Článek
Když se uruguayský letoun Fairchild FH-227D vznesl z ranveje, na jeho palubě panovala veselá a uvolněná atmosféra. Psal se 12. říjen 1972. Členové amatérského ragbyového týmu Old Christians Club z Montevidea, spolu se svými rodinami a přáteli, mířili do chilského Santiaga na přátelské utkání. Na palubě bylo pětačtyřicet lidí plných života a plánů do budoucna. Nikdo z nich tehdy ještě netušil, že se právě vydávají na cestu, která navždy promění nejen jejich vlastní osudy, ale i pohled na lidskou morálku, odolnost a hranice přežití.
Vteřiny, které trvaly věčnost
Zatímco cestující v zadní části letadla hráli karty, smáli se a pošťuchovali se zmačkanými papírky, v kokpitu se pomalu rodila tragédie. Kvůli špatnému počasí předchozího dne musel stroj přenocovat v argentinské Mendoze. Nyní se piloti, plukovník Julio Ferradas a podplukovník Dante Lagurara, pokoušeli přeletět majestátní, ale nemilosrdné Andy. Letadlo se pohybovalo v hustých mracích, viditelnost byla nulová. Posádka se proto mohla spoléhat jen na přístroje a odhad.
V pátek 13. října v čase 15:21 Lagurara navazuje spojení s letovou kontrolou v Santiagu. Hlásí, že prolétají nad průsmykem Planchón, a žádá povolení k sestupu. Je to osudový omyl. Silný protivítr letoun výrazně zpomalil, piloti však tuto skutečnost špatně vyhodnotili. Domnívali se, že už jsou nad chilskou rovinou, ve skutečnosti stále letěli nad srdcem hor. Řídící věž sestup schválila a Fairchild začal klesat do tmy.
Letadlo postupně ztrácí výšku a cestující začínají cítit silnější turbulence. Pak se mraky na krátký okamžik roztrhnou. Před očima pasažérů i pilotů se však neobjeví chilská pampa, ale strmá a temná skalní stěna vyrůstající přímo před nimi. Dělí je od ní jen několik desítek metrů. Ozve se ohlušující řev motorů, když se Lagurara zoufale pokouší zvednout příď stroje. Letadlo se otřásá, trup kvílí pod náporem přetížení. Je už ale pozdě. Pravé křídlo naráží do horského masivu ve výšce přes 4 000 metrů. Síla úderu křídlo utrhne a to se vymrští zpět, přičemž doslova oddělí ocasní část trupu jako ostří gilotiny.
V tu chvíli se rozpoutá peklo. Pět cestujících a dva členové posádky jsou okamžitě vtaženi ven do ledové prázdnoty zadním otvorem, kde ještě před vteřinou byly toalety a kuchyňka. Torzo letadla, zbavené ocasu i křídel, dopadá na strmý zasněžený svah. Mění se v obří saně, které se nekontrolovaně řítí dolů. Rychlost prudce roste. Lidé uvnitř jsou drceni, sedadla se vyrývají z podlahy a valí se do přední části trupu. Stroj se žene rychlostí přes 300 kilometrů za hodinu.
O necelých deset minut později od navázání spojení s kontrolou trup ničivou silou naráží do sněhové bariéry ledovce. Náraz je devastující. Sedadla i s pasažéry letí vpřed a drtí vše, co jim stojí v cestě. Těla se lámou, někteří umírají okamžitě na těžká poranění hlavy a hrudníku. Kokpit je vmáčknut hluboko do trupu a oba piloti zůstávají ve svých sedadlech smrtelně zaklíněni. Pak nastane hrobové ticho, které přeruší až sténání raněných a praskání chladnoucího kovu. Dvanáct lidí zemřelo ihned nebo krátce po nárazu. Třiatřicet jich zatím přežilo. Nacházejí se ve výšce 3 600 metrů nad mořem, bez vhodného oblečení, jídla a léků. Mají jen sami sebe.
