Jindřich VI.: Král, který vládl od plenek, měl psychické problémy a prohrál stoletou válku

Jindřich VI. se narodil v první polovině 15. století jako syn Jindřicha V., jednoho z nejúspěšnějších anglických panovníků. Jeho otec dokázal dobýt velkou část Francie ve vyčerpávající stoleté válce a díky smlouvě z Troyes se stal dědicem francouzské koruny. Malý Jindřich se tedy už při narození ocitl v roli budoucího panovníka dvou mocných říší. O rok později ovšem jeho otec náhle zemřel. Z batolete se stal anglický král. Tak mladého panovníka si z řad Angličanů nikdo nepamatoval.

V roce 1429 byl slavnostně korunován ve Westminsteru. Zajímavostí je, že o dva roky později byl korunován také ve francouzské katedrále v Paříži. Tím se stal oficiálně prvním a posledním anglickým králem, který držel titul krále Anglie i Francie zároveň. Vzhledem k jeho věku za něj vládlo několik regentů. Politické otěže třímal zejména jeho strýc Humphrey, který byl vévodou z Gloucesteru. Vyrůstal jako velmi zbožný a mírumilovný chlapec. Více se zajímal o studium, modlitby a charitu než o válečné strategie. Už v dětství se projevovalo, že tento panovník bude mít úplně jinou povahu než jeho slavný otec.

Korunovace v Paříži měla symbolický význam. Anglie chtěla potvrdit své nároky na francouzskou korunu. Jenže právě v té době se na scéně objevila Johanka z Arku, která dokázala sjednotit Francouze a pozvednout jejich morálku. Díky jejím vítězstvím získal francouzský dauphin Karel sebevědomí a nechal se korunovat jako Karel VII. v Remeši. To byla pro Anglii obrovská rána, protože nároky na francouzský trůn se začaly hroutit jako domeček z karet.

Stoletá válka, která kdysi dávala Anglii šanci ovládnout polovinu Francie se začala obracet. Francouzská vojska začala postupně vytlačovat své odvěké nepřátele. Do poloviny 15. století přišla Anglie téměř o všechny své državy na pevnině, kromě přístavního města Calais. Jindřich VI. se tak stal tím panovníkem, za jehož vlády skončila sláva anglických vítězství ve Francii a jejich říše se zmenšila zpět na britské ostrovy. Francouzská propaganda zdůrazňovala Jindřichovu slabost a neschopnost, což kontrastovalo s energickou a rozhodnou vládou Karla VII. Anglický lid proto čím dál více začal pochybovat o svém králi a jeho schopnosti vést národ.

Na konci stoleté války zasáhla Jindřicha těžká psychická krize. Král se stáhl do sebe, nebyl schopen mluvit, rozhodovat ani reagovat na své okolí. Došlo k úplnému zhroucení. Nejspíše šlo o schizofrenii, těžkou depresi nebo dědičnou duševní poruchu.

Tento kolaps měl zásadní politické důsledky. V době královy nečinnosti se chopila moci jeho manželka Margareta z Anjou. Energická manželka se snažila bránit zájmy Lancasterů a zajistit trůn pro svého syna. Jenže mnoho šlechticů se cítilo odsunuto stranou a nespokojenost rostla. Zvlášť vévoda z Yorku Richard začal otevřeně zpochybňovat právo Jindřicha na trůn. Když se Jindřich po své osobní krizi probral, tak politická scéna byla už natolik vyhrocená, že se země ocitla na prahu občanské války, spouštěčem slavné války růží mezi rody Lancasterů a Yorků, která na desítky let uvrhla Anglii do chaosu.

Konflikt začal bitvou u St. Albans, kde vévoda z Yorku zvítězil nad lancasterskými silami. Král Jindřich VI. byl v této bitvě dokonce zajat, ale poté byl propuštěn. Celá Anglie byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. Král se choval velice pasivně a v bitvách většinou vůbec nevelil a často to dokonce vypadalo, že je spíše pozorovatelem než účastníkem. Mezi lidmi se začalo tradovat, že Anglie má sice krále, ale skutečným vládcem je královna. Během následujících třiceti let krvavých bojů byla anglická šlechta zdecimována a země uvržena do chaosu a samotný panovník byl vnímán jako symbol slabosti, který umožnil takovou tragédii.

Dokonce byl během své vlády hned dvakrát sesazen z trůnu. Poprvé se tak stalo v roce 1461, kdy vojska pod vedením Eduarda porazila síly krále v bitvě u Towtonu. Eduard se stal králem a Jindřich s rodinou uprchl na sever. Několik let žil v ústraní, dokonce se skrýval v klášterech a odlehlých sídlech. O několik později však dokázala Margareta a její spojenci zvrátit situaci. S pomocí Richarda Nevilleho byl Eduard IV. sesazen a Jindřich znovu dosazen na trůn. Jenže jeho druhá vláda trvala sotva rok. Byl slabý, nemocný a nedokázal se chopit skutečné moci. Celá obnova vlády byla jen politickým manévrem a král se stával loutkou.

Brzy se vrátil Eduard a rychle získal převahu. V rozhodujících bitvách u Barnetu a Tewkesbury rozdrtil královské vojsko, kde padl v boji i králův syn a Margarita byla zajata. Samotný Jindřich se ocitl opět ve vězení, tentokrát však už naposledy. Pobyt Jindřicha byl zpočátku relativně snesitelný. Nebyl mučen ani krutě týrán, ale jeho osud byl zpečetěn. Po vítězství Yorků neměl žádnou politickou moc a stal se spíše přítěží. V květnu 1471 zemřel. Oficiální zprávy tvrdily, že šlo o přirozenou smrt, ale prakticky všichni současníci i historici se shodují, že byl zavražděn.

Podle některých kronik byl zabit úderem do hlavy, podle jiných zardoušen. Jeho smrt měla symbolicky ukončit lancasterské naděje. S jeho mrtvým synem a manželkou zajetí ztratili téměř veškerou sílu. Yorkové se zdáli být pevně u moci, tedy alespoň do té doby než přišli Tudorovci. Tělo Jindřicha bylo nejprve pohřben v opatství Chersey, ale později přenesen do kaple sv. Jiří ve Windsoru. Později se začaly šířit zprávy o zázracích u jeho hrobu. Někteří jej začali považovat za svatého mučedníka, který trpěl pro svou víru a mírumilovnost.

Kult se začal šířit po celé Anglii, i když jej církev nikdy oficiálně nesvětila.

Zdroje:

https://www.dejepis.com/ucebnice/stoleta-valka-1337-1453/

https://en.wikipedia.org/wiki/Henry_VI_of_England

https://www.britannica.com/event/Hundred-Years-War

https://www.britannica.com/event/Wars-of-the-Roses