Článek
Jméno Josefa Kajetána Tyla je v dnešním povědomí spjato především s postavou váženého vlastence, jehož divadelní hra položila text české národní hymny „Kde domov můj?“. Nicméně Praha 19. století byla tehdy plná společenských nepokojů, silného emočního vypětí a osobních dramat. Tyl rozhodně nepatřil mezi lidi s prostým životem. Byl to člověk z masa a kostí, poznamenaný svými vlastními problémy a vnitřními spory. Navíc musel svádět nelehký boj nejen za národní věc, ale také o vlastní existenci i lásku, která se v tehdejší době zcela vymykala společenským zvyklostem.
Láska v kulisách Stavovského divadla
Od dětství jej silně lákalo jeviště i psané slovo, ovšem situace doby nedovolovala mu živit se tvorbou. Mladý Tyl musel nastoupit k vojenské službě, zastával pozici vojenského úředníka. Tato atmosféra přísného řádu a disciplíny působila na svobodomyslného chlapce, který snil o psaní v češtině a umělecké tvorbě, jako příliš těžké břemeno. Přesto se mu v tomto prostředí podařilo složit první verše. Nakonec ho z této svazující práce vysvobodili čeští buditelé. Shromáždili potřebné finanční prostředky a opatřili mu místo v civilu.
Poté co se Tyl natrvalo přestěhoval do Prahy a začal se věnovat především divadlu, vstoupila do jeho osobního života žena, která zásadně ovlivnila jeho osud. Jenže brzy to nebyla pouze jedna, ale dvě a navíc byly sestry. Tou první se stala nadaná herečka Magdalena Forchheimová, s kterou se Tyl roku 1839 oženil. Jejich sňatek vycházel z osobních sympatií a lásky k divadlu i oddanosti českému národnímu úsilí. Jejich štěstí ale brzy narušila drtivá událost. Po předčasném porodu mrtvého dítěte se Magdalena dozvěděla od lékaře, že již nikdy v životě nebude moci přivést na svět potomka.
V 19. století představovala pro muže rodina a možnost zachování rodu jedno z nejdůležitějších poslání života. Pro Tyla, který toužil po dětech, znamenala tato zpráva velké neštěstí. Také Magdalena se s touto situací vyrovnávala velmi těžce. Právě v této citlivé chvíli se výrazněji v jejich domácnosti začíná objevovat její mladší sestra Anna Forchheimová, která v divadelním světě vystupovala pod uměleckým jménem jako Anna Rajská.
Když mezi Josefem a Annou vzplanul milostný poměr, bylo Anně v té době přibližně 16 let. Byla to mladá a nadaná herečka, které Tyl zcela podlehl. Tato aféra samozřejmě nemohla zůstat pod pokličkou dlouho, nicméně k rozchodu nedošlo. Místo toho začali všichni tři žít společně v jedné domácnosti. Šlo o fungující, byť pro veřejnost nepochopitelné soužití tří lidí. Jejich role v rodině byly rozdělené jasně.
Zatímco Anna představovala pro Tyla milenku i matku jeho sedmi přeživších dětí, tak manželka Magdalena převzala roli pečovatelky a hospodyně v domácnosti. Dokázala potlačit svou žárlivost a zrazenou hrdost i smutek z toho, že sama nemohla porodit zdravé dítě, mezitím její mladší sestra Anna zářila na jevišti často i již v pokročilejším stádiu těhotenství. Šlo o nepsanou dohodu, že Anna bude pracovat v divadle, zatímco Magdalena bude doma prát, vařit a starat se o děti. Tyl tak získal nejen talentovanou herečku a milenku, ale také věrnou manželku, která zajišťovala pevné zázemí mladé rodiny.
Hymna, kterou elity opovrhovaly
Zatímco se v soukromém životě pohyboval Tyl na pokraji společenského skandálu, ve veřejném prostoru pokládal základy české kultury. Píseň Kde domov můj, kterou dnes Češi zpívají při státních oslavách, měla zpočátku k úspěchu velmi daleko. Vznikla roku 1834 pouze jako hudební část komedie Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Jednalo se o oblíbený druh frašky doplněné zpěvem. Ve hře píseň přednášel slepý houslista Mareš, kterého ztvárnil Karel Strakatý. Tylova slova následně zhudebnil skladatel František Škroup.
Premiérové uvedení ovšem skončilo totálním propadákem. Diváci i kritici přijali hru spíše odmítavě. Po repríze proto musela být z běžného programu divadla odstraněna. Jenže v tom nakonec spočíval ten úspěch, protože samotná píseň se od hry postupně odpoutala a začala si získávat své vlastní publikum. Lidé si ji začali zpívat na ulicích a její text se šířil raketovou rychlostí mezi lidi.
Ačkoliv si prostý lid píseň velmi rychle oblíbil, dobová elita z ní zdaleka tak nadšená nebyla. Zkritizoval ji například novinář Karel Havlíček Borovský a později se do ní ostře pustil i Jan Neruda. Píseň jim připadala plačtivá a málo průbojná. Chtěli hymnu, která bude působit sebevědomě pro probouzející se národ. Tylův dojemný popis šumících borů a hučící vody od toho měl hodně daleko. Jenže vůle lidu rozhodla jinak a citová vazba Čechů byla mnohem silnější než intelektuální kritika.
Rychlý pád národní legendy
Roku 1848 byl Tyl na vrcholu své kariéry. Revoluční události tohoto roku přinesly uvolnění poměrů a probudily naději na výraznější národní svobodu. Tyl už tehdy nebyl pouze osobností v divadle, ale proměnil se v důležitého politického představitele. Byl zvolen poslancem rakouského Říšského sněmu a podílel se na zakládání novin a veřejností byl oslavován jako miláček národa.
Jenže období slávy brzy nato skončilo. Po porážce revoluce a zavedení Bachova absolutismu v padesátých letech se poměry v rakouské monarchii zpřísnily. Z Tyla se brzy stal nežádoucí člověk a úřady jej začaly považovat za nebezpečného radikála. Brzy přišel o svou pozici ve Stavovském divadle a jeho noviny byly cenzurovány.
Bez pravidelného příjmu s velkou rodinou, o kterou se musel postarat stál Tyl před obtížnou životní situací. Jediná možnost jak se postarat o tak početnou rodinu bylo připojit se ke kočovné divadelní společnosti pod vedením Filipa Zöllnera. Šlo o totální životní pád. Tyl byl v té době zvyklý na potlesk v divadle a intelektuální rozpravy v pražských kavárnách a kočování obnášelo náročné přesuny ve vozech, představení ve stodolách a hospodách, za každého počasí, za všech podmínek. Fyzické vyčerpání a stres z neustálých dluhů se brzy podepsaly na jeho zdraví.
V létě roku 1856 přijela kočovná společnost do Plzně. Tyl byl v té době již těžce nemocný, trpěl těžkým onemocněním jater. Nedlouho poté zemřel 11. července 1856 ve věku pouhých 48 let na ztvrdnutí jater. V době smrti byl tolik zadlužený, že po sobě nezanechal prakticky nic. Autor národní hymny zemřel tak, že mu rodina ani nemohla zaplatit slušný pohřeb. Ten nakonec museli zorganizovat a financovat vlastenci, kteří nechtěli dovolit, aby takový velikán skončil ve společném hrobě pro chudé.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kajet%C3%A1n_Tyl
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/jinou-hymnu-chtel-neruda-i-masaryk-nektere-zeme-zmenily-slova-82649
https://www.kdd.cz/index.php?page=zobrazeni-casopisu-zora&id=71473&o=33398
