Milunka Savić: Tajně si ustřihla cop, obvázala hruď a šla do války místo bratra pod jménem Milun

Zákopy Balkánu v roce 1916 byly místem, kde se člověk rychle odnaučil věřit v hrdinství, jak je zná z knih. Všude bylo bláto, kouř a smrt. Po dělostřeleckém útoku vzduch páchl prachem a mezi vojáky panovalo ticho, které bylo často horší než samotný oheň.

Do takového prostředí vstoupila dobrovolně žena, která na první pohled vůbec neodpovídala obrazu válečné hrdinky. Nepůsobila jako obávaná rváčka, přesto se k nepřátelským pozicím dostala sama. Vyzbrojena puškou s bajonetem a granáty dokázala něco, co zní téměř neuvěřitelně. Zajala přes dvacet bulharských vojáků a přivedla je zpět. Muži, kteří drželi zbraně, kráčeli s rukama nad hlavou před pětadvacetiletou dívkou Milunkou Savić ze srbského venkova.

Získala obdiv a ocenění v zahraničí, zejména ve Francii a Rusku. Ve své vlastní zemi ale byla později spíše zapomenuta, než aby jí byli lidé vděční. Často se jí přezdívá Johanka z Arku 20. století. Rozdíl je ale v tom, že Milunka nepodlehla a přežila válku i nevděčnost tehdejší doby.

Rok 1912 přinesl na Balkán další válku, byla to doba chaosu a rozpadající se Osmanské říše. Srbsko mobilizovalo a i do těch nejmenších vesnic byly rozeslány odvodní rozkazy. Jeden z nich dorazil i do chudé Koprivnice v jižním Srbsku. Jméno na papíře bylo Milun Savić. Milun se ale na frontu nemohl dostat, protože byl příliš nemocný a slabý a jeho rodina moc dobře věděla, že vojenská služba pro něj bude znamenat jistou smrt. Tehdejší doba byla neúprosná, od všech mužů se očekávalo, že půjdou do války, zatímco ženy zůstanou doma. Milunka se ale rozhodla toto pravidlo porušit.

Ve věku dvaceti čtyř let udělala krok, který se v té době zdál nemyslitelný. Ostříhala si vlasy, ovázala si hruď proužky látky a oblékla si bratrovo oblečení. Pak šla místo něj na odvod, před důstojníky se objevila jako muž a představila se jako svůj bratr Milun. Nikdo její tajemství neprozradil. V té době armáda potřebovala kohokoli, kdo uměl nosit zbraň a byl ochoten bojovat. A tak se mladá venkovanka stala vojačkou v divizi Drina.

„Milun“ se na frontě rychle osvědčil. Nebyl jen dalším vojákem v řadě, v bitvách první a druhé balkánské války si získal pověst muže, který zachoval klid i tam, kde jiní ztráceli odvahu. Jeho spolubojovníci jej vnímali jako tichého a nenápadného mladíka, který se nevymlouval, neustupoval před nebezpečím a v rozhodujících chvílích dokázal jednat s mimořádnou odvahou. Některé věci na něm se mohly zdát zvláštní. Nikdy se nekoupal s ostatními a vždy si pečlivě střežil své soukromí. Ale v podmínkách fronty nebyl prostor pro zbytečné otázky. V zákopech nešlo o to, kdo odkud přišel nebo co skrývá, ale důležité bylo to, že se na něj šlo spolehnout.

Všechno se ale změnilo v roce 1913 během bitvy na řece Bregalnici. Srbská armáda tam sváděla těžké boje s bulharskými jednotkami a Milunka, stále vydávající se za Miluna, bojovala na frontě. Během bojů ji zasáhly šrapnely a rána byla natolik závažná, že musela být okamžitě převezena do polní nemocnice.

Tam bylo její tajemství odhaleno. Lékař, který se chystal ošetřit těžce zraněného vojáka, rozřízl zakrvácenou uniformu a zjistil, že před ním neleží muž, ale mladá žena. Zpráva o jejím skutečném pohlaví se k velení rychle dostala, pro její nadřízené to byla nepříjemná situace. Na jedné straně stáli tváří v tvář někomu, kdo měl působivé bojové výsledky, ale na druhé straně to byla žena v armádě.

Když se Milunka zotavila, musela se ohlásit svému veliteli. Ten sice uznal její odvahu, ale zároveň se snažil dodržovat pravidla tehdejší armády. Oznámil jí, že jako žena již nemůže sloužit v první linii. Nabídl jí proto přeložení do zdravotnické služby, kde by mohla pomáhat jako zdravotní sestra. Pro mnoho lidí by taková nabídka znamenala velkou úlevu, protože to bylo bezpečnější místo, mimo přímý boj. Milunka ji ale nepřijala, protože nechtěla pracovat v týlu. Chtěla pokračovat u pěchoty se zbraní v ruce. Dala svému veliteli jasně najevo, že nechce být zdravotní sestrou a chce pokračovat v boji za svou vlast přímo proti nepříteli. Důstojník byl zcela zaskočený jejím odhodláním a navrhl jí, aby přišla další den a mezitím si vše promyslela.

