Jonas Salk: Objevil vakcínu proti obrně, ale odmítl si ji patentovat, aby zachránil miliony životů

Představte si horký letní den v první polovině dvacátého století. Nebyl to jen čas prázdnin, ale také období obrny. Poliomyelitida, vysoce infekční virové onemocnění, udeřila vždy s příchodem teplých měsíců. Úřady v panice zavíraly veřejná koupaliště i dětské tábory. Rodiče s hrůzou sledovali své děti, protože jakékoliv zakašlání nebo stížnost na únavu mohly znamenat začátek nemoci, která zanechávala své oběti s trvalou paralýzou končetin nebo s ochrnutím dýchacích svalů.

Pro ty nejhůře zasažené pacienty existovala v té době jediná šance na přežití, takzvané železné plíce. Jednalo se o obrovské kovové válce, do kterých byl pacient nasunut tak, že ven koukala pouze jeho hlava. Stroj pomocí změn tlaku v komoře mechanicky roztahoval a stlačoval hrudník pacienta a nutil jej tak dýchat. Nemocniční oddělení byla plná těchto strojů. Obrna si nevybírala podle společenského postavení, její nejznámější americkou obětí se v roce 1921 stal i budoucí prezident Franklin Roosevelt. Všichni zoufale čekali na vědecký průlom, který nakonec přinesl právě Salk.

Jonas Salk se narodil roku 1914 v New Yorku. Jeho rodiče, Daniel a Dora Salkovi byli chudí židovští imigranti z východní Evropy. Ačkoliv sami neměli formální vzdělání, tak byli pevně přesvědčeni, že vzdělání je pro jejich děti jedinou cestou k lepšímu životu. Dora Salková byla obzvláště ambiciózní a svého syna od dětství vedla k tomu, že musí v životě dosáhnout něčeho významného.

Jonas byl přemýšlivý a nadaný student. Jeho původním cílem bylo stát se právníkem. Během studia na City College of New York jej však začala hluboce přitahovat věda. Uvědomil si, že zatímco právo mu umožní pomáhat jednotlivcům, medicína a výzkum mají potenciál pomoci celému lidstvu odstraněním samotných příčin utrpení. Proto přestoupil na medicínu na New York University. Už tam se odlišoval od svých vrstevníků, zatímco většina studentů medicíny cílila na budoucí praxi a dráhu klinických lékařů s vidinou stabilního příjmu, on se profiloval jako výzkumník. Netoužil ošetřovat nemocné jednotlivce, ale hledal způsoby, jak nemocem předcházet na populaci jako celku.

Během druhé světové války se setkal s předním americkým virologem Thomasem Francisem Jr. a toto setkání definovalo celou jeho kariéru. Vláda Spojených států měla čerstvě v paměti pandemii španělské chřipky z konce první světové války, která zabila miliony lidí a pověřila Francise vývojem vakcíny proti chřipce, mladý Salk se k jeho týmu připojil. Většina tehdejších imunologů zastávala názor, že účinnou imunitu lze vybudovat pouze pomocí živého a oslabeného viru. Francis a Salk při práci na chřipkové vakcíně zjistili, že pokud virus usmrtí, tak kvůli tomu ztratí možnost množit se a způsobit onemocnění.

Zatímco probíhaly boje v Evropě a Pacifiku, v USA nabírala na síle válka proti obrně. Prezident Franklin Roosevelt využil svého vlivu a podpořil vznik Národní nadace pro dětskou obrnu. Jejího vedení se ujal Rooseveltův bývalý právní partner Basil O'Connor. Ten přišel s kampaní Pochod desetníků, namísto žádostí o velké dary od bohatých filantropů vyzvala nadace běžné americké občany, aby poslali pouhý jeden desetník na boj proti obrně. Výsledek byl ohromující. Bílý dům byl zaplaven miliony mincí, které vytvořily do té doby nevídaný fond určený výhradně na financování lékařského výzkumu a péči o nemocné.

V roce 1947 byl Salk najat univerzitou v Pittsburghu, aby zde vedl virologickou laboratoř. Ačkoliv se jednalo o skromné prostory v suterénu, výzkum byl štědře financován. Tam dostal obtížný úkol, typizovat různé kmeny viru obrny, Salk ten úkol nejen dokončil, ale přesvědčil ostatní, že s využitím principu mrtvého viru, který si osvojil u výzkumu chřipky, dokáže v dohledné době vyvinout funkční vakcínu. Jeho rozhodnutí vsadit na inaktivovaný virus jej postavilo do opozice vůči vědeckému establishmentu. Nejvýraznějším zastáncem tradiční metody byl doktor Albert Sabin.

Ten Salka ostře kritizoval a nepovažoval jej za skutečného inovátora. Salkův argument byl čistě pragmatický, vývoj bezpečné živé vakcíny mohl trvat ještě desetiletí, zatímco technologii inaktivovaného viru šlo uvést do praxe mnohem dříve, což by okamžitě zabránilo dalším tisícům případů paralýzy a úmrtí. A to se ukázalo jako klíčové, protože tlak veřejnosti požadoval rychlé řešení, a proto právě tento nápad dostal zelenou.

