Mistr převleků a zrad. Přemysl Otakar I. obelstil celou Evropu a získal dědičnou korunu

Český král Přemysl Otakar I. si získal obraz rozvážného vládce, který si pro české země obratnou diplomacií zajistil dědičný královský titul. Jenže skutečnost byla podstatně tvrdší. Přemysl nebyl laskavý a smířlivý panovník, ale mimořádně schopný hráč tehdejší mocenské politiky, který byl ochoten udělat téměř cokoliv, aby uspěl. Dokázal přijít o postavení, upadnout v nemilost, a přesto se vrátit zpět do hry s ještě větší razancí.

Narodil se přibližně roku 1155 jako syn druhého českého krále Vladislava II. a jeho druhé ženy Judity Durynské. Na první pohled se mohlo zdát, že mu původ zajišťuje výjimečné postavení i slibnou budoucnost. Ve skutečnosti však vyrůstal v prostředí, kde ani královský rodokmen neznamenal jistotu. V českých zemích tehdy fungoval takzvaný seniorát. Podle něj měl vládu převzít vždy nejstarší žijící člen přemyslovského rodu. V teorii šlo o systém, který měl zabránit sporům, ve skutečnosti však otevíral prostor k neustálým střetům mezi jednotlivými větvemi dynastie a proměňoval nástupnictví v téměř nepřetržitý zápas o moc.

Když se Vladislav II. pokusil tento zavedený princip obejít a zajistit nástupnictví svému synovi Bedřichovi, vyvolal tím obrovský odpor. Proti němu se postavili nejen ostatní Přemyslovci, ale i římský císař Fridrich Barbarossa, jehož vliv na dění v českých zemích byl zásadní. Přemyslovi tehdy nebylo ani dvacet let, když se jeho dosavadní jistoty rozpadly. Jeho rodina byla vyhnána z Prahy a další roky musel prožít mimo domov jako vyhnanec.

Místo dvorského pohodlí se pohyboval po knížectvích Svaté říše římské a musel se naučit přežít. Zatímco jiné muže podobný pád zlomil, pro něj se exil stal tvrdou, ale mimořádně cennou školou politiky. Jako velitel žoldnéřů poznal fungování říšské moci zblízka a bez příkras. Naučil se, jak vznikají dohody v zákulisí, jak málo někdy znamená lidský život a jak vratké pojmy jsou věrnost či čest, pokud je nepodkládá vojenská síla a dostatek finančních prostředků.

Právě v tomto období udělal i jeden ze svých prvních zásadních tahů, vedených čistě politickým kalkulem. Oženil se s Adlétou Míšeňskou, což nebylo žádné romantické spojení, ale promyšlený svazek s jasným mocenským přínosem, protože její rod Wettinů patřil k velmi bohatým a vlivným dynastiím, a právě jejich zázemí mu mohlo otevřít cestu zpět do českých zemí. Peníze, kontakty a možná vojenská opora z tohoto manželství představovaly pro Přemysla něco mnohem důležitějšího než samotnou rodinnou vazbu, byly investicí do budoucna. Z jejich svazku se narodil syn Vratislav, legitimní prvorozený potomek, v němž se na první pohled rýsovala budoucnost rodu. Právě on se však později stal jednou z nejtragičtějších obětí otcovy bezohledné politiky.

Když se Přemysl roku 1192 po letech konečně dostal na pražský knížecí stolek, mohlo se zdát, že jeho dlouhý zápas přinesl výsledek. K moci mu pomohl nový císař Jindřich VI. Jenže právě tady udělal osudovou chybu. Za podporu slíbil císaři šest tisíc hřiven stříbra, avšak slib nesplnil a peníze neodeslal.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Už následující rok byl sesazen z trůnu a na jeho místo nastoupil bratranec Jindřich Břetislav, pražský biskup, který spojoval duchovní hodnost se světskou. Proti Přemyslovi vytáhl se silou, které nedokázal účinně čelit. Přemysl se sice pokusil udržet na Pražském hradě, ale v rozhodující chvíli ho opustila část domácí šlechty a odmítla jej nadále podporovat. Nezbylo mu než z Prahy uprchnout, skrývat se na hradech svých stoupenců a nakonec znovu odejít do německého exilu. Během krátké doby tak přišel o moc, postavení i o vše, co si předtím tak těžce vybojoval.

