Článek
Píše se 21. prosinec 1929. Československo vstupuje již do dvanáctého roku své existence. Prezidentem je stále Tomáš Garrigue Masaryk a země stále těží z hospodářského rozmachu předchozího desetiletí. V pražském Rudolfínu, které v té době slouží jako sídlo poslanecké sněmovny, se k projevu chystá teprve třiatřicetiletý poslanec. V parlamentu je novou tváří a jmenuje se Klement Gottwald. Nově zvolený generální tajemník komunistické strany, o kterém většina politiků netuší, co si má myslet.
Když se Gottwald postaví k pultíku, jeho slova mají k demokracii daleko. Z jeho projevu čiší tvrdá, útočná nenávist, jakou kultivovaný prvorepublikový parlament do té doby neznal. Bez váhání prohlašuje, že komunistům nejde o nápravu republiky, ale o její kompletní rozvrat. Poslanci jsou jeho výstupem spíše pobaveni. V sále se zvedá smích. Stenografické zápisy z onoho jednání zaznamenávají ironické poznámky ozývající se z poslaneckých lavic. Nikdo z přítomných zástupců demokracie v tu chvíli netuší, že právě nevnímají výstřelek osamoceného politického fanatika, ale slyší rozsudek nad vlastní budoucností.
Gottwaldova průkazka coby člena komunistické internacionály z roku 1935
Nemanželské dítě z Hané ve Vídni
Osud prvního dělnického prezidenta neodstartovala žádná hrdinská vzpoura, ale krutá realita venkovské chudoby a s ní spjatá hanba. Klement Gottwald se narodil 23. listopadu 1896 v Dědicích u Vyškova, jež jsou dnes součástí města. Jeho matka byla chudá zemědělská dělnice Marie Gottwaldová a on sám byl dítětem narozeným mimo manželství. V tehdejším konzervativním katolickém prostředí moravského venkova na rozhraní dvou staletí znamenal takový původ značnou sociální přítěž. Klement prožil celé dětství v chudobě, často se ocital pod střechou příbuzných a velmi záhy pochopil, že se pohybuje na okraji společenského života.
Tento vnitřní pocit křivdy a vyřazení, který v něm zapustil hluboké kořeny, se s největší pravděpodobností stal zárodkem jeho celoživotní zášti vůči privilegovaným a všem, kterým se dařilo více než jemu. Odmítal přijmout to, co mu život přichystal. Když mu bylo 12 let, matka jej svěřila do péče strýce ve Vídni, kde se měl naučit truhlářskému řemeslu.
Vídeň na počátku 20. století patřila k nejživějším evropským metropolím. Setkávaly se zde různé národy a názorové proudy i sociální rozdíly. Jen několik ulic od honosných paláců začínaly chudé dělnické čtvrti, kde lidé žili v přeplněných bytech, potýkali se s různými nemocemi a trávili většinu dne náročnou prací. Právě v tomto prostředí získával mladý Klement Gottwald první zkušenosti s politikou. V době učení se přiblížil názorově k sociální demokracii, účastnil se schůzí dělnických organizací a vyhledával levicově zaměřené knihy a časopisy. Velmi brzy sám sebe vnímal jako hrdého příslušníka dělnické třídy a stále silněji jej přitahovala myšlenka, že společenské uspořádání nelze pouze opravovat, ale musí se přeměnit od základů.
Slibně rozvíjenou angažovanost v dělnickém hnutí náhle přerušil výstřel v Sarajevu. Teprve v té době devatenáctiletého Klementa v roce 1915 povolali do rakousko-uherské armády. Zařadili ho k dělostřelectvu a válečné utrpení tak brzy zažil na vlastní kůži. Nasazen byl na východní frontě proti ruským vojákům, kde vnímal, jak málo si jeho nadřízení cení lidských životů. Poté jej převeleli do Itálie, kde se zúčastnil krvavých bitev na řece Piavě.
Tento čas strávený na frontě jeho názorové postoje ještě více utvrdil a k habsburské monarchii nechoval sebemenší věrnost. Konflikt nepovažoval za ochranu vlasti, nýbrž hru imperialistů, kteří prolévají krev nevinných. Už v létě 1918 bylo jasné, že se říše blíží ke svému zániku a Gottwald se rozhodl, že z dovolené se ke své jednotce již nevrátí. Dezertoval a na rodné Moravě zůstal v úkrytu až do 28. října 1918, kdy bylo vyhlášeno samostatné Československo.
Manifestace pražského lidu na Václavském náměstí 28. října 1918
Zklamání z nové republiky
Založení samostatné republiky vyvolalo u většiny Čechů i Slováků obrovskou vlnu nadšení. Gottwald se ovšem k těmto oslavným hlasům nepřidal. Jakožto v té době již pevně přesvědčený marxista v Masarykově státu neviděl naplnění žádných ideálů, ale spíše pouhou mírnou změnu téhož kapitalistického útlaku. V poválečných měsících si vydělával na živobytí jako truhlář v Rousínově a bez váhání se přidal k radikálnímu levicovému proudu uvnitř sociální demokracie, který čerpal vzor z bolševického převratu v Rusku.
