Haškův útok na ruské sportovce je přehnaný. Obviňovat sportovce z propagace války je nespravedlivé

V době kdy Zimní olympijské hry v Miláně a Cortině 2026 vrcholí se debata o účasti ruských sportovců znovu rozhořela s nebývalou intenzitou. Legendární český hokejový brankář Dominik Hašek, který je známý svými emotivními apely opět volá po úplném vyloučení všech Rusů ze sportu, protože je označuje za reklamu na válku na Ukrajině. Tento postoj je logický vzhledem ke kontextu války na východě Evropy, ale zcela kontraproduktivní a v rozporu s olympijskými ideály. Místo radikální izolace bychom měli podporovat model neutrální účasti, který odděluje jednotlivé sportovce od autoritářského režimu Vladimíra Putina a přispívá k potenciálnímu dialogu mezi národy.

Olympijský vítěz z Nagana 1998 se stal jedním z nejhlasitějších kritiků ruské účasti v mezinárodním sportu od začátku invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Jeho argumentace je postavena na přesvědčení, že jakákoliv viditelnost ruských sportovců slouží jako propaganda pro Putinův režim. V nedávném tweetu z února 2026 Hašek prohlásil: „Zítra začínají olympijské hry, které stejně jako před 2 lety v Paříži budou reklamou na ruskou imperialistickou válku v (účastní se 14 ruských atletů). Proto kvůli nim bude opět zabito a zmrzačeno mnoho lidí. Olympijské hry pomohou eskalovat válku…“ Tento názor není pro Haška nic nového, protože již v roce 2023 řekl, že ruští atleti představují agresivní imperialistickou válku a zločiny s ní spojené.

Haškova aktivita přesáhla hranice sportu v dubnu 2025 kdy obdržel hrozby smrtí od bývalého ruského prezidenta Dmitrije Medveděva, který jej označil za rusofoba a navrhl psychiatrickou léčbu, Hašek na to zareagoval otevřenými dopisy Mezinárodní hokejové federaci, kde žádal, aby ruští hráči v NHL museli veřejně odsoudit válku, jinak by měli být vyloučení. V srpnu 2024 dokonce vyzval vlastníky NHL týmů, aby zakázali ruským hráčům hrát, protože to podle něj podporuje válku. Zdůrazňuje, že sportovní úspěchy Rusů posilují domácí podporu režimu a motivují k další agresi.

Emoce v jeho slovech jsou pochopitelné, protože válka na Ukrajině skutečně způsobila smrt tisíců obětí a miliony uprchlíků, nicméně jeho absolutní přístup zjednodušuje složitou realitu. Ne všichni ruští sportovci podporují režim, mnozí žijí v exilu nebo se distancují od politiky, aby chránili své rodiny. Například někteří ruští atleti v exilu jako je tenistka Daria Kasatkina otevřeně kritizují válku, ale Haškův požadavek na veřejné odsouzení války by mnohé vystavil perzekuci v Rusku, kde kritika Kremlu vede k vězení nebo i horšímu. Hokejista sám přiznává, že neobviňuje atlety přímo, podle něj organizace jako NHL nesou zodpovědnost za tisíce mrtvých a zmrzačených lidí. Tento radikalismus však riskuje, že sport se stane ještě větším nástrojem politického nátlaku, což odporuje olympijské chartě.

Na Zimních olympijských hrách, které probíhají od 6. února se Rusko a Bělorusko neúčastní jako národní týmy. Mezinárodní olympijský výbor v září 2025 rozhodl, že atleti s ruským nebo běloruským pasem mohou soutěžit pouze jako individuální neutrální atleti a to pod stejnými podmínkami jako v Paříži 2024. Celkem bylo schváleno 20 sportovců, kteří soutěží v individuálních disciplínách jako je alpské lyžování, běh na lyžích či krasobruslení. Žádné vlajky, hymny, národní symboly ani místo v medailovém pořadí, jejich úspěchy nebudou přičteny žádné zemi. Tento přístup byl navržen tak, aby minimalizoval propagandistický potenciál.

Navzdory tomu Hašek toto označuje za reklamu pro válku, ale realita ukazuje opak. V Paříži 2024 se desítky sportovců účastnilo bez incidentů, což bylo vyhodnoceno jako úspěch, protože sportovci by neměli být trestáni za činy svých vlád, které nemohou ovlivnit. Úplný bojkot jaký Hašek prosazuje by byl diskriminační a v rozporu s principy. Sportovci nejsou politici, mnozí jsou oběti systému, kde kritika režimu znamená konec kariéry nebo nucený exil. Vyloučit je by znamenalo kolektivní trest, což připomíná temné kapitoly historie jako vyloučení Německa po druhé světové válce nebo bojkot Jižní Afriky. Takový přístup ignoruje i skutečnost, že někteří atleti využívají sport k vyjádření protiválečných postojů.

