Douglas Mawson: Tři vyrazili, vrátil se jeden. Jedli játra psů a kůže jim odpadávala z těl

Antarktida není obyčejný kontinent, vítr zde nefouká, ale řeže. A v roce 1912 to bylo místo, kde mapy končily bílou prázdnotou a kde slovo záchrana neexistovalo. Douglas Mawson to moc dobře věděl. Třicetiletý geolog nebyl žádný naivní dobrodruh. Australan, který již měl za sebou expedici se Shackletonem a věděl, že led neodpouští chyby. Přesto, když 10. listopadu 1912 opouštěl základnu na Cape Denison, tak cítil něco ve vzduchu. Jeho tým byl tehdejší elitou, kterou tvořil spolu s ním osmadvacetiletý Švýcar Xavier Mertz a třiadvacetiletý poručík z Británie Belgrave Ninnis. I když byl nejmladší, tak měl na starosti ty nejdůležitější členy výpravy, jejich psy.

Šestnáct sibiřských huskyů táhlo dvoje sáně. Byla to smečka plná tesáků, vrčení a nezkrotné energie. Byli to oni, kdo měli rozhodnout o úspěchu, Mawson, Mertz a Ninnis, tři přátelé na vrcholu sil. Prvních pět týdnů to vypadalo idylicky. Počasí v těchto zeměpisných šířkách obvykle bývá vražedné, ale drželo se v mezích snesitelnosti. Urazili přes 500 kilometrů do neznáma, mapovali pobřeží, sbírali vzorky a smáli se u večerního čaje ve stanu, zatímco venku psi vyli na polární slunce, které nikdy nezapadalo. Byla to past. Antarktida je nechala zajít hluboko a ukolébala je falešným pocitem bezpečí, aby pak mohla sklapnout své čelisti.

Bylo 14. prosince 1912. Den byl jasný, modrá obloha bez jediného mráčku a teplota na „příjemných“ minus dvaceti stupňů Celsia. Povrch ledu byl zrádný, hladké plochy se střídaly se zmrzlými vlnami sněhu tvrdými jako beton, které ničily sáně a vyčerpávaly psy. První jel Mertz na lyžích a razil stopu, za ním Mawson na prvních saních, které byly lehčí a jako poslední jel Ninnis. Jeho sáně byly těžké, naložené životně důležitým nákladem jako byl stan, jídlo, krmivo pro psy a náhradním oblečením. Kolem poledne Mertz zvedl hůlku nad hlavu a dal signál k zastavení. Mawson dojel k němu a začal ukazovat na sníh, byla tam trhlina překrytá sněhem. Zkušeným okem odhadli tloušťku a rozhodli se, že přejdou rychle a opatrně.

Mertz přejel na lyžích, u kterých se váha rozložila a žádná trhlina se neobjevila. Mawson pobídl své psy, sáně sklouzly přes most hladce, a když byl na druhé straně, otočil se a zavolal na Ninnise, který byl trochu pozadu. Mawson se otočil zpět dopředu, aby zkontroloval směr. Ujel pár metrů a začal počítat v hlavě zásoby, měli jídlo i na návrat, vše šlo podle plánu. Mertz, který jel vpředu se najednou zastavil a podíval se dozadu. Mawson viděl v jeho tváři zmatek. Říkal si, co se děje? Proč Mertz stojí? Mawson se otočil za sebe, aby zkontroloval Ninnise. Za ním se rozléhala pouze bílá pláň a ticho, žádné sáně, žádný Ninnis, žádní psi.

Mawsonovi chvílí trvalo než jeho mozek zpracoval to, co oči neviděly. Krajina byla plochá a tak bylo jasné, že Ninnis nemohl nikam zmizet do zákrytu. Mawson a Mertz se rozjeli zpět po vlastní stopě. Srdce jim bušila, když dojeli k místu, kde před chvíli byla trhlina. Sněhový most byl pryč a místo něj zela v ledu díra o průměru tří metrů. Oba muži se doplazili k okraji propasti. Strach jim svíral žaludky a podívali se dolů. Stěny trhliny byly z leštěného modrého ledu, svislé a hladké jako sklo. „Ninnisi!“ zařval Mawson. „Belgrave!“ přidal se Mertz.

Jejich hlasy se odrážely od ledových stěn, ale odpovědí bylo jen vytí větru na povrchu. Mawson ležel na břiše a mhouřil oči do tmy. Po chvíli, když si jeho zrak přivykl na šero v hlubině, tak něco uviděl. Hluboko pod nimi na malém skalním výstupku ležel jeden pes. Měl přeraženou páteř a ležel v nepřirozené poloze a tiše kňučel, vedle něj byly trosky saní. Po Ninnisovi ale ani stopa. Nebylo tam jeho tělo. Musel spadnout ještě hlouběji do míst, odkud není návratu. Dívali se dolů hodinu a křičeli dokud neztratili hlas. Spouštěli dolů lano, ačkoliv věděli, že je to marné. Pes dole brzy přestal kňučet a pak už z propasti přestal vycházet jakýkoliv zvuk.