První noc a dlouhé dny plné zoufalství
Slunce mizí za andskými vrcholy a teplota okamžitě klesá k minus třiceti stupňům Celsia. Ti, kdo nejsou vážně zranění, pracují v horečnatém otřesu. Roberto Canessa a Gustavo Zerbino, dva studenti medicíny, se mění v improvizované lékaře. Nemají žádné prostředky na tlumení bolesti. K dispozici mají jen sníh, kterým se snaží zastavit krvácení a voňavku z rozbitých zavazadel, kterou používají jako provizorní dezinfekci. Otevřená zadní část trupu zůstává napospas ledovému větru. Přeživší proto narychlo budují barikádu z kufrů, úlomků sedadel a těl mrtvých. Tisknou se k sobě, aby si udrželi alespoň trochu tepla. Někteří si na nohy oblékají šaty dalších částí oděvu svlečené z mrtvých.
První noc se zdá nekonečná. Každá minuta představuje zápas o jediný nádech v řídnoucím horském vzduchu. Z kokpitu se stále ozývá chraplavé sípání umírajícího pilota Lagurary, který ve svém deliriu znovu a znovu opakuje: „Proletěli jsme Curicó… jsme v Curicó…“ Fernando Parrado leží v bezvědomí s proraženou lebkou, jeho matka Eugenia pád nepřežila a sestra Susana byla těžce zraněná. Do rána na zranění a chlad zemře dalších pět lidí.
Následující dny se mění v koloběh nekončící bolesti. Každé ráno se ti, kteří jsou ještě schopni stát, vybelhají do oslnivé bílé prázdnoty. Sníh jim spaluje oči, snaží se zavést alespoň nějaký řád. Marcelo Pérez, kapitán ragbyového týmu, se ujímá velení. Nastoluje přísnou disciplínu a rozděluje nepatrné zásoby jídla, které tvořilo několik tabulek čokolády, bonbony, sušenky a pár lahví vína. Denní příděl jídla činí půl čtverečku čokolády.
Na sněhu se pokoušejí z kufrů vytvořit obrovský kříž, který by mohl upoutat pozornost záchranářů. Slyší letadla a několikrát je dokonce vidí přelétat nad sebou, jenže v nekonečně bílé pustině zůstává bílý trup letadla prakticky neviditelný. Jsou to jen stíny vysoko na obloze, které mizí stejně rychle, jako se objevily.
Konec naděje a zrození kanibalů
Záchrana stále nepřichází a desátý den sedí Marcelo Pérez u malého tranzistorového rádia, které se podařilo zprovoznit z drátů a baterií nalezených v kabině. Z reproduktoru se nejprve ozývá jen šum, pak se konečně rozezní hlas chilského hlasatele. To, co přeživší uslyší, zmrazí krev i těm nejodolnějším z nich, protože se dozvídají, že pátrání po zmizelém uruguayském letadle bylo oficiálně ukončeno. Vzhledem k extrémním podmínkám a času, který od nehody uplynul, se již nepředpokládalo, že by někdo mohl být naživu. Záchranné týmy se do And mají vrátit až v prosinci, kdy začne tát sníh, aby vyzvedly těla.
Pro většinu je to okamžik, kdy se naděje definitivně hroutí. Kapitán Marcelo se psychicky sesype. Jenže Nicolich, jeden z přeživších, vstoupí do trupu s téměř znepokojivým úsměvem. „Hej, lidi, mám skvělou zprávu!“ zavolá. Ostatní na něj nechápavě hledí. „Vzdali pátrání.“ Jak to může být dobrá zpráva? „Protože to znamená, že se odtud budeme muset dostat sami.“ Zásoby byly pryč. Přeživší se pokoušeli žvýkat kůži ze zavazadel, rozebírali sedadla a v jejich výplních hledali stébla slámy. Jejich těla mezitím začala požírat sama sebe. Budoucí lékař Roberto Canessa si uvědomoval biologickou realitu, svaly ochabovaly, organismus se přepnul do stavu krajního hladovění. Bez bílkovin a tuků je čekala jistá smrt během několika dalších dnů.
