu námořníků to působilo komicky.

Protože neměli žádné přirozené nepřátele, tak měli nedostatek strachu a velkou naivitu. Miliony let evoluce, kdy na ostrově neexistoval žádný predátor je naučily věřit naprostému bezpečí. Instinkt útěku pro ně nebyl nutností. Lidé se zdáli být pouze novým neškodným výjevem v jeho přirozeném prostředí, tato důvěra se ale ukázala být fatální chybou. Pro námořníky se dodo stal snadnou kořistí, ptáci byli tak bezbranní, že na jejich zabití postačila obyčejná dřevěná hůl. Ostatní členové hejna místo úniku často přibíhali blíž ke svým padajícím druhům, protože byli poháněni zvědavostí či znepokojením, což i jim přineslo rychlou smrt.

Přestože maso blbouna nejapného nebylo nijak chutné, protože bylo velmi tuhé a mělo nepříjemné aroma, námořníci jej lovili dál. Hlavním důvodem byla jejich snadná dostupnost a možnost nasolit a uchovat maso na dalších tisíc kilometrů dlouhé plavby do Indonésie. Dodové se nedokázali bránit, stali se pouhou chodící zásobárnou jídla pro unavené mořeplavce, tento nekontrolovaný lov ale vedl k jejich tragickému vymizení z planety.

Mohlo by se zdát, že hladoví námořníci bylo to jediné, co doda vyhubilo. Pravda je ale komplexnější, lidé sice pobili spoustu dospělých ptáků, ale Mauricius byl rozlehlý a hustě zalesněný ostrov s těžko prostupným vnitrozemím. Námořníci by sami o sobě nejspíše nedokázali zlikvidovat celou populaci. To hlavní zlo, které přinesli s sebou v podpalubí svých lodí, udělalo tu nejšpinavější práci za ně.

Prvními vojáky této invazní armády byly krysy. Ty utekly z lodí, vběhly do pralesa a začaly se nekontrolovaně množit. Za nimi následovala zvířata, která lidé na ostrově nechali záměrně, aby měli při příští návštěvě co lovit. O něco později přivezli portugalští a nizozemští námořníci z Asie i opice. Pro doda toto byla absolutní katastrofa. Vzhledem k tomu, že nikdy nemusel řešit zloděje vajec, dodo si nestavěl hnízda vysoko v korunách stromů, svá hnízda si dělal přímo na zemi, do mělkých důlků v půdě. A co víc, samice snášela jen jedno vejce ročně, které se stalo snadnou kořistí.

Zatímco námořníci lovili dospělé ptáky na pobřeží, vypuštěná zvířata decimovala vejce a bezbranná mláďata hluboko v pralese. Reprodukční cyklus se zcela zhroutil. Druh, který se na ostrově formoval statisíce let, neměl absolutně žádnou šanci přizpůsobit se této masivní změně během několika málo desetiletí. Rychlost, s jakou vyhynul, je z dnešního pohledu šokující. Od okamžiku, kdy na ostrov vkročil první námořník uběhlo k poslednímu potvrzenému pozorování tohoto ptáka pouhých 64 let. Poslední zmínka o živém dodovi pochází z roku 1662 od trosečníka Volkerta Evertzse, který popsal, jak několik ptáků přežilo na malém ostrůvku kousek od pobřeží hlavního ostrova. Ale o pár let byl pryč už navždy a stal se další obětí lidské expanze.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dronte_mauricijsk%C3%BD

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/blboun-nejapny-nebyl-blby-novy-vyzkum-ukazal-co-tento-ptak-umel-92114

https://www.stoplusjednicka.cz/prilis-duverivy-dronte-mauricijsky-blboun-nejapny-je-smutnym-symbolem-lidske-hlouposti

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie_priroda/jak-blboun-pribiral-na-vaze_201104181618_jsuchomel