Aby bylo možné vyrobit vakcínu v průmyslovém měřítku, bylo nejprve nutné vyřešit problém množení viru. Zlom nastal, když jiný tým vědců objevil metodu, jak pěstovat virus obrny v laboratorních kulturách, konkrétně v buňkách z opičích ledvin. Salk tuto metodu převzal a optimalizoval pro masovou produkci. Následně trávil roky tím, že hledal dokonalou rovnováhu. Roztok musel být dostatečně silný, aby zničil absolutně každý virus, aby nezpůsobil nemoc, ale zároveň dostatečně šetrný, aby nezničil antigeny potřebné k vyvolání imunitní reakce.

Když úspěšně otestoval vakcínu na zvířatech, přistoupil ke kroku, který by byl dnes z hlediska lékařské etiky stěží představitelný, avšak v té době demonstroval jeho absolutní důvěru ve vlastní výzkum. Přinesl vakcínu domů a aplikoval ji sobě, své manželce Donně a svým třem synům. Následné krevní testy rodiny potvrdily masivní nárůst protilátek bez jakýchkoliv negativních vedlejších účinků. Následovaly rané klinické testy na malých skupinách dětí.

Později bylo do programu zapojeno téměř 2 miliony dětí, kdy část dětí obdržela skutečnou vakcínu, část dostala placebo a třetí skupina byla pouze pozorována. Ani rodiče, ani zdravotní sestry a ani Salk nevěděli, jakou látku konkrétní dítě dostalo. Celostátní data shromažďoval a nezávisle vyhodnocoval tým z Michiganské univerzity.

Den oznámení výsledků byl pečlivě načasován na 12. dubna 1955. Přesně na desáté výročí úmrtí Franklina D. Roosevelta. Na tiskové konferenci v Ann Arbor se shromáždily stovky novinářů a zpráva se živě přenášela do celé země. Doktor Francis předstoupil před mikrofony a pronesl historická slova: „Vakcína je bezpečná, účinná a potentní.“ Výsledky prokázaly, že vakcína je z 80 až 90 % účinná proti paralytické obrně. Spojené státy explodovaly nadšením.

V těchto euforických dnech poskytl Salk rozhovor v populárním televizním pořadu See It Now moderátorovi Edwardu R. Murrowovi. Když se ho Murrow zeptal, kdo vlastní patent na vakcínu, Salk pronesl větu, která definovala jeho odkaz: „No, lidem, řekl bych. Žádný patent neexistuje. Copak byste mohli patentovat slunce?“ Tato dojemná deklarace altruismu z něj udělala legendu, historická realita kolem patentu však byla komplexnější. Právníci nadace March of Dimes ve skutečnosti předem zkoumali možnost patentování vakcíny, ne primárně kvůli zisku, ale aby měli kontrolu nad kvalitou výroby farmaceutických společností.

Došli však k závěru, že vakcína by patentovým řízením pravděpodobně neprošla. Salk totiž nevynalezl žádný zcela nový fundamentální princip, ale „pouze“ brilantním způsobem zkombinoval a optimalizoval již známé postupy (formaldehydovou inaktivaci a kultivaci na opičích ledvinách dr. Enderse). Bez ohledu na právní neprůchodnost patentu zůstává faktem, že Salk z objevu neprofitoval a nikdy neměl zájem na svém výzkumu finančně těžit na úkor dostupnosti léku.

Přes nepopiratelný úspěch v záchraně životů byl Salk mnoha svými akademickými kolegy nadále přehlížen. Nikdy neobdržel Nobelovu cenu a nebyl zvolen do Národní akademie věd. Když se v 80. letech objevila globální epidemie HIV, tak mu bylo již přes sedmdesát let. Paralely s obdobím obrny pro něj byly zjevné. Byla zde nová, smrtící nemoc, celospolečenská panika a chybějící lék. Proto zasvětil svou poslední dekádu života snaze o vytvoření vakcíny proti HIV, kdy opět využil svou původní metodu inaktivovaného viru, aby se pokusil posílit imunitní odpověď u již nakažených pacientů. Ačkoliv se klinické testy dostaly do pokročilých fází, virus HIV se kvůli své extrémní mutační rychlosti ukázal jako neporazitelný protivník pro tuto starší virologickou metodu. Salk i přesto pracoval ve své laboratoři až do svých posledních dnů. Nakonec však zemřel na srdeční selhání 23. června 1995 ve věku 80 let.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Jonas_Salk

https://regiony.rozhlas.cz/jonas-salk-svou-vakcinou-zachranil-statisice-zivotu-9489898

https://www.jnetics.org/jonas-salk/

https://www.britannica.com/biography/Jonas-Salk