Mladá vojačka ale měla jasno. Postavila se do pozoru, přímo před jeho stůl a prohlásila, že tam na rozhodnutí počká. Velitel brzy pochopil, že ji nepřesvědčí, a dovolil jí vrátit se k divizi. Od té chvíle již nesloužila pod mužskou identitou.

Když v roce 1914 začala první světová válka, Milunka už nebyla nezkušenou dobrovolnicí. Bojovala v balkánských válkách, znala frontovou linii a věděla, co znamená přežít. Pro Srbsko, které čelilo útoku rakousko-uherské armády, byla přesně tím typem vojáka, kterého zoufale potřebovalo.

Postupně se začala specializovat na boj s ručními granáty. Puška pro ni zůstávala důležitou zbraní, ale právě granáty jí umožňovaly se rychle přiblížit k nepříteli na nebezpečně blízkou vzdálenost. Během bitvy u Kolubary si získala pověst mimořádně schopné bombardérky.

Těžké období však nastalo v zimě roku 1915. Srbsko se v té době ocitalo již pod obrovským tlakem Německa, Rakousko-Uherska a Bulharska. Země byla ze všech stran obklíčena nepřáteli a srbské armádě hrozilo úplné zničení. Velitelství se proto rozhodlo ustoupit přes albánské hory směrem k Jaderskému moři. Tento pochod se později zapsal do dějin jako Albánská Golgota. Nebyl to obyčejný vojenský ústup, ale boj o přežití celého národa. Po boku vojáků putovali civilisté, starší lidé i děti. Horské stezky byly pokryté sněhem a mrazem, zásoby docházely a nemocní cestou umírali na tyfus a zima si vyžádala obrovské množství životů.

Milunka tehdy vedla své muže jako poddůstojnice. Spolu se zbytky srbské armády se nakonec dostala k pobřeží, odkud byli přeživší evakuováni spojeneckými loděmi na ostrov Korfu. Tam se měla vyčerpaná armáda zotavit a znovu se připravit na boj. Na ostrově se mnoho vojáků dlouho zotavovalo z hrůz albánského ústupu. Po několika měsících odpočinku však Milunka již toužila po návratu na frontu. Srbská armáda byla později převelena na Soluňskou frontu, kde bojovala po boku francouzských a britských vojsk.

Právě tam se odehrál jeden z nejslavnějších okamžiků její vojenské kariéry. Srbské jednotky měly za úkol prorazit bulharskou obranu. Boje byly mimořádně zuřivé. Milunčina jednotka se ocitla pod těžkou kulometnou palbou a ztratila kontakt se svým velením. Proto se rozhodla jednat sama. Vzala si několik granátů a přiblížila se k nepřátelské pozici co nejníže k zemi. Když se dostala dostatečně blízko, hodila granáty do bunkru. Zmatek, který následoval, byl tak velký, že se zbytek bulharských vojáků domníval, že se setkávají s větší útočnou skupinou. Nakonec se vzdali a dvacet tři mužů složilo zbraně před jedinou ženou.

Tento hrdinský čin se rychle rozšířil mezi Spojenci a francouzské velení bylo ohromeno úspěchem malé srbské vojačky, jejíž odvaha vzdorovala běžným představám o hrdinství na frontě. Milunka si tak získala respekt nejen mezi Srby, ale i mezi francouzskými vojáky. Ti jí udělili Válečný kříž. Později k němu byla přidána Zlatá palma, která označovala mimořádný stupeň ocenění za statečnost v bitvě. Milunka se tak zařadila mezi nejvýznamnější ženy první světové války. Kromě francouzských vyznamenání obdržela také vysoké vyznamenání od Srbska, Ruska a Velké Británie.

Když válka v roce 1918 skončila, nesla na svém těle devět vážných jizev po kulkách a šrapnelech. Na uniformě měla vyznamenání, která dokazovala její odvahu a výjimečné místo v historii. Pro Spojence byla hrdinkou, pro Srbsko symbolem odporu. Mohlo se zdát, že po takovém životě ji čekal jen respekt. Pro Milunku ale konec války neznamenal konec boje. Právě její nejtěžší boj v životě se měl teprve odehrát.

Když skončila první světová válka, Evropa se pomalu začala vzpamatovávat z obrovských ztrát. Návrat domů však vojákům ne vždy přinesl úlevu. Mnozí se vrátili do země, která byla rozvrácena, chudá a neschopná se postarat o své zraněné hrdiny.