Murad IV.: Sultán, který chtěl vyvraždit vlastní dynastii a předat Osmanskou říši krymským chánům

Raději chtěl nechat vládu nad říší krymským chánům, než aby osmanský trůn připadl jeho bratrovi. V únoru roku 1640 se totiž v bolestivých křečích svíjí panovník, který ovládá tři kontinenty, sultán Murad IV. Není mu ještě ani třicet let, přesto jeho tělo, poznamenané dlouholetým pitím alkoholu, již nedokáže dále bojovat. Cirhóza jater si krutě vybírá svou daň.

U jeho lůžka postávají ti nejvlivnější muži celé říše a se zatajeným dechem vyčkávají, co se bude dít v následujících dnech. Sultán ale vydá rozkaz, který všem přítomným zmrazí krev v žilách, přikáže totiž okamžitě usmrtit svého posledního žijícího bratra Ibrahima. Sultán se tím vědomě pokusil zničit pokrevní linii Osmanů, dynastii, jež vládla již více než tři století. Aby bylo možné pochopit, jak se jedna z nejmocnějších říší své doby ocitla v situaci, kdy její panovník chtěl konec své vlastní dynastie, je nutné se vrátit o několik desetiletí zpět. Muradův osudový příkaz totiž nevznikl jen tak. Byl to důsledek traumat, šílenství, zvyků a zoufalého zápasu o přežití.

Počátky osmanských sporů o nástupnictví sahají až do 15. století, konkrétně k sultánu Mehmedovi II. Dobyvateli, který dobyl Konstantinopol roku 1453. Tento vladař si dobře uvědomoval skutečné ohrožení říše, které nepředstavovali pouze cizí nepřátelé, ale i vnitřní boje mezi mocichtivými syny o trůn. A právě z tohoto důvodu zavedl takzvaný zákon o bratrovraždě.

Pravidlo bylo jednoduché. Ten princ, který po otcově smrti dokázal získat podporu armády a reálnou moc, se stal novým sultánem. Jeho první panovnickou povinností poté bylo dát usmrtit všechny své bratry, často i jejich mužské potomky, aby v budoucnu nebylo možné zpochybnit jeho nárok na trůn. V osmanském pojetí státu šlo o nutné zlo. Smrt několika příslušníků rodu byla považována za cenu, která měla zabránit občanským válkám, při kterých by mohly zahynout statisíce lidí a oslabit celé impérium.

Krev osmanských princů se navíc nesměla prolévat mečem, a proto bývali tradičně uškrceni hedvábnou šňůrou nebo tětivou luku. Tento nemilosrdný zákon platil déle než jedno století, až do chvíle, kdy roku 1603 nastoupil na trůn teprve třináctiletý Ahmed I., otec Murada IV.

Když se tehdy mladý Ahmed I. ujal vlády, měl pouze jediného živého bratra Mustafu, zřejmě kvůli svému nízkému věku, ale možná i z lítosti, se rozhodl jej nepopravit. Tímto krokem nevědomky odstartoval sled událostí, které přivedly říši téměř na pokraj zkázy.

Ahmed prosadil odlišný způsob následovnictví, známý jako Ekberiyet neboli princip seniority. Osmanský trůn již neměl nadále připadnout nejstaršímu synovi či tomu kdo získá moc po smrti otce, ale nejstaršímu dosud žijícímu mužskému příslušníkovi dynastie. Aby ale princové neměli možnost připravovat povstání, přišli o právo opouštět palác či řídit provincie. Namísto toho byli na celý život uzavíráni do komnat v paláci. Toto přepychové vězení vešlo do dějin pod názvem Kafes, tedy klec.

Princové v těchto klecích žili v naprostém odloučení, obklopeni pouze hluchoněmými sluhy a sterilními konkubínami, ty měly zaručit, že žádný z nich nepřivede na svět potomka dříve, než usedne na trůn. Roky strávené v izolaci, bez jediné zprávy z okolního světa a neustálým pronásledováním s pocitem, že kdykoliv se otevřou dveře mohou dovnitř vtrhnout kati, si vybíralo svou daň. Není se tedy čemu divit, že z těchto zlatých klecí vycházeli muži s těžce poznamenanou psychikou.

První obětí tohoto systému se stal nejprve právě Ahmedův bratr Mustafa, kterého dříve ušetřil. Když Ahmed I. v roce 1617 podlehl tyfu, byl Mustafa vyveden ze své izolace a dosazen na osmanský trůn, jenže dlouhé roky prožité v odloučení se na něm podepsaly děsivým způsobem a byl duševně zcela zlomený. Dobové prameny jej líčí jako muže, který pobíhal po paláci a hledal svého mrtvého bratra a při jednáních tahal velkovezíry za vousy a srážel jim z hlavy turbany a z palácových oken házel plné hrsti zlatých mincí rybám v Bosporu. Po několika měsících si elitní janičáři uvědomili, že v čele říše nemůže stát šílenec a Mustafa byl sesazen a poslán zpět do své klece.

Po něm usedl na trůn teprve čtrnáctiletý Osman II., syn sultána Ahmeda. Byl to mimořádně inteligentní mladík a brzy pochopil, že systém seniority představuje vážnou hrozbou. Když v roce 1621 vytáhl do války proti Polsko-litevské unii, zmocnila se ho těžká paranoia. Co když janičáři využijí jeho nepřítomnosti a dosadí na trůn jeho mladšího bratra Mehmeda? Rozhodl se proto vrátit k praktikám svých předků a vydal rozkaz k popravě svého nevlastního bratra Mehmeda.

