Článek
Druhý syn budoucího cara Pavla I. a vnuk Kateřiny Veliké přišel na svět jako možný budoucí panovník dávno zaniklé Byzantské říše, jejíž obnovení patřilo k velkým politickým snům jeho babičky. Později se však dobrovolně vzdal nároku na ruskou korunu, přestože Rusko v té době patřilo k nejsilnějším mocnostem světa. Jeho život určovaly ambice dynastie, vojenská výchova i hluboký cit k polské aristokratce.
Zrozen pro Konstantinopol
V dubnu 1779 přišel na svět Konstantin a jeho babička, Kateřina Veliká, už dávno věděla, jakou roli v jejích plánech získá. Zatímco staršího vnuka Alexandra připravovala na budoucí vládu nad Ruskem, pro mladšího Konstantina přichystala něco mnohem ambicióznějšího. Pod silným vlivem svého oblíbence Grigorije Potěmkina toužila Kateřina uskutečnit takzvaný „Řecký projekt“. Tento záměr měl jediný cíl, definitivně vytlačit slábnoucí Osmanskou říši z Evropy, osvobodit Balkán a na ruinách turecké velmoci vzkřísit křesťanskou Byzantskou říši, jejíž trůn by se měl nacházet v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu.
Rekonstrukce navrhovaného řeckého projektu Kateřiny Veliké z 20. století: červeně „neobyzantská říše“ pro jejího vnuka Konstantina, modře „dácké království“ pro Grigorije Potěmkina, žlutě kompenzace pro Habsburskou říši a modrozeleně pro Benátky.
Na trůn tohoto zamýšleného znovuobnoveného impéria byl předurčen právě tento čerstvě narozený velkokníže. Jméno Konstantin odkazovalo zároveň na Konstantina I. Velikého, který město kdysi založil, i na Konstantina XI. Palaiologa, jímž skončila éra byzantských císařů. Carevna připravila každému detailu jasný rámec. Kojila jej žena řeckého původu, u dvora ho provázela výhradně řecká družina a mezi jeho vrstevníky v dětských hrách figurovali především řečtí chlapci. Cílem bylo, aby jazyk staré říše vstřebal bez jakéhokoli nucení, stejně jako mateřský jazyk. Jenže tento projekt ve finále zůstal jen na papíře a Konstantin vyrostl v muže, kterému žádné impérium nikdy nepatřilo.
Proč tomu tak ale bylo? Důvod, proč tento projekt nakonec zůstal jen na papíře, nespočíval v nedostatku ruské vojenské síly, ale v obrovském odporu ostatních evropských velmocí. Petrohrad sice v opakovaných střetech s Osmanskou říší dosáhl výrazných vítězství, její úplný rozpad by však zásadně narušil tehdejší mocenskou rovnováhu. Největší obavy panovaly v Británii a ve Francii, které sledovaly růst ruského vlivu na Balkáně a v oblasti Černého moře. Případné ovládnutí Bosporu by Rusku otevřelo cestu do Středozemního moře a poskytlo mu mimořádně dobré strategické postavení. Právě z tohoto důvodu začaly západní státy považovat zachování oslabené Osmanské říše za menší riziko než její rozdělení ve prospěch Petrohradu.
Konstantinova povaha měla blíže k jeho otci, výstřednímu Pavlu I., než ke kvalitám Kateřiny Veliké. Byl náladový, podléhal náhlým záchvatům vzteku, choval se hrubě a jeho vztah k vojenské kázni hraničil až s posedlostí. Uniformy a vojenský pořádek jej fascinovaly natolik, že si u dvora vysloužil spíše obavy okolí než úctu.
Definitivní ránu ovšem zasadil „Řeckému projektu“ samotný čas a dramatické vnitropolitické změny. V roce 1791 nečekaně zemřel hlavní strůjce plánu a carevnin favorit, kníže Potěmkin a o 5 let později jej do hrobu následovala i samotná Kateřina Veliká a na ruský trůn tak nastoupil Konstantinův otec, car Pavel I., který svou matku a její megalomanské vize hluboce nenáviděl. Pavel tento projekt okamžitě smetl ze stolu jako nerealistickou iluzi, která by zemi jen vysála, navíc se pozornost celé Evropy brzy upřela jiným směrem, protože dozvuky francouzské revoluce pokračovaly vzestupem Napoleona. Konstantinovi tak z byzantského snu nezbylo nic víc než jeho jméno.
