Důchody: systém, který je odsouzen ke zkáze

Penzijní systém, jak ho známe dnes, se pomalu, ale jistě blíží ke svému konci. Ne kvůli nedostatku solidarity, ale kvůli matematice, demografii a politické neochotě přiznat nepříjemnou pravdu veřejnosti.

Často se uvádí, že dříve nebylo nutné starat se o staré lidi, protože člověk byl buď mladý nebo mrtvý, což ale není úplně pravda. Byť šance na dožití se celkového vyššího věku nebyly vysoké, tak i přesto se lidé dožívali relativně vysokého věku oproti některým informacím, že se muži a ženy dožívali pouze 30, 40 či 50 let. Toto tvrzení je sice pravdivé pro různá časová období, ale je to z důvodu, že se uvádí průměrná délka života, která byla výrazně zkrácena dětskou úmrtností.

Otázka kdo se postará o dlouhověké byla tedy vždy na stole. Přirozené řešení bylo, že se současná generace starala o své rodiče a toto břímě či projevení vděku za vaše vychování platilo po staletí. Pokud někdo děti neměl tak se mohl spolehnout na své úspory případně dobrovolnou pomoc od jiných. To se ale postupně začalo měnit roku 1889, kdy německý kancléř Otto von Bismarck zavedl první státní důchodový systém na světě. Důchod byl vyplácen v té době osobám starším 70 let a postupem času začaly podobný systém uplatňovat i jinde ve světě včetně Velké Británie a Rakousko-Uherska v různých podobách, které poté přebraly nástupnické státy (Československo, Maďarsko, Chorvatsko a další…).

Ale každý systém má své problémy, ten důchodový jich má však hned několik. Když slyším slovo „důchodová reforma“, automaticky protočím oči. Ne protože bych to téma považoval za nedůležité — naopak. Ale protože je to slovo, které čeští politici s oblibou vytahují před volbami, pak se roky nic neděje… a důchodový systém mezitím tiše kolabuje. Je to takový národní folklor. Jedna vláda se pustí do reformy, druhá ji zase zruší. Každá má „své řešení“, ale žádné se dlouhodobě neudrží.

A zatímco se politici handrkují, jestli má člověk jít do důchodu v 64 nebo 67, realita je taková, že současný systém je neudržitelný. Prostě není z čeho brát. Lidé stárnou, pracujících ubývá a státní kasa není bezedná. Co mě štve nejvíc, je ta neschopnost se dohodnout. Všichni ví, že reforma je potřeba. Upozorňují na to ekonomové, demografové, dokonce i Úřad vlády. Jenže jakmile se téma dostane do Sněmovny, všechno ztroskotá na politickém hašteření. Jedni se bojí voličům říct nepříjemnou pravdu, druzí čekají, až to celé bouchne. Výsledkem je politická paralýza. Strany se bojí čehokoli nepopulárního, tak radši nedělají nic. Jenže tím nám všem podkopávají budoucnost. A současná mladá generace se nemůže spoléhat na důchod.

Naše demografie je časovaná bomba, která jednou bouchne a nejspíš to odskáče důchodový systém, ovšem nebudeme jediná země západního střihu, která bude mít tento problém. Podívejme se na čísla. Je nás čím dál víc starších a čím dál míň mladých. Lidé žijí déle – a to je samozřejmě skvělé – ale znamená to taky, že důchody musíme vyplácet déle. Zároveň se rodí méně dětí a mladí lidé vstupují do práce později. Takže méně pracujících živí víc důchodců. Rovnice, která prostě nevychází. Tahle demografická bomba tiká už dlouho. A čím víc ji ignorujeme, tím větší škody napáchá. Nemůžeme si dovolit dělat, že neexistuje. Potřebujeme plán. Potřebujeme odvahu mluvit o nepříjemných věcech. A hlavně potřebujeme přestat předstírat, že to „nějak dopadne“. Problémem ovšem je, že než tento problém nastane, tak významná voličská skupina jsou již důchodci a ti tyto změny nechtějí.

Důchodový systém, jak ho známe dnes, je vlastně od začátku tak trochu dluhová pyramida. Funguje jen tehdy, když je dost mladých, co platí na ty starší. Když to ale vezmeme do důsledku, vypadá to, že v tomhle systému někdo vždycky ostrouhá. Když důchody začínaly, první generace vlastně žádné odvody neplatila. Byli to lidé, kteří celý život dřeli, nic si nešetřili, a pak z ničeho nic dostali státní důchod. Na ten jim tehdy přispěli ti mladší. Dobré gesto, určitě. Solidární, lidské. Ale už tehdy se položil základ systému, který nebyl úplně fér – protože výměnou za nic dostali něco. A pak přišla další generace, která už platila a zároveň měla nárok. A takto to pokračovalo.

Přiznejme si to – ten model není nekonečný. Nikdy nebyl. A i když se o tom moc nemluví, je dost pravděpodobné, že jedna generace bude tou, na které se to zlomí. Generace, která bude celý život odvádět peníze, ale důchod v plné výši už nikdy neuvidí. Možná dostane zlomek. Možná nic. Kdo ví – třeba to budeme my. Nebo naše děti. Co je na tom nejhorší? Že ten systém je postavený tak, že i když víme, že to tak dopadne, nedá se z něj vystoupit. Nemůžeme si říct: „Hele, já do toho nebudu přispívat, postarám se sám.“ Ne. Stát nám ty peníze vezme, a pak… možná něco dá. Možná taky ne. A to z důvodu generačního dluhu. Hodiny tikají, ale nikdo neposlouchá.