Horší než Titanic: Na lodi Wilhelm Gustloff zemřelo pět tisíc dětí. Zachránili se především muži

Východní Prusko na začátku roku 1945 sužovala nelítostná zima. Teploty tehdy klesaly až k minus osmnácti stupňům Celsia. Jenže ještě horší než nepříznivé počasí bylo všudypřítomné sovětské nebezpečí. Rudá armáda totiž neustále postupovala vpřed a prorážela německé obranné pozice. Zprávy o vraždění civilního obyvatelstva a sexuálním násilí ze strany Sovětů ve jménu pomsty za zločiny, kterých se nacisté dopustili na východní frontě, rozpoutaly jednu z nejrozsáhlejších uprchlických vln ve 20. století.

Tisíce a tisíce vystrašených lidí, zejména žen, dětí a starších lidí, opustily svá obydlí. Putovaly zasněženou krajinou a jejich jedinou nadějí byly přístavy na břehu Baltského moře, ať už se jednalo o Gotenhafen či Pillau. Právě tam totiž probíhala operace Hannibal, největší námořní evakuace v dějinách, kterou nařídil velkoadmirál Karl Dönitz. Její úkol byl jasný. Zachránit německé vojáky a civilisty před hrozbou z východu a dopravit je do většího bezpečí v západní části Německa.

V přístavu Gotenhafen již čekala obrovská rekreační loď Wilhelm Gustloff. Pro zoufalé, nikdy nekončící zástupy lidí na zasněženém nábřeží znamenal tento ocelový obr poslední naději na záchranu. Nikdo z těch, kdo se s pláčem tlačili k lodním můstkům, netušil, že si právě zajišťují místo na palubě vedoucí do hrobu na dně Baltu.

Loď Wilhelm Gustloff byla poprvé spuštěna na vodu v roce 1937 za dozoru samotného Adolfa Hitlera a na samém počátku měla sloužit nacistické propagandě. Na palubě totiž neexistovalo rozdělení cestujících do společenských tříd. Na rozdíl od Titanicu zde nebyly přepychové prostory vyhrazené jen pro nejbohatší. Všechny kajuty měly shodné rozměry a každá nabízela výhled na otevřené moře. Loď měla fungovat jako plovoucí rekreační zařízení pro příkladné německé dělníky, které by dopravovala do Norska nebo ke Středozemnímu moři.

Jenže když přišla válka, tak veškerý luxus pro obyčejné lidi musel ustoupit válečné mašinérii. Gustloff nejdříve fungoval jako nemocniční loď a později zakotvil v Gotenhafenu, kde sloužil jako ubytovna pro ponorkovou divizi. Když v lednu 1945 dorazil příkaz k evakuaci, loď musela rychle změnit svou roli zpět na transportní plavidlo. Oficiální kapacita lodi byla pro 1 485 cestujících. Koncem ledna se na ni ale hrnuly mnohem větší zástupy zoufalých lidí. Na chodbách, schodištích i ve vypuštěném bazénu vznikla nová nouzová lůžka. V podpalubí se lidé tísnili tak hustě, že se tam nedalo ani pohnout.

Matky v totálním zoufalství podávaly své děti z mola cizím lidem na palubě, jen aby je dostaly na loď, protože věřily, že jedině tak je mohou ochránit před rudou armádou. Mnoho z těchto dětí své rodiče již nikdy neuvidělo. Na palubě bylo osudového 30. ledna 1945 přibližně 10 500 osob. Z toho bylo bylo přes 5 000 dětí, 4 000 žen, 1 000 námořníků, 370 dívek z ženského námořního pomocného sboru a 162 těžce raněných vojáků na nosítkách.

Zatímco podpalubí přetékalo lidmi až za hranici únosnosti a nedalo se tam dýchat, tak na velitelském můstku se rýsovala další pohroma. Lodi velel tehdy třiašedesátiletý kapitán Friedrich Petersen, který sice měl dostatek zkušeností, ale postrádal rázné odhodlání v těžkých podmínkách. Na můstku ale nebyl sám. Vzhledem k důležitosti transportu měl po boku tři vysoce postavené důstojníky, přičemž nejhlasitějším byl kapitán Wilhelm Zahn, velitel ponorkové flotily. Každý z nich zastával jiný názor na to, jakým směrem by se loď měla ubírat.

Zahn prosazoval trasu vedoucí mělkými vodami podél pobřeží. Správně upozorňoval na to, že sovětské ponorky by v takové hloubce nemohly jednoduše manévrovat ani účinně zaútočit. Zároveň chtěl, aby loď pokračovala ve své trase za tmy. Petersen ovšem zastával zcela opačný názor. Obával se námořních min, jimiž byly pobřežní vody zamořené, a proto zvolil kurz směřující více na hlubší moře.

