Spartakus: Otrok, který vyděsil Řím. Jeho 6 000 mužů pak lemovalo cestu na křížích až do Říma

Píše se rok 73 před naším letopočtem. Římská republika je na vrcholu moci. Její legie drtí nepřátele v Hispánii, Malé Asii i na severních hranicích. Řím je městem mramoru a nepředstavitelného bohatství. Ale pod tímto nablýskaným povrchem to vře. Římská ekonomika je závislá na svalech otroků. Jsou všude, na polích, v dolech, domech i arénách. Jsou to pouze mluvící nástroje bez práv a jejich život má cenu jen tehdy, dokud dobře slouží. Ve městě Capua se však chystá něco, co brzy změní dějiny. Skupina mužů vycvičených k zabíjení pro zábavu davu už dál odmítá snášet brutalitu svého pána a upírání svobody.

Původní plán byl ambiciózní. Útěku se mělo zúčastnit přibližně 200 gladiátorů. Ale plán byl předem odhalen a ti, co se to dozvěděli včas se rozhodli nečekat na popravu. Zbraně byly ovšem zavřené ve zbrojnici. Měli jen zoufalství a moment překvapení. Rozhodli se vtrhnout do kuchyně. Skupina svalnatých válečníků se z gladiátorské školy probíjela sekáčky na maso. Cestou z města narazili na vůz převážející gladiátorské zbraně do jiné arény. Osud jim na začátku přál. Zmocnili se mečů a štítů a opevnili se na nedaleké hoře. Tou horou byl Vesuv. Tehdy ještě spící zarostlá sopka, jejíž svahy nabízely ideální úkryt.

Do čela uprchlíků se postavili tři muži. Keltové Crixus a Oenomaus a především Thrák jménem Spartakus. Po jeho boku stále i jeho žena, věštkyně z Thrákie. Římané zpočátku situaci podcenili. Považovali to za pouhý útěk pár bezmocných mužů. Senát vyslal pretora Claudia Glabera s oddílem asi 3 000 mužů. Když dorazil k Vesuvu a zjistil, že na vrchol vede jen jedna strmá stezka, tak se ji rozhodl zablokovat a gladiátory vyhladovět s přesvědčením, že až jim dojde voda, sami se vzdají. Jenže vůdce odporu, Spartakus vymyslel šílený plán. Na vrcholu hory rostlo velké množství divoké vinné révy. Otroci z ní upletli dlouhé pevné žebříky a v noci, v naprosté tichosti slanili po strmých skalních stěnách na opačné straně hory, kterou Římané nehlídali, protože je považovali za neschůdnou.

Zatímco Glaber hlídal prázdnou stezku, Spartakus a jeho muži mu vpadli do zad. Překvapení bylo dokonalé a Římané v panice prchali a zanechali na místě zbraně i zásoby. Z bezejmenné skupiny uprchlíků se stala plně ozbrojená jednotka. Zpráva o vítězství se šířila Kampánii jako požár. K Spartakovi se nehrnuli jen muži, ale i ženy a děti. Během několika měsíců jeho armáda čítala desítky tisíc mužů. Moc dobře věděl, že dav s vidlemi proti legiím neobstojí. Zavedl proto tvrdou disciplínu. Z roztavených okovů nechali kovat meče a z pastevců zvyklých na tvrdý život v horách vytvořil lehkou pěchotu a zvědy. Dokonce zorganizoval jízdu z divokých koní, které pochytali.

Řím stále nechápal závažnost situace. Posílali proti němu další a další oddíly, ale Spartakus je drtil jednoho po druhém. V táboře povstalců však začaly první neshody. Spartakus si byl vědom síly Říma, a že jejich úvodní vítězství jsou způsobená spíše podceněním situace ze strany nepřátel. Chtěl pravděpodobně odvést své lidi přes Alpy do svobodných zemí a dostat je domů. Ale Crixus a mnozí Galové a Germáni opojení vítězstvími a touhou po drancování bohaté Itálie odmítali odejít. Chtěli bojovat a loupit a armáda se rozdělila, to byl začátek konce. Crixův oddíl byl zanedlouho zničen a on sám padl.

Když se Spartakus dozvěděl o smrti svého spolubojovníka, tak uspořádal na jeho počest hry, ale v děsivém a ironickém provedení. Obvykle to byli otroci, kdo bojoval pro zábavu Římanů. Spartakus nyní přinutil zajaté římské vojáky, aby bojovali gladiátorské souboje na život a na smrt proti sobě. V roce 72 před naším letopočtem už proti Spartakovi stály konzulské armády, tedy to nejlepší, co republika měla. Spartakovi se povedlo porazit oba konzuly. V té chvíli ovládal většinu jižní Itálie a cesta na Řím byla volná, začala vypukat panika, ale Spartakus na Řím nezaútočil, nejspíše věděl, že nemůže dobýt opevněné milionové město, místo toho se obrátil zpět na jih.