Zatímco Jindřich Břetislav pevně držel moc v Čechách, Přemysl v exilu vyčkával a připravoval svůj návrat. Když biskup roku 1197 zemřel, rozhořel se v zemi další zápas o vládu. Uvolněný stolec totiž obsadil Přemyslův mladší bratr Vladislav Jindřich. Přemysl ale okamžitě rozpoznal svou šanci, shromáždil vojsko a vytáhl směrem k Praze. Vypadalo to, že zemi čeká další ničivý střet, tentokrát přímo mezi dvěma bratry.

Obě armády už stály proti sobě, když přišel nečekaný obrat. Ještě před rozhodující bitvou se bratři sešli k neveřejnému jednání ve stanu. Co během té noci přesně zaznělo, zůstalo navždy tajemstvím. Jisté však je, že výsledek byl naprosto dechberoucí. Vladislav Jindřich se vzdal vlády nad Čechami ve prospěch staršího bratra a přijal postavení moravského markraběte.

V prostředí přemyslovských dynastických zápasů, které dříve běžně končily oslepením, zabíjením nebo jiným brutálním odstraněním soupeře, šlo o výjimečný krok. Přemysl tím ukázal, že umí uvažovat dál než jen k okamžitému vítězství. Dobře si uvědomoval, že kdyby bratrovo vojsko zničil, oslabil by zároveň i vlastní zemi a otevřel ji zásahům okolních mocností. Dohoda mezi bratry tak ukončila dlouhé období vnitřních bojů a vrátila českému státu jednotu. Přemysl Otakar I. se tím stal skutečným vládcem země, opřeným o moc, vojsko i finanční zázemí. Chybělo mu už jen jediné. A to proměnit své postavení v trvalý a neotřesitelný královský titul a na této cestě byl připraven obětovat i to nejbližší.

Když Přemysl roku 1197 pevně ovládl české země a usedl na trůn, mohl svou dosavadní životní dráhu považovat za mimořádný úspěch. Z vyhnance bez jistoty se stal vládcem, který přelstil své protivníky a znovu získal moc. Pro člověka jeho ambicí to však nebyl cíl, ale pouze další mezník. Samotný knížecí titul mu nestačil. Toužil po královské koruně i po postavení, které by český stát vyneslo mezi významné evropské mocnosti. A právě na této cestě se rozhodl rázně odstřihnout od toho, co mu dříve pomohlo k návratu.

Středověké dynastické sňatky měly k citům daleko a řídily se především zájmy moci. Přemyslova první žena Adléta Míšeňská pro něj v časech nouze znamenala zásadní oporu. Přinesla mu zázemí, kontakty, prostředky i potomky, mezi nimiž byl také legitimní dědic Vratislav. Jenže politické poměry se změnily. Míšeňsko už nepředstavovalo tak důležitého partnera jako dříve a Přemysl začal hledat výhodnější spojení, které by odpovídalo jeho novému postavení.

A právě takovou příležitost viděl v Konstancii Uherské, sestře samotného uherského krále. Sňatek s ní sliboval mnohem víc než jen rodinné spojení, protože otevíral cestu k pevnému spojenectví s jednou z nejvýznamnějších dynastií střední Evropy, Arpádovci. Hlavní překážka v tomto sňatku byla zřejmá, Přemysl byl stále ženatý.

