Článek
Během doby existence Protektorátu Čechy a Morava nevznikly pouze příběhy o statečnosti parašutistů, kteří se zapojili do operace Anthropoid, o obětech heydrichiády a tragickém osudu Lidic a Ležáků. Ale také spousta příběhů o zradách ve vlastních řadách. Faktem zůstává, že okupace Třetí říší by na našem území nikdy nedokázala být tak účinná, pokud by se nemohli Němci spoléhat na rozsáhlou a velmi často dobrovolnou spolupráci tisíců běžných českých obyvatel.
Během druhé světové války se na našem území většina národa pohybovala v takzvané šedé zóně. Lidé chtěli hlavně přežít, takže i když byla válka, tak bylo nutné nadále docházet do zaměstnání, respektovat místní nařízení a doufat v porážku Hitlerova režimu na frontě. Vedle této mlčící většiny a početně omezeného aktivního odboje zde existovala také značná vrstva lidí, pro které se přítomnost okupantů proměnila v životní příležitost. Okupační moc jim totiž poskytla prostředek, jak si vyřídit dávné křivdy a možnost se obohatit na úkor druhých či realizovat vlastní touhy po vlivu a získání moci. Tímto prostředkem se stalo udávání.
Historická mapa Protektorátu Čechy a Morava v roku 1942 v porovnání s dnešní Českou republikou
Poválečná televizní produkce nás naučila chápat gestapo jako nikdy nekončící chobotnici a mnoho lidí si představuje německé agenty v kožených pláštích téměř na každém rohu, ale z pohledu logistiky, financování a personálního zajištění to byla úplná iluze.
Na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, kde žilo přibližně sedm a půl milionu obyvatel, působily ve skutečnosti jen velice omezené složky německé policie. Odhaduje se, že úředníků gestapa bylo na našem území pouze okolo dvou, maximálně tří tisíc lidí. Tato skupina mužů, z kterých mnozí navíc ani příliš neovládali český jazyk, měla za úkol potírat odpor, hlídat tehdejší kvalitní zbrojní průmysl a ovládat tisk. Z čistě početního hlediska je nemožné, aby takto malý počet Němců zvládl plošně kontrolovat sedmimilionový národ pouze na základě vlastní práce.
Odpověď na otázku, jak to Němci zvládli je jednoduchá. Gestapo se stalo všemocným především díky ohromujícímu přílivu zpráv od samotných Čechů. Vyšetřovatelé trávili značnou část své pracovní doby nikoliv raziemi a hledáním na vlastní pěst, ale nekonečným sezením u psacích stolů, kde museli třídit ohromné množství stížností a anonymních dopisů, které jim každé ráno doručila pošta.
Stačila drobnost k výslechu
Proces udání byl jednoduchý, stačilo napsat na kus papíru několik vět, vložit ho do obálky a poslat na adresu místní služebny nebo dokonce jen předat starostovi s prosbou o doručení úřadům. Důsledky pak byly okamžité. Oddělení gestapa, které mělo na starosti přijímání těchto oznámení, denně evidovalo mnoho nových podnětů. Když dopis dorazil, úředník jej zapsal a rozhodl o dalším kroku. Značnou část agendy tvořila anonymní udání podepsaná výrazy jako například „věrný Čech“.
Nechyběla ale ani podání s celým jménem, a to od lidí, kteří se cítili jako součást nové říše a chtěli si polepšit. Pokud se udání týkalo politických záležitostí, odposlechu zahraničního rádia nebo schvalování atentátu na Heydricha, přebíralo iniciativu okamžitě gestapo. Během večerních hodin poté před domem udaného zastavilo tmavé auto a muži v civilu vtrhli dovnitř a oběť odvezli k výslechu. Výslechy byly známé svou krutostí a k doznání se používalo bití ocelovými tyčemi, topení ve vaně, drcení prstů či hrozby zavražděním členů rodiny. Mnoho udaných lidí tyto výslechy nepřežilo, další podepsali falešná doznání z beznaděje a byli odesláni do koncentračních táborů. A to vše velmi často jen proto, že někdo ze sousedství vhodil do schránky dopis plný nenávisti.
Titulní strana zvláštního vydání Poledního listu z 28. května 1942
Zcela zvláštní a velmi tragickou roli sehrávala protektorátní policie a četnictvo. Německý okupační aparát promyšleně přenesl obrovskou část takzvané špinavé práce na bedra českých policistů. Byli to čeští četníci, kdo musel obcházet obce a kontrolovat majetek a někdy i pomáhat nahánět lidi do prvních transportů.
Četnictvo se ocitlo v naprosto rozpolcené situaci. Část příslušníků se zapojila do odboje a mnozí z nich vědomě přehlíželi přestupky proti okupačním zákonům a varovali své spoluobčany před plánovaným zatčením, jenže značná část se nátlaku přizpůsobila. Když jim na stůl dopadlo udání na jiného Čecha, často jej sami z opatrnosti podsunuli přímo německým úřadům, aby sami neupadli v podezření, že kryjí protistátní živly. Z české policie se tak chtě nechtě stal trychtýř, který shromažďoval kompromitující materiály z udavačských dopisů a posílal je přímo gestapu.
Důvody udání? Nevěra i majetek
Když zpětně historici zkoumali motivaci udavačů, nejvíce šokuje obyčejnost důvodů, které vedly k odeslání na popraviště. Máme sklony si myslet, že udavači byli všichni fanatici se svastikou, ale pravda je hluboce lidská a vystihuje přesně ten fenomén, který filozofka Hannah Arendtová později popsala jako banalitu zla. Nejsilnějším motorem kolaborace byla prostá závist a osobní odplata.
Představte si běžnou situaci na českém venkově, kde se dvě rodiny už dvacet let urputně přou o hranici pole. Za první republiky se podobné spory táhly u soudu měsíce. S příchodem gestapa ale jedna ze stran náhle mohla využít zkratku. Stačilo napsat, že soused zatajil nějaký svůj majetek či pomáhá ukrývat odbojáře. A nacistický aparát se pro tyto lidi stal jen jednoduchým vykonavatelem jejich nenávisti. Pisatel si musel být dobře vědom, jaký osud jeho souseda čeká, přesto mu vidina zisku stála za to, aby nevinného člověka poslal na jistou smrt.
