Článek
Pohled na dítě, které spí s mírně otevřenými ústy, může v mnoha rodičích vyvolat pocit dojetí. Vypadá to mile a přirozeně. Stejně tak dětské zaujetí oblíbenou pohádkou, kdy dítě bez mrknutí oka hledí na obrazovku a brada mu volně klesne dolů, obvykle přecházíme s pobaveným úsměvem. Odborníci však varují, protože dýchání ústy u dětí představuje tichou hrozbu s celoživotními následky. Nejedná se totiž pouze o nevinný zlozvyk, ze kterého dítě vyroste. Jde o narušení fyziologického vývoje, které dokáže doslova narušit přirozený vývoj dětského obličeje, poškodit uspořádání chrupu a výrazně snížit kvalitu spánku i celkové zdraví.
Zatímco občasné dýchání ústy při nachlazení nebo při vysoké fyzické zátěži je zcela běžné a slouží jako náhradní mechanismus pro přežití, chronické dýchání ústy v klidovém režimu je většinou patologické. Naše těla se miliony let formovala tak, aby vzduch proudil převážně přes nosní otvory. Nos není na našem obličeji jen z vizuálních důvodů nebo proto, aby držel brýle. Jeho hlavní funkcí je příprava vzduchu pro plíce, pokud tento systém dlouhodobě obcházíme a vzduch nasáváme přímo ústy, spouštíme tím řetězový efekt negativních změn.
Zajímavé je, že toto poznání není výdobytkem současné vědy. Už v devatenáctém století si americký malíř a spisovatel George Catlin, který strávil dlouhé roky mezi původními obyvateli Severní Ameriky, povšiml pozoruhodného rozdílu mezi domorodci a takzvanou civilizovanou společností. Catlin ve své publikaci uvádí, jak pečlivě indiánské matky dohlížely na to, aby jejich děti dýchaly nosem. Jakmile domorodá matka spatřila, že jejímu spícímu kojenci poklesla brada a pootevřela se ústa, ihned k němu přišla a jemně mu rty přitiskla k sobě. Domorodci věřili totiž, že dýchání ústy oslabuje organismus, přináší choroby a narušuje pevnost ducha.
Catlin popisoval, že tito lidé měli oproti tehdejším obyvatelům velkoměst naprosto zdravé, široké zubní oblouky, rovně postavené zuby bez kazů a výrazné lícní kosti. Dnešní medicína i ortodoncie Catlinovým historickým poznatkům v mnohém dávají za pravdu. Změna způsobu života, přibývání alergií, pobyt ve špatně odvětraných místnostech a především přechod na měkkou a průmyslově zpracovávanou potravu, která nevyžaduje intenzivní kousání, to vše vedlo k tomu, že dnešní děti dýchají ústy častěji než kterákoliv generace před nimi.
Abychom skutečně pochopili, jak vážné dopady může mít obyčejně pootevřená pusa, musíme nahlédnout do skryté mechaniky dětského obličeje. Hlavním aktérem v celém procesu je překvapivě jazyk. Tento silný sval má totiž ve chvílích, kdy zrovna nemluvíme ani nejíme, své jasně určené místo. Správná klidová poloha jazyka je na horním patře, těsně za předními zuby, přičemž celá plocha jazyka by měla být jemně přitisknutá ke stropu ústní dutiny. Pokud má dítě zavřenou pusu a dýchá nosem, jazyk přirozeně spočívá nahoře.
Toto postavení má svůj význam. Patro je zároveň spodní částí nosní dutiny a středem horní čelisti, odborně nazývané maxilla. Jazyk zde funguje jako vnitřní konstrukce. Denně člověk polkne v průměru více než tisíckrát a každým polknutím vyvíjí jazyk tlak na horní patro. Tento nepřetržitý mírný tlak stimuluje horní čelist k tomu, aby rostla do šířky a dopředu. Tím se přirozeně vytváří dostatek prostoru pro budoucí trvalé zuby a formuje se symetrický obličej s výraznými lícními kostmi.
Vznik adenoidní tváře
Pokud dítě začne dýchat ústy, musí kvůli průchodu vzduchu přirozeně uvolnit čelist a pootevřít rty. Tím ihned zaniká opora pro jazyk, který už nedokáže zůstat přilepený na horním patře a volně padá na spod ústní dutiny. Veškerá přirozená stimulace pro růst čelisti najednou mizí. Navíc, protože jsou ústa otevřená, svaly tváří se stáhnou a začnou vyvíjet tlak na boční části horní čelisti. Důsledkem tohoto svalového nepoměru se projeví poměrně rychle a kosti dětské tváře, které jsou v době růstu extrémně měkké a tvárné, se začnou měnit nežádoucím směrem.
Horní čelist, bez vnitřní podpory jazyka a utlačovaná zvenku začne ztrácet původní šířku a začne se formovat do úzkého tvaru písmene V, patro se začne vyklenovat vysoko nahoru, což paradoxně zmenšuje prostor nosní dutiny přímo nad ním a dýchání nosem je tak ještě obtížnější. Protože čelist nepřibývá do šířky, obličej začne kompenzačně růst do délky.
