Článek
Když Donald Trump v lednu 2025 znovu pokládal ruku na Bibli a skládal prezidentský slib, jeho poselství k americkému národu i světu bylo jednoznačné a rezonovalo s nadějí na novou éru. Slíbil ukončit nekonečné války, přivést americké vojáky zpět domů a soustředit se na prosperitu vlastního národa pod heslem Amerika na prvním místě. O rok později se však při pohledu na mapu vojenských operací Spojených států ukazuje realita. Tvrdí, že nevede žádnou válku a přitom pravidelně vydává rozkazy k likvidaci cílů na různých kontinentech.
Prezident Donald Trump během operace Absolute Resolve po boku ředitele CIA Johna Ratcliffa
Stará bojiště a nové hrozby v poušti
První skupinou zemí, kde americké bomby dopadají s pravidelností jsou státy, které známe z večerních zpráv už desítky let. Sýrie a Irák sice oficiálně porazily územní nadvládu Islámského státu, ale radikální buňky v těchto oblastech stále operují a představují hrozbu. Uplatňuje se strategie pravidelné likvidace nově nastupujících velitelů teroristických skupin dříve než stihnou vybudovat silnější strukturu. Američané zde neusilují o okupaci území nebo budování demokracie, což byl přístup některých předchozích vlád, ale soustředí se především na eliminaci hrozeb. Podobná situace panovala v Afghánistánu. Ačkoliv se americká vojska ze země stáhla za dramatických okolností, tak Spojené státy nikdy nepřestaly tento prostor monitorovat.
Zcela jiný charakter má zapojení Spojených států amerických v Jemenu. Útoky jemenských povstalců na obchodní lodě v Rudém moři ohrožují globální logistiku a ceny zboží. Což je něco, co si Donald Trump nemůže dovolit tolerovat. Bombardování stanic a skladů zbraní v Jemenu je tak přímou reakcí. Je to válka vedená kalkulačkou, kde cena vystřelené rakety musí být nižší než potenciální škoda na mezinárodním obchodu.
Méně známou, ale o to intenzivnější kapitolou je americké působení v Africe. Somálsko je země, kde centrální vláda často nemá kontrolu nad celým územím a kde se daří extrémistickým skupinám jako je Aš-Šabáb, což je militantní skupina usilující o vytvoření Islámského státu v Somálsku. Američané zde prováděli v minulém roce údery. Další zemí na seznamu je Nigérie, kde naši západní spojenci loví specifické jednotlivce napojené na globální sítě, které považují za nebezpečné.
Venezuela jako střed dění
Mezi dalšími zeměmi patří údery v Íránu a Venezuele. A právě ta je nejčerstvější a bezpochyby nejzajímavějším bodem na mapě Trumpových operací, kde se dlouhodobé napětí změnilo v otevřenou a bleskovou akci. Vše vyvrcholilo v noci na 3. ledna sérií explozí v Caracasu, kdy Bílý dům potvrdil bezprecedentní krok. Americké speciální jednotky Delta Force v koordinaci s leteckými údery nejen zničily infrastrukturu režimu, ale také přímo zajaly prezidenta Nicoláse Madura a transportovaly jej do Spojených států, aby čelil obvinění za pašování drog do USA. Tím, že Washington označil venezuelské vedení za zločineckou organizaci, obešel nutnost vyhlášení války, ke které v posledních letech už příliš nedochází a celou operaci zarámoval jako zatýkání na nejvyšší úrovni.
Zajatý prezident Nicolás Maduro
To, co umožňuje Donaldu Trumpovi bombardovat sedm zemí a zároveň se prezentovat jako mírotvůrce je skok ve způsobu vedení války. Dnešní konflikty už nevyžadují masivní nasazení pozemních jednotek, které by znamenalo politicky nepopulární ztráty na životech amerických vojáků. Zásadním faktorem, který umožňuje pokračování těchto operací je naprostá absence zájmu široké veřejnosti. Válka se stala abstraktním pojmem, neprobíhá nutně tak jako ta, kterou známe na Ukrajině. Často nemusí zasahovat do každodenního života průměrného Američana ani Evropana. Neexistují přídělové systémy a odvody branců. Američané chtějí slyšet, že USA je stále světovým lídrem a garantem míru a síly ve světě.
Ovšem tento přístup má i temnou stránku. Bombardování suverénních států bez vyhlášení války vytváří nebezpečný precedens. Pokud si Spojené státy nárokují právo zasáhnout kdekoli na světě, kde se cítí v ohrožení, pak je otázkou, co brání jiným velmocem jako je například Čína, aby si osvojila stejnou logiku pro své vlastní zájmy a kromě vnitřních nepokojů s Tibetem se nerozhodla obsadit Taiwan, který považuje za svou nedílnou součást. Postupně se stává realitou, že hranice mezi mírem a válkou se stírá a jednoho dne se můžeme probudit do otevřené války a ani nebudeme vědět, kde se stala chyba.
Zdroje: Aljazeera.com, BBC.com, TheGuardian.com, SeznamZpravy.cz
