Poláci zachránili Evropu před islámem, ale nikdo neochránil je před Evropou

Státu, který v době největší slávy sahal od Baltu až po Černé moře, a především mocnosti, která se opakovaně postavila na obranu křesťanské Evropy proti osmanskému nebezpečí. Vrchol tohoto hrdinského momentu nastal roku 1683, kdy polský král Jan III. Sobieski zachránil obleženou vídeň před Turky. Místo odměny ale Polsko o staletí později skončilo rozparcelované mezi velmocemi, zrazeno těmi, kteří mu kdysi děkovali.

Polsko-litevské soustátí začalo vznikat na konci 14. století, kdy došlo ke sňatku litevského velkoknížete Jogaily s polskou dědičkou trůnu Hedvikou. Vznikl tak jeden z největších a nejrozmanitějších států tehdejší Evropy. Soustátí zahrnovalo dnešní Polsko, Litvu, Ukrajinu, Bělorusko, části Lotyšska i Ruska. Unie měla jednotného panovníka, ale federativní charakter, který dovoloval jednotlivým zemím zachovat si širokou autonomii. Byl to model, který předběhl svou dobu. Unie byla nejen vojenskou mocností, ale i kulturní velmocí. Zakládala univerzity, podporovala umění i svobodu náboženství. Ve srovnání s jinými monarchiemi té doby byla neobvykle tolerantní: pravoslavní, židé i muslimové zde žili pod ochranou státu. Není tedy náhodou, že když v historii nastala těžká doba pro židy v Evropě, tak se spoustu z nich rozhodla usadit právě v Polsku, což je také důvod proč v Polsku bylo před druhou světovou válkou tak veliké množství židovské populace.

Když v roce 1683 oblehla osmanská armáda pod vedením vezíra Kara Mustafy rakouskou metropoli, zdálo se, že Vídeň padne. Osmanská říše byla na vrcholu síly a vstup do srdce starého kontinentu mohl být pootevřenou branou k islamizaci střední Evropy. Jenže přišel Jan III. Sobieski. Se svou polsko-litevskou armádou přitáhl v posledním momentu a v čele obrněných husarů provedl nejslavnější jezdecký útok v dějinách. Osmanská armáda byla rozdrcena, Vídeň zachráněna. Křesťanská Evropa zůstala svobodná. Sobieski se stal hrdinou dne, papež ho nazval zachráncem křesťanství. Ale většina dějin se pak píše ve Vídni, nikoliv ve Varšavě.

Byť historici uvádí, že Osmanská říše začala upadat již o století dříve ke konci vlády nejúspěšnějšího panovníka v její historii sultána Sulejmana I. Nádherného, tak Osmané neustále podnikali úspěšná válečná tažení a jejich říše se neustále více a více rozpínala. To však skončilo roku 1683, po neúspěšném obléhání Vídně, osmanské dvousettisícové vojsko bylo poraženo právě díky polské pomoci, jinak by nejspíše Vídeň padla. Byla to tak velká potupa a porážka, že sám velkovezír Kara Mustafa byl po porážce slavnostně popraven na příkaz sultána Mehmeda IV., který byl svržen o pár let později. Tvrzení, že Polsko zachránilo Evropu před islámem není tedy žádná nadsázka, protože Vídeň byla srdcem střední Evropy a Habsburské říše.

Paradoxem unie byla její demokratická struktura. Ušlechtilý ideál svobodné šlechty, která rozhoduje se ve výsledku stal achillovou patou státu. Styl tehdejšího zřízení vedl k paralýze státu, vnitřním rozporům a neschopnosti reagovat, kdy okolní mocnosti modernizovaly armády i správu. V 18. století se z Polsko-litevské unie stal stát bez vůle. Mocnosti jako Prusko, Rusko a Rakousko začaly diktovat, kdo bude vládnout. V letech 1772, 1793 a 1795 došlo ke třem dělením Polska. Každý z „vděčných“ si urval kus. Ironií dějin je, že i například Rakousko - tedy člen koalice proti Osmanům z roku 1683 se o sto let později podíleli na likvidaci státu, který tehdy zachránil jejich metropoli.

