Článek
Ibrahim Paša se narodil na přelomu 15. a 16. století jako běžné křesťanské dítě. Jednoho dne byl však odtržen od rodiny prodán do otroctví. Šlo o běžnou záležitost, byl jedním z tisíců dětí odvedených v rámci krvavé daně, kterou Osmanská říše vybírala na Balkáně. Každý rok brali mladé chlapce, aby z nich vychovali muslimské vojáky a úředníky. Mnozí skončili jako janičáři. Ibrahim měl štěstí, protože díky své inteligenci a hudebnímu talentu byl přidělen ke službě v paláci. Tam se setkal s princem Sulejmanem.
Přátelství, které přerostlo hranice
Sulejman a Ibrahim vyrůstali bok po boku. Společně se učili arabštině, perštině, filozofii i vojenskému umění. Sdíleli knihy i sny. V době, kdy se Sulejman stal sultánem, tak Ibrahim byl již jeho nejbližším důvěrníkem. Když mladý vládce usedl na trůn, povolal svého přítele k sobě. Ten se stal komorníkem, rádcem a nakonec i velkovezírem. Mužem, který vládl jménem sultána celé říši. Byla to kariéra jakou svět tehdy neznal. Z otroka se stal druhý nejmocnější muž obrovské říše. Sulejman Ibrahimovi bezmezně důvěřoval. Dokonce mu přidělil palác, titul a vlastní armádu. Společně snili o tom, že obnoví slávu antického Říma, tentokrát však pod symbolem půlměsíce.
Rozsah Osmanské říše za vlády sultána Sulejmana I. Nádherného
Nebyl to jen politik, ale měl také silného renesančního ducha. Fascinovala ho Evropa, umění i kultura, které se v Istanbulu střetávaly s tou orientální. Když v roce 1529 vedl osmanská vojska k Vídni, tak se celý svět třásl. Stál v čele armády, která měla otevřít brány Evropy. A přestože obléhání selhalo, jeho hvězda ještě víc zazářila. Dokázal udržet kázeň a zachránil armádu před katastrofou, šlo o zcela jiný scénář než u obléhání Vídně o více než 100 let později roku 1683, kdy byl velkovezír za své selhání popraven. On dokázal kombinovat diplomatický rozum s vojenskou genialitou. V korespondenci s evropskými panovníky psal tónem rovného mezi rovnými, což se později ukázalo jako jeho první velká chyba.
Sulejman mu dovolil téměř vše. Ale říše, která žila z moci a hierarchie nesnášela rovnost. Dvořané i duchovní si šeptali, že to již překračuje meze. Na audiencích sedával prakticky jako rovný se sultánem a nechával se oslovovat tituly, které příslušely jen vládci. Dokonce se nechával portrétovat jako římský císař. Při slavnostech rozhazoval zlato, nosil evropské látky a pořádal hostiny, na které se sjížděli básníci i vyslanci z celého světa. Všude byl cítit parfém moci a přepychu. Ale kde je přepych, tam se rodí i závist. U dvora, kde intriky byly každodenním chlebem to byl smrtelný koktejl.
Sultán Sulejman se svou manželkou Hürrem Sultan, která jej ovlivňovala a manipulovala
Stín zkázy se jménem Hürrem Sultan
Do hry vstoupila žena Hürrem. Původně to byla krásná a inteligentní otrokyně z území dnešní Ukrajiny, která se stala milovanou manželkou Sulejmana. Stejně jako Ibrahim pocházela z otroctví a snad i proto v něm poznala soupeře. Zatímco on reprezentoval svět mužů a politiky, tak Hürrem ovládla svět emocí a intrik. Rychle pochopila, že velkovezír je jediný, kdo může ohrozit její vliv na vladaře. Začala tkát síť pomluv, polopravd a lstí. Nešlo jen o osobní nenávist, šlo i o budoucnost jejích synů. Ibrahim totiž podporoval prince Mustafu, nejstaršího žijícího syna, kterou sultán počal s jinou ženou.
V tehdejším světě bylo místo pouze pro jednoho prince. Osmanská říše měla tou dobou za sebou dlouhou historii rebelií a bratrovražd, které se konaly již prakticky tradičně po smrti předchozího sultána. Roky plynuly a napětí houstlo. Ibrahim se stal nepostradatelným, ale i neúnosně sebejistým. Sulejman, který jej kdysi miloval jako bratra, tak začal pochybovat. Pověsti o Ibrahimově pýše, spojenectví s Mustafou a zahraničními vyslanci se šířily jako oheň. V noci 15. března 1536 byl proto pozván do paláce Topkapi na večeři se sultánem. To bylo pozvání, jež se neodmítá, to však ještě netušil, že to je jejich poslední setkání.
Po hostině šel velkovezír do své komnaty. Odcházel spokojený s pohoštěním a s pocitem jistoty, že vše je tak, jak být má. O několik chvil později jej probudili sultánovi kati. Bez jediného slova mu přehodili přes hlavu hedvábnou šňůru a uškrtili k smrti. Po Ibrahimově smrti se sultán postupně začal měnit k nepoznání. Stal se melancholickým, uzavřeným a nedůvěřivým. Možná si uvědomil, že zabil jediného člověka, který mu dokázal říct pravdu. Neskončil tím tak možná jen život otroka ani velkovezíra Osmanské říše, ale znamenalo to i počátek konce úspěšné vlády nejmocnějšího sultána z osmanské dynastie, protože již o pár let později začal postupný úpadek mocného impéria.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pargal%C4%B1_Ibrahim_Pasha
https://www.britannica.com/biography/Ibrahim-Pasa-Ottoman-vizier-circa-1493-1536
https://www.ebsco.com/research-starters/history/ibrahim-pasa
https://www.hermanjuliannahistorian.com/l/from-makbul-to-maktul-who-was-pargali-ibrahim-pasha