Sport má spojovat, ne rozdělovat. Pokud vyloučíme Rusy, tak ztratíme příležitost k dialogu. Příkladem je NHL, kde ruští hráči hrají vedle Ukrajinců a Američanů. Hašek kritizoval NHL za propagaci ruských hráčů, ale liga tvrdí, že sportovci nejsou zodpovědní za geopolitiku. Bojkot by navíc mohl eskalovat napětí. Rusko by to využilo jako důkaz západní rusofobie, což by posílilo Putinovu propagandu doma. Místo toho jejich účast může podporovat vnitřní změny v Rusku, jako když atleti vidí svět mimo režim. Efektivita bojkotu je sporná. Válka na Ukrajině trvá čtvrtým rokem a vyloučení či účast atletů má na vývoj války nulový vliv. Sport musí zůstat mimo politiku, ale ne mimo realitu.

Pohled do historie ukazuje, že sport a politika se prolínají, ale izolace často selhává. Historie olympijských bojkotů je plná příkladů, kde politické tlaky vedly k vyloučení nebo odstoupení, ale málokdy dosáhly nějaké změny. Například po první světové válce v roce 1920 nebyly pozvány na olympiádu v Antverpách Rakousko, Bulharsko, Německo, Maďarsko a Osmanská říše jako poražené mocnosti. Tento kolektivní trest měl symbolizovat vítězství spojenců, ale spíš prodloužil poválečné napětí. Německo se vrátilo na hry v roce 1928, což přispělo k normalizaci vztahů. Po druhé světové válce bylo Německo vyloučeno z her, ale jeho rychlý návrat v roce 1952 pomohl ke smíření v Evropě. Tyto případy ukazují, že izolace může být dočasná, ale dlouhodobě nic nepřináší, spíše škodí. V případě úplného vyloučení Ruska by mohlo podobně prodloužit napětí.

V roce 1936 se objevily snahy bojkotovat berlínské hry kvůli nacistickému režimu a perzekuci Židů. USA zvažovaly dokonce odstoupení. I když nacisté využili olympiádu k propagandě, tak ukazuje i druhou stranu mince, například když černošský běžec Jesse Owens vyhrál čtyři zlaté medaile a tím celou propagandu podkopal a stal se hlavní hvězdou her. Další masivní bojkot se udál roku 1956 na hrách v Melbourne. Čína odstoupila kvůli účasti Tchaj-wanu, Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko protestovaly proti sovětské invazi do Maďarska a Egypt, Irák a Libanon bojkotovaly kvůli Suezské krizi, kdy Británie, Francie a Izrael napadly Egypt. Tyto bojkoty zdůraznily politické napětí, ale nezměnily průběh konfliktů.

V 60. letech se bojkoty zaměřily na rasismus a apartheid. V roce 1964 nebyla Jižní Afrika pozvána na hry v Tokiu kvůli rasové diskriminaci a v roce 1968 byla její pozvánka stažena na hry v Mexiku po hrozbě bojkotu afrických zemí. Téhož roku černí američtí atleti plánovali bojkot proti rasismu v USA. V roce 1972 bylo nynější Zimbabwe vyloučeno z her v Mnichově kvůli protestům v Africe. Globální bojkot vyvrcholil roku 1976 v Montrealu, kde desítky afrických zemí odstoupilo kvůli účasti Nového Zélandu, jehož ragbyový tým hrál proti Jižní Africe. Tento bojkot byl účinný, protože byl globální a cílený na režim, nikoliv na jednotlivce. V případě Ruska je situace jiná, sankce jsou již rozsáhlé.

Haškův absolutismus riskuje, že sport se stane bojištěm. Pokud vyloučíme všechny Rusy, tak proč ne Saúdskou Arábii za porušování lidských práv, Čínu za Ujgury nebo Izrael za konflikt v Gaze? To by vedlo k chaotickému sportu plnému politických bitev, kde by vítězství závisela na geopolitice a ne na talentu. Navíc takový přístup by mohl motivovat další země k odvetě jako je bojkot mezinárodních soutěží nebo podpora alternativních her, což by rozdělilo globální sportovní komunitu. Například v minulosti vedly bojkoty k vzniku alternativních událostí jako byla Lidová olympiáda v roce 1936. Navíc úplný bojkot by mohl ovlivnit mentální zdraví atletů, kteří roky trénují jen kvůli olympiádě a posílit extremismus v Rusku. Státy by se měly zaměřit na diplomatické a ekonomické sankce, které mají reálný dopad. Sport by měl zůstat mostem k míru. Bojkot není řešením, pokud chcete zastavit válku, zaměřte se na skutečné nástroje a ne na trestání talentovaných jednotlivců, kteří mohou být spojenci změny.

Zdroje: SeznamZprávy.cz, Denik.cz, Wikipedia.org, Rozhlas.cz, iDnes.cz