Tento specifický vzhled se v medicíně označuje jako syndrom dlouhého obličeje, tedy adenoidní tvář. Vyznačuje se protáhlým a úzkým obličejem, méně výraznými lícními kostmi, ustupující bradou a často i kruhy pod očima. Geny určují jen potenciál našeho vzhledu, ale to, jakým způsobem dýcháme, ovlivňuje, jestli se tento potenciál opravdu naplní.
Případná změna tvaru čelisti má devastující vliv na dětský úsměv. Spousta rodičů věří, že křivé zuby jsou dané špatnou genetikou a spoléhá na to, že v průběhu času vše vyřeší drahá rovnátka v tom lepším případě, v tom horším tento problém nijak neřeší. Jenže křivé zuby mají mnoho příčin a jedna z nich je nedostatek místa v čelisti. Pokud čelist vlivem chybějící podpory jazyka nevyroste dostatečně, tak stálé zuby se do úzkého oblouku již zkrátka nevejdou. Začnou se tísnit a růst ve více řadách či vůbec.
Zároveň ustupující spodní čelist naruší správné postavení skusu. Klasická ortodoncie, stejně tak jako naše dnešní medicína všeobecně, většinou řeší jen důsledek a pokouší se zuby narovnat mechanickou silou, někdy dokonce za cenu odstranění zcela zdravých zubů, nicméně jestliže se nevyřeší příčina, tak pokud se rovnátka sundají, zuby mohou mít tendence vracet se zpět do původního stavu.
Zatímco změny obličeje a křivé zuby jsou problémy patrné na první pohled, to nejvážnější poškození se odehrává nenápadně uvnitř těla. Vzduch, který dýcháme v dnešním prostředí je plný prachových částic, alergenů a bakterií. Pokud dítě vtáhne tento vzduch přímo ústy, dostává se veškerá tato nefiltrovaná směs rovnou do citlivých plic a průdušek.
Ústa nemají dostatečnou filtrační schopnost, protože jsou primárně určena k příjmu potravy a komunikaci, nikoliv k samotnému dýchání. Naproti tomu část nosní dutiny je vybavena složitým systémem nosních skořep a řasinek potažených hlenem. Když vzduch prochází touto trasou, zpomalí, ohřeje se a současně se zvlhčí. Řasinky fungují jako účinný filtr, který zachycuje prachové částečky a patogeny dříve než stihnou proniknout hlouběji do těla. Co je ale nejdůležitější, tak je samotná produkce oxidu dusnatého.
Paranazální dutiny uložené kolem nosu totiž produkují plyn označovaný jako oxid dusnatý. Tento plyn má v těle skutečně pozoruhodné účinky. Působí jako antivirotikum a antibakteriální látka, takže vzduch vdechnutý nosem je přirozeně dezinfikován. Navíc, jakmile se oxid dusnatý dostane s vdechnutým vzduchem až do plicních sklípků, způsobuje vazodilataci, tedy roztahování cév.
Díky tomuto rozšíření cévního systému se do krve může vstřebat až o dvacet procent více kyslíku z každého nadechnutí. Dítě, které dýchá ústy o tuto důležitou výhodu přichází, což vede k chronicky nižšímu okysličení krve i jednotlivých orgánů v celém lidském těle.
Vliv na spánek, mozek i držení těla
Dýchání ústy má mimořádně negativní dopad hlavně v noci během spánku. Kvalitní odpočinek je pro rostoucí dítě naprosto zásadní, protože při něm dochází k uvolňování růstového hormonu, obnově a upevňování paměti. Jednoduše řečeno, dítě roste a rozvíjí se především ve spánku. Pokud dítě dýchá ústy, jeho spánek je přerušovaný a mělký.
Když spíme s otevřenou pusou, gravitace a povolené svaly způsobí, že jazyk a měkké tkáně hrdla klesnou dozadu do dýchacích cest. Prostor pro proudění vzduchu se výrazně zúží. Aby vzduch prošel tímto úzkým průchodem, musí se zrychlit, což rozkmitá měkké tkáně. Vzniká jev, který mnozí znají až příliš dobře, je to chrápání.
Je velký omyl si myslet, že dětské chrápání je běžné. Zdravé dítě by mělo spát úplně tiše, bez jediného zvuku a s pevně zavřenými rty a klidně se zvedajícím hrudníkem. Dětské chrápání je většinou varováním, že dýchací cesty narážejí na překážku.
V těžších případech dochází k úplnému uzavření dýchacích cest, což se označuje jako spánková apnoe. Dítě na několik vteřin přestane dýchat a hladina kyslíku v krvi začne klesat a množství oxidu uhličitého nebezpečně narůstá. Dětský mozek v takové chvíli vyhodnotí situaci jako ohrožení života. Okamžitě vyplaví velkou dávku stresových hormonů, aby se dítě probudilo a donutilo tak jej nadechnout se. Většinou se neprobudí do plného vědomí, ale jeho spánek je vytržen z hlubokých regeneračních fází a tento děj se může opakovat i několikrát za noc. Výsledkem je ráno vyčerpané a podrážděné dítě, které strávilo celou noc v biologickém režimu boje o přežití místo skutečného odpočinku. S dýcháním ústy také souvisí noční můry, náměsíčnost a noční pomočování, protože stresové hormony brání mozku správně řídit základní lidské procesy.
