Kolčak: Diktátor, který bojoval proti bolševikům, ale byl zrazen a vydán československými legiemi

Ještě dlouho předtím než se z Alexandra Vasiljeviče Kolčaka stal vládce Sibiře, tak byl námořním důstojníkem, který se věnoval studiu oceánů a pohybu mořského ledu. Kreslil mapy a zaznamenával svá pozorování a roku 1900 se stal součástí ruské polární výpravy barona Eduarda Tolla, jejímž cílem bylo objevit záhadnou Sannikovovu zemi. Poté, co Tollova skupina beze stopy zmizela, postavil se právě Kolčak do čela riskantní záchranné akce směřující k ostrovu Bennett. Tolla se mu sice vypátrat nepodařilo, ale samotná výprava jej proslavila.

Polární bádání mu přineslo dokonce nejvyšší vyznamenání Ruské geografické společnosti, takzvanou Konstantinovskou medaili. Jeho odborná studie představovala významný počin a jeho podklady získané na expedicích se zpracovávaly ještě dlouhá léta. Jeho přeměna z uznávaného vědce v autoritářského vládce působí o to znepokojivěji.

Zkušenosti z rusko-japonské války jej formovaly a posouvaly dál v hierarchii a aktivně přispíval k reformám válečného loďstva. Jeho kariéra nabrala výrazný vzestup po vypuknutí první světové války, jenže události jara 1917 a postupný pád carského režimu přinesly rozpad morálky. V reakci na situaci se rozhodl složit svou funkci a odcestoval do Spojených států amerických. Jakmile se ovšem v jeho vlasti chopili moci bolševici, jeho hlavním cílem bylo stát se aktivní součástí ozbrojeného odporu.

Když se vrátil na ruské území, zcela opustil svou akademickou dráhu i rutinní námořní povinnosti. Přijel s jasným úmyslem udusit probíhající převrat. Během roku 1918 jej cesta přes Dálný východ přivedla do Omsku, tehdejšího hlavního centra protibolševického odboje na Sibiři, kde se zrodila jeho nová osobnost. Okamžitě se proměnil v politického vůdce, který začal usilovat o znovusjednocení rozpadlé říše.

Do počátku tohoto životního období patří také Anna Vasiljevna Timirjovová. Zatímco Kolčak byl ženatý se Sofií Omirovovou, Anna byla provdána za jeho kolegu, námořního důstojníka Sergeje Timirjova. Jenže mezi ní a právě Kolčakem začal vztah už během války a postupem času to nebylo žádným tajemstvím. Anna se dokonce rozhodla opustit svůj dosavadní život a být navždy po boku Kolčaka a stala se tak jednou z mála osob, kterým Kolčak skutečně věřil.

V listopadu 1918 fungovala v Omsku Prozatímní všeruská vláda, nazývaná Direktorium. Jednalo se o velmi křehkou koalici bolševických protivníků, ve které působili vedle konzervativních sil i umírnění socialisté. Jenže 18. listopadu skupina důstojníků uskutečnila převrat a jednotliví členové Direktoria byli zadrženi a Kolčak, který v té době zastával post ministra války a námořnictva, se stal nejvyšším vládcem Ruska. Převzal admirálskou hodnost a speciální pravomoci. Navenek se tvářil, že zaručuje, že po vítězství navrátí právní řád a o výsledku nechá rozhodnout zákonodárné instituce, ale v realitě vznikl vojenský režim založený na armádě, zahraniční podpoře a centralizované moci, kterou měl pevně v rukou a rozhodně se jí nechtěl vzdát.

Západní mocnosti v něm viděly možného sjednotitele, který je schopný stmelit opoziční síly. Británie, Francie, Spojené státy a Japonsko však sledovaly především vlastní zájmy a s koncem první světové války velice rychle mizela i původní společná motivace pro zahraniční angažmá. Ačkoliv admirál i nadále získával ze zahraničí vojenský materiál, jeho situace se stávala stále složitější, protože jeho úspěch byl odkázaný na zahraniční partnery, kteří v něm viděli pouze dočasný nástroj pro plnění svých vlastních cílů.

Jeho velký triumf nastal ještě během války, kdy se mu podařilo dostat pod kontrolu podstatnou část zlatých rezerv někdejšího ruského impéria. Odhadovaná cena tohoto bohatství dosahovala zhruba 645 milionů rublů ve zlatě a jeho váha se pohybovala kolem 490 tun. Tento poklad zajišťoval nezbytný nákup palných zbraní a zdravotnického materiálu. Určité množství zlata putovalo přímo mimo zemi k celkovému finančnímu zajištění protirevolučních vojsk. Než tehdejší vláda v Omsku začala ustupovat, stihla vyčerpat přibližně třetinu z nabytého jmění.