Mawson se pomalu zvedl a roztřásla se mu kolena, podíval se na Mertze a řekl: „Je pryč.“ Byl to hlas velitele, který právě začal počítat šance na přežití. Stáli uprostřed ničeho, byli stovky kilometrů od základny a Ninnisovy sáně, které zmizely v hlubině vezly téměř všechno. Na sněhu leželo jen to málo, co měli s sebou, spací pytle, vařič, jídlo pro dva na pár dní a žádné jídlo pro psy. Zbylo jim šest psů, kteří netušili, že se právě změnili z tažných zvířat na chodící konzervy masa. „Máme jídlo na deset dní,“ řekl Mawson do ticha. „Cesta zpátky nám bude trvat měsíc. Možná déle.“ Mertz se na něj podíval. V očích mu pohasla ta jiskra, která ho hnala dopředu. Najednou vypadal starší. „Co budeme dělat?“ zeptal se tiše.

Neměli stan, a proto první noc si museli vyrobit provizorní přístřešek z lyží, saní a spacáků. Na truchlení po zemřelém příteli nebyl čas. Věděli, že smrt si už brousí kosu i na ně. Cesta zpět nebude žádným pochodem, ale útěkem. To, co netušili bylo, že hlad a zima nebudou jejich největším nepřítelem, protože ve vnitřnostech psů, kteří teď byli jejich jedinou naději číhal jed. Přežít bylo prakticky matematicky nemožné. Byli 500 kilometrů od bezpečí, neměli rádio ani dostatek jídla. Jediné co jim zbývalo byl čas, který jim protékal mezi prsty a pár psů, kteří se na ně dívali s důvěrou.

Mawson rozhodl. „Vrátíme se. Ale musíme jít rychle.“ Cesta byla náročná. První dny jedli zbytky vlastních zásob, i když dávky byly mikroskopické. Žaludky se jim kroutily křečemi a tělo začalo spalovat vlastní tukové zásoby a poté i svaly. Postupem času přišel čas na psy. Nejslabší pes musel zemřít, aby nakrmil ty silnější a muže. První na řadu přišel George, který již nemohl dále táhnout. Mawson jej zastřelil jedinou ranou do hlavy, aby se netrápil. Zvuk výstřelu v té prázdnotě zněl jako rouhání. Mertz, který psy miloval se odvrátil, ale hlad byl silnější než jeho sentiment.

Maso bylo tuhé, šlachovité a téměř bez tuku. Pro muže, kteří vydávali tisíce kalorií denně taháním saní to bylo jako jíst podrážku. „Je to nestravitelné,“ stěžoval si Mertz, když žvýkal vařené svaly. Ale pak objevili něco lepšího. Játra. Psí játra byla měkká, tučná a snadno se polykala a navíc chutnala mnohem lépe než svalovina. „Tohle nás zachrání,“ myslel si Mawson. Netušil, že právě podepsal rozsudek smrti pro svého přítele a málem i pro sebe. V roce 1912 věda o vitamínech teprve začínala. Nikdo nevěděl, že játra polárních šelem obsahují extrémní koncentraci vitamínu A. V malém množství je vitamín A nezbytný pro lidský organismus, ale ve velkém je to toxický jed, který ničí tělo na buněčné úrovni. Způsobuje otok mozku, selhání orgánů a odlupování kůže.

Mawson s Mertzem o tomto neměli ani tušení a játra jedli s chutí. Měli pocit, že do sebe dostávají tolik potřebnou energii a sílu, ale brzy si oba muži začali stěžovat na bolesti břicha a hlavy. „Mám pocit, že mi praskne lebka,“ naříkal Mertz. Pak se přidaly klouby. Bolel každý pohyb. A pak přišel ten nejhorší příznak, jejich kůže se začala měnit, nejdříve byla suchá, pak praskala a nakonec se začala loupat. Ne po malých šupinkách jako po spálení sluncem, ale slézala v celých plátech. Mawson si večer sundal ponožku a s hrůzou zjistil, že se mu kůže na chodidlech odděluje od masa. Mertzovi naopak vypadávaly vlasy v trsech a vousy jim zůstávaly v rukou, když si prohrábli bradu. Vypadali jako malomocní. Dva muži, kteří se zaživa rozpadali uprostřed ledové pustiny.

„Je to tím počasím,“ nalhávali si. „Jsou to kurděje.“ Nebyla to kurděje. Byla to hypervitaminóza A. A Mertz, který jedl játra raději než tuhé maso, protože měl citlivější žaludek, dostával do těla smrtelnou dávku. Vánoce strávili v provizorním stanu a měli hostinu v podobě dušeného psího masa a kousku čokolády. Mertz už na tom byl ale zle. „Xaviere, musíš jít!“ křičel na něj Mawson. Ale Mertzův pohled byl prázdný. Jed mu nahlodával mozek a začínal mluvit nesmysly. Poté jej už Mawson musel naložit na sáně, zatímco mu slézala kůže z těla tak táhl sáně, na kterých ležel jeho blouznící přítel a kolem nich nebylo nic jiného než bílá pustina, všichni psi byli již mrtví, protože posledního Gingera snědli před pár dny.