Ve chvíli, kdy popravčí začali kolem princova hrdla stahovat smyčku, vyslovil Mehmed děsivou kletbu, která se zapsala do historie, a jejíž ozvěna jako by se rozlehla celým palácem:

Kletba se naplnila způsobem, který nikdo nedokázal předvídat. Osman II. svými reformami a otevřeným pohrdáním armádou dokázal rozzuřit janičáře. Ti se vzbouřili, vtrhli do paláce a poprvé v dějinách Osmanské říše byl sultán popraven armádou. Osmana oblékli do potrhaného oblečení a za posměchu a urážek jej vlekli ulicemi Istanbulu až do pevnosti Yedikule, tam ho po krutém mučení brutálně uškrtili. Říše se následně propadla do anarchie, pomatený Mustafa I. byl na krátký čas opětovně vyveden z klece, avšak stát se nacházel v troskách, státní pokladna zela prázdnotou a v jednotlivých provinciích vznikaly vzpoury jedna za druhou. Na trůn bylo třeba dosadit někoho jiného, volba tehdy padla na dalšího v pořadí, tedy teprve jedenáctiletého Murada.

Když Murad IV. roku 1623 usedl na trůn, nebyl ničím víc než vystrašeným chlapcem, jemuž připadla říše zmítaná v chaosu. Opravdovou moc v impériu převzala jeho matka Kosem Sultan. V roli regentky dokázala stát udržet pohromadě za pomoci úplatků a intrik. Dospívající Murad tak na vlastní oči viděl, jak hluboce může být ponížena sultánská autorita. Vrcholem toho všeho se stalo roku 1632 povstání spáhijů, elitní jízdy. Vzbouřenci vtrhli přímo na nádvoří paláce a pod hrozbou smrti požadovali smrt velkovezíra Hafize Ahmeda Paši.

Tento okamžik Murada navždy poznamenal, pochopil, že pokud krev neprolije on, tak ji prolijí jiní. Rozhodl se vládnout terorem a hrubou silou, protože to bylo jediné, čemu tehdejší rebelové rozuměli.

Jakmile Murad IV. plně převzal otěže moci, rozpoutal čistku, jakou Osmanská říše dosud nezažila. Odmítl být pouhou loutkou v cizích rukou. Jeho rozsáhlá síť špehů se rozprostřela po celé zemi a pronikla do všech vrstev společnosti. Sebemenší podezření z korupce, neposlušnosti nebo sympatie ke vzbouřencům znamenalo okamžitou popravu. Nechal popravit tisíce vojáků, soudců i úředníků. Sultán zaměřil svou pozornost i na morálku a společenský život v Istanbulu. Nejznámější jsou v tomto ohledu jeho nekompromisní zákazy. Murad IV. pod hrozbou okamžité smrti zakázal pití kávy, požívání alkoholu i kouření tabáku.

Jeho tresty byly extrémně tvrdé. Sultán se často v noci převlékal za obyčejného člověka a spolu se svým dvorním popravčím, nechvalně proslulým Karou Alim, procházel ulicemi Istanbulu. Když přistihl někoho, kdo tajně kouřil nebo popíjel kávu, nechal jej okamžitě popravit. Řada pramenů dokonce uvádí, že několik provinilců potrestal přímo na ulici vlastní rukou.

Fyzicky byl Murad mohutné postavy a silný muž. Kronikáři zaznamenali, že v bitvách bojoval padesátikilovým palcátem, s nímž drtil nepřátele. Pro armádu, která dříve sultány opovrhovala, se stal živým ztělesněním válečného boha, vedl osobně vojska do boje, dobyl zpět Jerevan a po mnoha letech slavně znovudobyl Bagdád. Říše se pod jeho železnou rukou sice stabilizovala, i když za velkou cenu.

Byl zde ale jeden velký paradox. Muž, jenž nechával popravovat obyčejné poddané za pouhý pohár vína, byl ve skutečnosti sám těžkým alkoholikem. Tato závislost, jíž si zřejmě kompenzoval velké psychické vypětí a možná i traumata z dětství, postupně zevnitř ničila jeho tělo. S přibývajícím věkem a sílící nedůvěrou se Murad stále více vracel k představě, která předtím přivedla ke zkáze i jeho bratra Osmana. Dokud ve zlatých klecích přežívají princové, zůstává tu neustálé nebezpečí, že je vojsko použije jako nástroj ke státnímu převratu.

Murad začal ignorovat zákon seniority, který zavedl jeho otec a obnovil krvavou praxi bratrovraždy. Svá rozhodnutí přitom vždy načasoval tak, aby odvedl pozornost jinam. V roce 1635, během oslav po vítězství u Jerevanu, nechal tajně v paláci uškrtit své dva bratry, prince Bayezida a Suleymana. O tři roky později, těsně před odchodem na tažení proti Bagdádu, vydal rozkaz k popravě dalšího bratra Kasima, který byl až příliš oblíbený mezi lidmi. Postupně tak zbyl pouze poslední přeživší, byl to jeho nejmladší bratr Ibrahim.