Článek
To vše stihla v osmaosmdesáti letech, což byl již sám o sobě takový malý zázrak dožít se ve 12. století tak požehnaného věku. Přesto se po staletí o Eleonoře mluvilo spíš šeptem: byla prý příliš živá, příliš vzdělaná, příliš krásná a příliš mocná, aby se vešla do kronik psaných muži.
Dědička nejbohatšího francouzského vévodství
Eleonora se stala vévodkyní už v patnácti, když její otec Vilém X. zemřel na cestě do Santiaga. Akvitánie byla víc než jen bohaté území – ovládala jižní obchodní trasy, měla vlastní jazyk, kulturu a nejvolnější mravy celé Francie. Král Ludvík VI. si uvědomoval, že ponechat takové dědictví samostatné znamená pozvánku k povstání šlechticů. A tak Eleonoru provdal za svého syna Ludvíka VII. – mladičkého muže, původně vychovaného pro církevní dráhu. Eleonora vložila do manželství nejen věno, ale i ambici vládnout. Ludvík, zbožný a nesmělý, se však v jejím stínu ztrácel. Na dvoře se rychle šířil vtip, že krále si vzala Akvitánie, ne naopak.
Aby prokázal svou zbožnost i rytířskou čest, Ludvík vyslyšel výzvu papeže Eugena III. a vydal se roku 1147 na druhou křížovou výpravu. Eleonora se rozhodla jet s ním – a ne pouze jako tichá družka. Některé zdroje zmiňují, že Eleonora a její dvorní dámy se v převleku za antické bojovnice účastnily porad. Zda přeháněli, nevíme, jisté je, že Eleonora doprovázela výpravu do Konstantinopole a dál maloasijskou pustinou. V Antiochii se setkala se svým strýcem, knížetem Raimondem. Mezi ním a královnou přeskočila jiskra – snad jen politická, možná i milostná. Ludvík však strýce podezříval z cizoložství, Raimonda opustil a Eleonoru odvezl z Antiochie proti její vůli. Ještě v Palestině začala královna mluvit o anulaci manželství. Církevní soud nakonec rozhodl, ale až po letech, že sňatek je neplatný kvůli příbuzenství.
Kníže Raimond vítá Ludvíka VII v Antiochu během druhé křížové výpravy
Rozvod s Francií, svatba s Anglií
Rozvod královny nebyl nic běžného. Eleonora se ovšem nebála. Ponechala si Akvitánii, dvě dcery zůstaly u otce ve Francii a ona zamířila domů. Nedojela však dál než do Poitiers – cestou ji zastihl list od normanského vévody Jindřicha Plantageneta. Jindřich, o jedenáct let mladší, byl hravý, charismatický a hlavně ambicióznější než kdokoli v Anglii i Francii. Do roka se stal anglickým králem Jindřichem II. a Eleonora korunovanou královnou už podruhé. Z akvitánské lvice se stala během pár let matka osmi dětí, z nichž tři synové se dočkali koruny: Jindřich Mladík, Richard Lví srdce a Jan Bezzemek.
Manželství s Jindřichem bylo vášní i válkou. Jindřich odmítal Eleonořin politický vliv, ona se však nehodlala vzdát vlády nad Akvitánií. Když král upřednostnil svou milenku Rosamundu Cliffordovou, Eleonora, teď už padesátnice, sjednotila nespokojené syny a v roce 1173 rozpoutala Velké povstání Plantagenetů. Její a královi synové se spojili i s francouzským králem. Když Jindřich II. vzpouru potlačil, Eleonoru uvěznil – nejprve v Salisbury, později na různých hradech. V domácím vězení strávila patnáct let a na veřejnosti se ukázala jen sporadicky, aby na Vánoce zdobila králův dvůr jako cenný artefakt.
Středověký pavouk Evropy
Když byla Eleonora Akvitánská uvězněna vlastním manželem Jindřichem II. za podporu povstání jejich synů, mohlo by se zdát, že její politická kariéra skončila. Jenže právě v této době Eleonora rozehrála jednu z nejrafinovanějších šachových partií středověku a to zpoza zdí svého vězení. Měla totiž něco, co jí nemohl sebrat ani král. Informace, vliv a síť kontaktů napříč evropskými dvory.
Její dcery byly provdané do nejvýznamnějších šlechtických rodin. Přes ně Eleonora udržovala komunikační kanály, skrze něž ovlivňovala politiku celé Evropy. Diplomatické listy, poselství, tajná jednání – Eleonora, i když vězněná, stále tahala za nitky. Po smrti Jindřicha II. se znovu objevila v plné síle. V roce 1189 doprovázela svého syna Richarda Lví srdce na cestě k trůnu, domlouvala mu aliance, vybírala manželku a ve Francii fakticky vládla jako regentka během jeho křížové výpravy. Zatímco jiní králové posílali špehy, Eleonora měla vlastní, loajální zpravodajskou síť. Její schopnost získávat informace o pohybu vojsk, náladě šlechty nebo chystaných sňatcích jí umožňovala být vždy o krok napřed. Dokonce se spekuluje, že měla vliv na výsledky některých dynastických sňatků, které určovaly osud celých zemí.
Teprve Jindřichova smrt roku 1189 vrátila Eleonoře svobodu. Syn Richard Lví srdce ji okamžitě jmenoval regentkou Anglie. Zručná diplomatka vyjednala Richardovu křížovou výpravu, udržela barony v mezích a zajistila výpalné na jeho vykoupení, když ho zajal císař Jindřich VI. Vlastního nejmladšího syna Jana přinutila dvakrát přísahat věrnost bratrovi – a když se Jan po Richardově smrti stal králem, matka mu i na prahu osmdesátky jezdila do Francie radit, jak bránit kontinentální državy. Poslední léta strávila Eleonora v klášteře. Ne jako kajícnice, ale jako patronka panovnického hřbitova, kde vybudovala náhrobky sobě, Jindřichovi i Richardovi. Kronikář zaznamenal, že se modlila, psala listy a učila mladé abatyše správné latinské deklinaci. Když roku 1204 zemřela, král Jan prý hořce poznamenal: „Teď jsme skutečně osiřeli.“
Akvitánské vévodství na jihovýchodě Francie za vlády Eleonory Akvitánské
Na svou dobu byla nebývale mobilní. V osmdesáti letech podnikla cestu z Anglie do Kastilie, aby osobně dohlédla na zásnuby své vnučky s francouzským princem. Žena, která přežila dvě manželství, deset porodů, několik povstání a několik let v domácím vězení, ukázala, že skutečná moc není v koruně – ale v tom, kdo ví, kdy a jak ji použít. Eleonora Akvitánská nebyla jen vězenkyní, manželkou či matkou králů. I když její osobnost byla vždy kontroverzní, přeci jen mnich Héliand z Froinmontu řekl, že se nechovala jako královna, ale jako běhna. Přesto je neoddiskutovatelné, že byla architektkou dynastií a ikonou ženské moci v době, kdy ženy psaly dějiny spíše v klášterních kronikách než na bojištích. A právě proto zůstává Eleonora přitažlivá dodnes. Připomíná, že i v temném věku mohou ženy tahat za nejdůležitější nitky dějin – a přitom zůstat na očích jen těm, kdo se dívají opravdu pozorně.
Zdroje:
https://senecalearning.com/en-GB/revision-notes/ks3/history/national-curriculum/1-8-3-the-plantagenet-family-feuds
https://www.britannica.com/biography/Eleanor-of-Aquitaine
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eleonora_Akvit%C3%A1nsk%C3%A1