Senát byl zoufalý z neschopnosti svých velitelů a obrátil se na Marca Licinia Crassa. Crassus byl nejbohatším mužem Říma. Byl to chladný a vypočítavý politik, který toužil po vojenské slávě, aby se tím vyrovnal svému rivalovi Pompeiovi. Crassus dostal velení nad osmi legiemi, tedy síle zhruba 40 000 až 50 000 špičkově vycvičených vojáků a hned na začátku ukázal, že je jiným soupeřem než předchozí velitelé. Když jedna z jeho jednotek v boji se Spartakem zbaběle utekla, tak nařídil jejich decimaci. Starý a brutální trest, kde vojáci byli nastoupení a následně rozpočítáni. Každý desátý byl vytažen z řady a jeho vlastní spolubojovníci jej museli ubít k smrti. Tím se zcela změnila mysl Římanů, větší strach měli ze svého pána než z nepřítele a plná disciplína byla obnovena.

Spartakus postupně musel ustupovat až na úplný jih. Měl plán pro útěk a zaplatil pirátům obrovskou sumu, aby jeho armádu přepravili na Sicílii, tam chtěl rozdmýchat nové povstání a vybudovat nezávislou říši otroků. Čekali na pláži a hleděli na moře, ale lodě nepřipluly, piráti vzali peníze a odpluli a otroci zůstali v pasti. Crassus nechtěl riskovat otevřenou bitvu se zoufalými otroky a rozhodl se je zazdít. Nařídil vykopat gigantický příkop a vybudovat val napříč celým poloostrovem, toto dílo dlouhé 60 kilometrů od moře k moři odřízlo Spartaka od zásobování. Nastala zima v táboře začalo docházet jídlo a lidé mrzli. Crassus čekal až hlad udělá práci za něj, ale Spartakus se nevzdal. Během jedné bouřlivé noci nechal sypat část příkopu mrtvolami koní, zajatců a stromů a prorazil obklíčení.

Crassus byl v šoku, ale zároveň se bál, protože se údajně do říše vracel Pompeius a pokud by dorazil dřív než bude Spartakus zničen, tak by chtěl získat slávu na poražení Spartaka. Musel proto jednat rychle. K rozhodujícímu střetu došlo u řeky Silarus v roce 71 před naším letopočtem. Spartakus údajně nechal přivést svého koně, vytasil meč a zvíře zabil. Svým mužům řekl: „Pokud zvítězíme, budu mít spoustu krásných koní od nepřátel. Pokud prohrajeme, nebudu už koně potřebovat.“ Všichni odteď věděli, že neexistuje slitování.

Otroci včetně Spartaka se snažili probojovat přímo ke Crassovi, ale nakonec byli poraženi. Spartakovo tělo nebylo nikdy nalezeno, nejspíše zmizelo pod hromadami mrtvol a bylo nerozeznatelné od ostatních. Bitva skončila totálním masakrem, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Řím chtěl dát exemplární lekci všem otrokům v říši, zajali 6 000 přeživších a následně byl vydán rozkaz podél hlavní silnice vedoucí do Říma nechat vztyčit kříže, zhruba každých 30 metrů a na ně byli zajatci přibiti. Byla to dny trvající agónie. Poutníci cestující do Říma museli projít desítky kilometrů dlouhou alejí smrti. Viděli tváře mužů, kteří se odvážili vzbouřit, slyšeli jejich nářek a cítili pach rozkládajících se těl.

Ačkoliv to byl Crassus, kdo Spartaka porazil, slávu mu nakonec přece jen zčásti ukradl jeho rival. Ten totiž při svém návratu narazil na zbytek uprchlíků, kteří se snažili utéct na sever a pobil je. Zášť tak vůči Pompeiovi v něm zůstala navždy a nakonec jeho samotného dovedla k tragickému konci. V Římě se šuškalo, že Crassus umí vyhrát jen nad „bandou otroků“, zatímco Pompeius a Caesar dobývají království. Jeho ctižádost a chamtivost neměla meze. Byl nejbohatším mužem tehdejšího světa, ale chtěl být i největším vojevůdcem, rozhodl se proto napadnout mocnou Parthskou říši na východě a to se mu stalo osudným.

Vpochodoval do pouště a ignoroval rady svých spojenců a varování. Parthové na něj nečekali pouze s pěchotou, kterou by legie rozdrtily, ale s jízdními lučištníky. Římané se ocitli v pekle, nemohli se k nepříteli přiblížit a tak celé hodiny stáli v horkém slunci pod neustálým deštěm šípů, které prorážely štíty i brnění. Samotný Crassus musel sledovat, jak jeho vlastní syn vede zoufalý protiútok, kde skončil obklíčen a zabit. Zlomený Crassus se pokusil vyjednávat o příměří, ale byl zabit. Když přinesli Crassovu hlavu parthskému králi Hyródovi, ten si vzpomněl na Římanovu pověstnou chamtivost. Údajně poručil roztavit zlato a tekutinu nalít do Crassových úst se slovy: „Za života jsi po zlatě lačnil, nyní se ho nabaž dosyta.“

Zdroje.

https://en.wikipedia.org/wiki/Spartacus

https://www.britannica.com/biography/Spartacus-Roman-gladiator

https://www.historyhit.com/who-was-the-real-spartacus/

https://en.wikipedia.org/wiki/Third_Servile_War