V době napoleonských válek prošel několika významnými vojenskými taženími a získal přímou zkušenost s bojem i tvrdými podmínkami polního života. Po boku proslulého generála Alexandra Suvorova se zúčastnil velmi náročného alpského tažení, během něhož si dokázal vydobýt respekt vojáků. Výrazně se zapsal také do bitvy u Slavkova roku 1805, kde velel ruské carské gardě a osobně se postavil do čela jezdeckého útoku proti francouzským pozicím. Tato vojenská léta ovšem prohloubila jeho autoritářské přesvědčení a upevnily víru v neomezenou moc panovníka.
Vítězný návrat generála Rappa, který Napoleonovi přiváží ukořistěné ruské prapory a zajatého knížete Repnina během bitvy u Slavkova
Láska, která změnila mapu následnictví
Osobní život Konstantina byl katastrofou. Již v šestnácti letech jej z politických důvodů oženili za německou princeznu Julianu Sasko-Kobursko-Saalfeldskou, která po příjezdu do Ruska přijala jméno Anna Fjodorovna. Jejich svazek však nebyl ničím jiným než utrpením. Konstantin se choval hrubě a krutě, což princeznu dokonce donutilo k útěku z Ruska a již nikdy se nevrátila.
Zásadní zlom přinesl rok 1815 a závěr Vídeňského kongresu. Velkokníže tehdy získal postavení faktického místokrále v Polském království, kde zároveň převzal roli vrchního velitele tamní armády. Právě zde zcela propadl polské šlechtičně Joanně Grudzińské. Cesta k oltáři ovšem vedla přes jeho bratra, cara Alexandra I. Konstantin jej požádal o zrušení dosavadního svazku a o souhlas s takzvanou morganatickou svatbou. Ačkoliv tento typ manželství s osobou nižšího stavu sňatek umožňoval, jeho neodmyslitelnou podmínkou bylo, že novomanželka i jakékoliv budoucí děti ztratí jakýkoliv nárok na nástupnictví.
Panovník s tímto řešením nakonec souhlasil. Konstantin proto v roce 1822 podepsal tajný manifest, kterým přenechal budoucí vládu svému mladšímu bratrovi Mikulášovi. Tento dokument však zůstal skrytý hluboko ve státních archivech a znal jej jen velmi úzký okruh zasvěcených osob. O změně v nástupnictví neměla tušení ani široká veřejnost, ani armáda, a právě toto utajení mělo o tři roky později přerůst v otevřenou krizi.
Když na podzim roku 1825 nečekaně zemřel bezdětný car Alexandr I., ocitlo se Rusko v chaosu. Zpráva o smrti cara dorazila do Petrohradu a vojsko okamžitě začalo skládat přísahu novému carovi Konstantinovi I. Dokonce nejmladší bratr Mikuláš přísahal Konstantinovi věrnost. Vzniklo tak období bezvládí, protože Konstantin seděl ve Varšavě a odmítal se do Petrohradu vrátit a dopisy potvrzoval, že trůn nechce a že carem se stává Mikuláš. Trvalo to téměř měsíc, než Mikuláš přijal titul císaře.
Závěr Konstantinova života poznamenaly dramatické události roku 1830. Když v listopadu vypuklo ve Varšavě povstání namířené proti ruské moci, stal se velkokníže jedním z hlavních terčů vzbouřenců. Skupina polských kadetů vtrhla do paláce s úmyslem jej zabít. Konstantin však na poslední chvíli utekl skrytým vchodem. Nicméně již o rok později podlehl epidemii cholery a zemřel v hrozných bolestech v červnu 1831 v běloruském Vitebsku.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Grand_Duke_Konstantin_Pavlovich_of_Russia
https://crimsonhistorical.ua.edu/wp-content/uploads/2023/01/A-Third-Rome.pdf
https://www.britannica.com/biography/Veliky-Knyaz-Constantine
https://en.wikipedia.org/wiki/Greek_Project