Zlato však nemohlo koupit to nejdůležitější, a to byla důvěra obyvatelstva. Nedokázal zajistit pravidelné zásobování a rolníkům přinesl povinnou mobilizaci. Vojenské velení reagovalo na jakýkoliv odpor odvetou. Vesnice podezřelé z podpory partyzánů byly vypalovány a rukojmí popravováni. V Omsku, Ufě a dalších ruských městech docházelo k hromadným vraždám vězňů a politických odpůrců. Pojem „bílý teror“ tak nebyl pouze nálepkou bolševické propagandy, i když některé sovětské výklady reálnou situaci příliš zveličovaly a využívaly k ospravedlnění vlastního násilí. Brutalita Kolčakova režimu dosáhla takových mezí, že rolníci, kteří bolševiky nemuseli, začali jeho takzvanou bílou vládu nenávidět ještě víc.

Uprostřed tohoto konfliktu se ocitla síla, jež zprvu vůbec netoužila zasahovat do osudu poválečného Ruska. Československé legie vznikly ze zástupu Čechů a Slováků, kteří usilovali o vznik vlastního samostatného státu. Poté, co bolševici uzavřeli mír s Ústředními mocnostmi, měly být legie přepraveny přes Vladivostok na západní frontu. Jenže střet s bolševiky na jaře 1918 jejich cestu proměnil v ozbrojené tažení napříč zemí. Legionářům se podařilo ovládnout důležitá města i tisíce kilometrů Transsibiřské magistrály a tvořily tak jednu z nejlépe organizovaných vojenských sil na celém území mezi východní Evropou a Tichým oceánem.

Na Sibiři se pohybovalo ve vojenských vlacích přibližně 60 tisíc československých vojáků. Legie využívaly k boji obrněné vlaky vyzbrojené děly, zatímco zateplené nákladní vagony, takzvané těplušky, se staly jejich kasárnami i domovem na kolejích. Po vzniku Československa 28. října 1918 se nálada změnila. Muži, kteří roky bojovali za stát, jenž už mezitím vznikl, nechtěli nadále umírat a riskovat za obnovu ruského impéria, protože hlavní cíl byl již splněn. Plány Západu nasadit je jako hlavní oporu Kolčakovy ofenzivy narážely na odpor i postupný rozklad kázně. Navíc Kolčak pro ně nepředstavoval budoucího dlouhodobého spojence, ale jen stále méně důvěryhodného diktátora.

Během jara 1919 se zdálo, že Kolčak může bolševiky vážně ohrozit a porazit. Jeho armády postupovaly přes Ural, obsadily Ufu a přiblížily se k Volze. V Omsku se mluvilo o pochodu na Moskvu. Úspěch stál na chatrných základech, protože fronta byla příliš dlouhá a zásobování záviselo na jediné železniční tepně, čehož bolševici využili a dali se do protiútoku.

Během léta a podzimu se bílá vojska dala na ústup a z porážky se stal totální rozklad jakýchkoliv šancí na úspěch. Vojáci dezertovali, důstojníci zabírali vagony a epidemie tyfu ničila armádu i civilisty. Omsk padl v listopadu 1919 tak rychle, že Kolčak odjížděl bez části vlády narychlo jen s menší stráží a vlaky naplněnými zlatem. Tento bílý stát se smrskl na několik souprav sunoucích se východním směrem.

Trosky vojska, rodiny vojáků a utečenci v mrazech, které klesly daleko pod minus čtyřicet stupňů, se pokoušeli uniknout Rudým i vzbouřencům. Jednalo se o zástup vyčerpaných lidí zahazujících zavazadla i zbraně, neboť každý další kilogram mohl znamenat smrt. Kolčakův vlak postupoval pomalu, protože magistrála byla přeplněná desítkami československých vlaků, uprchlíky a dalšími vojenskými transporty. V prosinci 1919 byl Kolčak v Nižněudinsku fakticky zastaven. Spojenecké velení nařídilo, aby československé jednotky převzaly ochranu jeho vlaku a zlaté rezervy. A tak se z admirála, který ovládal statisícovou armádu stal pasažér závislý na cizích strážích, což jak se již brzy ukáže, se mu stane osudné.