Rozhodující spor vyvrcholil po setmění. Petersen tehdy obdržel zprávu, která se později ukázala jako chybná. Podle ní se měla z opačného směru blížit skupina německých minolovek a ve snaze předejít srážce ve tmě a na rozbouřené hladině vydal příkaz, jenž ostatní šokoval. Nařídil rozsvítit obrysová světla lodi. Mohutný 208 metrů dlouhý Wilhelm Gustloff se svou osvětlenou siluetou okamžitě proměnil v optimální cíl pro nepřítele.

V tu samou dobu pouhých několik kilometrů odtud se sovětská ponorka S-13 tiše pohybovala vodami Baltského moře. Její kapitán Alexandr Marinesko byl známý alkoholik a problémový voják, který si příliš nelámal hlavu s pravidly. Krátce před touto plavbou opustil Marinesko svou ponorku ve finském přístavu, kde se zapletl do pouličních potyček a za dezerci a opilost za válečného stavu mu hrozil vojenský soud a NKVD si již na něj brousila zuby. Marinesko si byl vědom, že existuje jediná cesta, jak si zachránit kůži, vrátit se z hlídky s tak velkým úlovkem, který ohromí všechny jeho nadřízené včetně Stalina.

Když 30. ledna spatřil obrovskou zářící loď, nemohl uvěřit vlastním očím. Okamžitě rozeznal příležitost a rozhodl se jednat. Ponorka se následně nepozorovaně přiblížila k levoboku Gustloffa na vzdálenost pouhých několika set metrů, poté Marinesko nařídil připravit 4 torpéda. Sovětští námořníci na ně podle zvyklostí křídou napsali věnování:

Ve 21 hodin a 16 minut vydal Marinesko rozkaz k útoku, čtvrté torpédo nazvané Za Leningrad uvázlo a vzplálo, hrozilo, že exploduje a zničí celou ponorku ale posádce se jej podařilo na poslední chvíli zneškodnit, ostatní tři torpéda se vražednou rychlostí řítila k levoboku německé lodi.

Těsně po čtvrt na deset večer otřásly lodí tři exploze. Výbuchy byly tak silné, že cestující na horních palubách byli sraženi na zem. První torpédo zasáhlo příď, přímo tam, kde byla ubytovaná posádka. Ve zlomku vteřiny přišla o život většina námořníků vycvičených k obsluze záchranných člunů a na palubě náhle chyběl téměř kdokoliv, kdo by dokázal zařídit koordinovaný průběh evakuace.

Druhé torpédo zasáhlo prostřední část lodi, přesně v místě, kde se nacházel plavecký bazén, který byl přeměněn na ubytovnu pro 370 dívek ze ženského pomocného námořního sboru. Výbuch rozmetal stěny na střepy a vzápětí se dovnitř začala hrnout ledová voda. Z téměř 400 mladých dívek přežily toto utrpení pouze tři.

Poslední torpédo zasáhlo strojovnu, čímž byl osud lodi definitivně zpečetěn. Loď přišla o hlavní zdroj energie a ponořila se do tmy, kterou narušovalo pouze blikání nouzového osvětlení. Rozhlasové zařízení bylo zničené a nebylo možné vydávat žádné pokyny.

Zatímco na Titanicu se během prvních hodin udržoval relativní klid a cestující se domnívali, že nejde o nic vážného, na Wilhelmu Gustloffu vše nabralo rychlý spád a loď se ihned začala prudce naklánět na levou stranu. Palubu zachvátila panika a veškeré společenské zábrany a morální zásady šly stranou. Jediné, co rozhodovalo o přežití, tak byla hrubá fyzická síla.

Lidé uvěznění v podpalubních prostorech se zoufale snažili vyškrábat po schodištích nahoru. Tyto úzké chodby byly původně navržené pro dva tisíce cestujících, nyní se jimi snažilo protlačit deset tisíc. Kdo spadl na zem, už se nezvedl. Děti, ženy a starší lidé padali pod nohy valícího se davu, kde umírali bez slitování. Ti, kdo katastrofu přežili, vzpomínali, že po schodech museli šplhat přes lidská těla. Někteří vysoce postavení důstojníci Wehrmachtu a SS, ranění vojáci i civilisté se tváří v tvář jisté smrti utonutím v ledové vodě rozhodli pro rychlejší konec. Těžce zranění prosili své druhy ve zbrani, aby je zastřelili a uprostřed toho zmatku se začaly rozléhat výstřely.

Pokud srovnáme statistiky o přeživších z Titanicu a Wilhelma Gustloffa odhalíme zásadní rozdíl, který výstižně ukazuje odlišný průběh obou námořních tragédií. Na Titanicu se zachránilo 74 % žen a 52 % dětí, zejména z první a druhé třídy, zatímco mužů přežilo pouze okolo 20 %. Důležitou roli sehrálo tehdejší dodržování zásady „ženy a děti první“, na kterou dohlíželi ozbrojení důstojníci. Posádka navíc měla na záchrannou akci více než dvě hodiny času.