Po více než deseti letech úplného vymazání z mapy Evropy se nad Polskem opět rozžehla naděje – a to díky muži, který sám otřásl starým evropským řádem: Napoleonovi Bonaparte. Po vítězství nad Pruskem v roce 1806 vytvořil na území bývalé polské koruny nový útvar, Varšavské knížectví. Malý stát, fakticky pod vlivem Francie, se stal symbolem znovuzrození polské státnosti. K vrcholu nadějí došlo v roce 1812, kdy Napoleon zahájil tažení proti Rusku. Pro Poláky to nebyla jen válka dvou mocností – ale válečná obnova jejich státu. Polské jednotky pod vedením knížete pochodovaly hluboko do ruského vnitrozemí a doufaly, že právě na troskách carské říše vznikne plnohodnotné Polské království. Jenže místo osvobození přišla katastrofa. Napoleon utrpěl porážku, jeho armáda se z Ruska stahovala v troskách – a s ní odcházely i poslední naděje na napoleonské Polsko. Rok 1813 znamenal konec. Rusové obsadili Varšavu a z Varšavského knížectví zbyly trosky. Kníže Poniatowski padl u Lipska, Napoleon padl u Waterloo. A Polsko opět přestalo existovat – byť v srdcích národa hořelo dál.

Po pádu Napoleona rozhodovali o osudu Evropy vítězové – a tedy i o Polsku. Na Vídeňském kongresu bylo rozhodnuto o vzniku Kongresového Polska, formálně Polského království ve spojení s Ruskem. Na první pohled návrat státnosti. Ve skutečnosti však šlo o poloviční svobodu, jejímž garantem byl ruský car, který se zároveň prohlásil za krále Polska. A právě ten se postaral, že Polsko nebude nikdy skutečně dýchat. Car Alexandr I. sice zprvu respektoval ústavu, ale brzy se ukázalo, že samostatnost má hranice. Když na trůn nastoupil Mikuláš I., veškeré zbytky autonomie začaly mizet. Cenzura, zákaz shromažďování, represe – to všechno připravovalo půdu pro výbuch hněvu. A ten přišel v listopadu 1830.

Listopadové povstání, vedené důstojníky se rozšířilo do celé země. Poláci svrhli cara jako krále, vytvořili prozatímní vládu a znovu snili o nezávislosti. Několik měsíců se drželi proti mohutné ruské přesile. Armáda bojovala statečně u Grochova a Varšavy, ale podpora Západu nepřišla. A doma se nenašla dostatečná jednota. Na podzim 1831 padla Varšava, vůdci byli popraveni nebo utekli, a Polsko se změnilo v poraženého vazala. Kongresové království ztratilo ústavu i armádu. Mnoho Poláků skončilo v exilu – a právě od té doby se mluví o Velké emigraci, která do Paříže a Londýna přinesla i ideu svobodného Polska. Zůstala pachuť zrady. Poláci bojovali nejen za sebe, ale za svobodu Evropy – a Evropa se dívala jinam. Znovu. A znovu.

Polsko-litevská unie představovala unikátní model spolupráce dvou národů. Byla mnohonárodní, multikulturní, postavená na principu sdílení moci. V mnohém připomínala předchůdce evropských federací. Místo toho, aby se stala vzorem, skončila jako varování. Dějiny jsou k poraženým kruté. Unie, která kdysi chránila Evropu před věčnými nepřáteli, byla nakonec pohlcena vlastními spojenci. Dnes si na Jana III. Sobieskiho vzpomene jen málokdo. Ale bez jeho odvahy by možná dnes stála mešita tam, kde stojí svatý Štěpán. A jazyky Evropy by zněly jinak.

Zdroje:

https://warfarehistorynetwork.com/article/1683-battle-of-vienna-what-went-wrong-for-ottoman-empire/

https://www.pap.pl/en/news/news%2C283661%2Cpolish-king-jan-iii-sobieskis-army-saves-europe-famous-battle-vienna-334-yrs-ago

https://www.britannica.com/place/Poland/The-Commonwealth

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Blen%C3%AD_Polska