Roku 1199 proto sáhl k řešení, které bylo politicky účelné, ale kruté. Manželství s Adlétou nechal zpochybnit s odvoláním na údajné příbuzenství ve čtvrtém koleni, což patřilo k častým záminkám pro rozluku, když se panovník potřeboval zbavit nevhodného svazku. Prohlásil manželství za neplatné a Adlétu i jejich děti nechal vyhnat z Pražského hradu. Zatímco ponížená manželka odcházela zpět do Míšně ke svému bratrovi, Přemysl už připravoval nový, mnohem prestižnější sňatek s mladou Konstancií. Tím ale nevyvolal jen rodinný konflikt, nýbrž spor evropského významu. Adléta se odmítla smířit s osudem a s podporou svého mocného bratra se obrátila na nejvyšší autoritu západního křesťanstva, tedy na samotného papeže.

Nejtragičtější postavou celé manželské aféry nebyla nakonec samotná Adléta, ale Přemyslův nejstarší syn Vratislav. Chlapec, který vyrůstal s vědomím, že jednoho dne nejspíše usedne na český trůn, byl náhle odstaven stranou a připraven o své postavení. Z legitimního následníka se během krátké doby stal syn, jehož otec z politických důvodů musel odsunout na okraj.

Na tuto skutečnost se často zapomíná, ale Vratislav se se svým pádem nikdy úplně nesmířil. V dospělosti se proměnil v užitečný nástroj pro všechny, kdo chtěli Přemysla oslabit nebo svrhnout. Opakovaně se objevoval v čele sil namířených proti vlastnímu otci a po dlouhá léta představoval pro panovníka vážnou hrozbu. Přemysl ale odmítl ustoupit. Každý podobný pokus tvrdě potlačil a neochvějně prosazoval, že jediným právoplatným dědicem bude syn narozený z druhého manželství, budoucí Václav I. Vratislav pak postupně zmizel z dějin jako poražený.

Spor o zrušení manželství se nevyřešil rychle. Naopak se vlekl téměř dvanáct let a přerostl hranice českých zemí. Na papežském stolci tehdy seděl Inocenc III., jedna z nejmocnějších osobností středověké Evropy. Právě on požadoval, aby se Přemysl k Adlétě vrátil. Ve hře byla klatba i hrozba, že se české země ocitnou v politické a náboženské izolaci.

Právě v této chvíli se naplno ukázala Přemyslova schopnost přeměnit i vlastní problém ve výhodu. Místo aby tlak církve jednoduše přijal, udělal z celé věci součást širší mocenské hry. Svatá říše římská byla tehdy rozvrácena vleklým bojem o císařský trůn. Proti sobě stáli Filip Švábský a Ota Brunšvický a oba zoufale potřebovali spojence, kteří by převážili misky vah na jejich stranu. Přemysl držel v rukou něco, co mělo v takové chvíli cenu zlata. Bylo tím silné a zkušené vojsko, schopné zasáhnout do výsledku celého konfliktu.

Český vládce tak rozehrál mimořádně cynickou, ale zároveň účinnou mocenskou partii, v níž nešlo o věrnost ani zásady, nýbrž výhradně o výsledek. V roce 1198 se postavil na stranu Filipa Švábského a za tuto podporu získal to, po čem dlouho toužil, královskou korunu. Když se však pozice jeho spojence začala hroutit, neváhal změnit tábor. Roku 1203 opustil Filipa a přiklonil se k Otovi Brunšvickému, kterého tehdy podporoval i papež. Odměna byla opět značná. Ota jeho královský titul potvrdil a papež potěšený novým partnerem, alespoň dočasně utlumil tlak ve věcech Přemyslova problematického rozvodu.

Jakmile se ale poměry znovu proměnily a Ota se dostal do konfliktu s papežem, Přemysl se od něj také odvrátil. Roku 1211 se spojil s novým kandidátem, mladým Fridrichem II., do něhož tehdy mnozí vkládali jen malé naděje. Přemysl ale prodával svou vojenskou sílu vždy tam, kde za ni mohl získat nejvyšší politickou odměnu. Spojence využíval přesně do okamžiku, kdy mu přestali být užiteční, a bez váhání je opouštěl. Během jediného desetiletí tak přiměl dva římské krále i samotného papeže, aby přijali jeho dynastickou situaci a zároveň respektovali jeho královské postavení.