Rok 1921 se pro něj stal zlomovým, protože právě tehdy vznikla Komunistická strana Československa. Gottwald stál u jejího zrodu a strana se mu stala novou rodinou a v podstatě i smyslem existence. Potřeboval stálý příjem a strana naopak potřebovala ty nejschopnější organizátory po celé republiky, a tak zamířil na Slovensko. Postupně prošel Banskou Bystricí, Žilinou i Vrútkami.
V letech 1921 až 1924, které strávil na Slovensku, se z něj stal revolucionář. Vedl dělnický tisk a editoval komunistické listy Hlas ľudu a Pravda chudoby. Právě tam si vytvořil svůj typický novinářský a řečnický projev. Ten byl stručný, úderný a plný zjednodušení a výzev k revoluci. Pochopil, že k masám nelze promlouvat složitou intelektuální řečí, ale pouze prostřednictvím jasných hesel. Na Slovensku zároveň stoupal ve stranické hierarchii a z obyčejného organizátora se postupně stal důležitou součástí československého politického prostředí.
V polovině 20. let minulého století KSČ procházela hlubokou krizí. Její zakladatelé, mezi které patřili bývalí sociální demokraté, hledali vlastní cestu k socialismu a dokázali fungovat v rámci parlamentní demokracie. To se ovšem velmi nelíbilo Moskvě, ta požadovala stoprocentní poslušnost a bezpodmínečné podřízení zájmům Sovětského svazu, ve kterém právě upevňoval svou vládu Josif Stalin.
Právě tehdy se do popředí plně probojoval Klement Gottwald spolu s okruhem mladších radikálů. Patřili k nim mimo jiné Václav Kopecký, Josef Guttmann, Jan Šverma či Rudolf Slánský, kterého později samotný komunistický režim odsoudil k smrti. Podle stranického ústředí v Karlíně se jim začalo říkat karlínští kluci a ke starým strukturám zakladatelům ze sociální demokracie necítili žádnou úctu. Jejich jediným vzorem byla Moskva, od které přijímali pokyny bez větších pochybností.
Během pátého sjezdu KSČ v únoru 1929 se uskutečnil vnitřní převrat. Skupina kolem Gottwalda vytlačila dosavadní vedení a do čela strany se dostal právě Klement Gottwald jako nový generální tajemník. Tento zvrat vyvolal masový odchod desetitisíců členů, kteří odmítali autoritářské způsoby nového vedení. Stranu opustili také intelektuálové podepsané mimo jiné Ivanem Olbrachtem, Vladislavem Vančurou či Jaroslavem Seifertem. Gottwald ovšem těchto ztrát příliš nelitoval, ačkoli strana přišla o značnou část své základny, věděl, že zůstali pouze oddaní přívrženci připraveni bezpodmínečně poslouchat.
Leták Komunistické strany Československa z roku 1929. Gottwald: "Činíte tak proto, poněvadž víte, že pouze my hájíme zájmy dělnictva. Poněvadž zkrátka víte, že jednoho dne zatočíme s vámi právě tak, jako zatočili ruští bolševici s carem, s buržoasií i s Kerenským
Smáli se mu během výhružných projevů
To nás vrací zpět do prosince 1929, na pátou schůzi nově zvolené poslanecké sněmovny. Klement Gottwald vystupuje v roli lídra zfanatizované strany a jeho projev není pouze kritikou vládní politiky, ale praktické vyhlášení války. Poslanci na něj v sále pokřikovali, že se zbláznil. Gottwald ale pokračoval ještě agresivněji.
Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. (Výkřiky. Hluk.) Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preise, vy jste pod komandem Společnosti národů, to jest společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannum, Rotschildům a Preisům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud. A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. (Výkřiky. - Veselost.) A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! (Výkřiky.)
Sálem Rudolfina se otřásal smích a pohoršení zavedených demokratických politiků nad tou „nehorázností“, například poslanec za Československou stranu národně socialistickou Alois Tučný reagoval ve sněmovně slovy: „Slavná sněmovno! Po hodině zábavy, kterou nám připravil pan předřečník, chtěl bych pozornost vaši obrátiti zase k vážným věcem. (Výborně!) Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než smáti se.“
Jenže svět venku se začínal měnit. Jen několik týdnů předtím se zhroutila burza na Wall Street a do Evropy se řítila Velká hospodářská krize. Československo brzy čekal velký nárůst nezaměstnanosti a chudoby. Statisíce lidí přicházely o práci i prostředky k obživě a důvěra v současnou vládnoucí garnituru rychle slábla. V takové atmosféře získávala Gottwaldova vyhrocená a útočná rétorika stále větší ohlas mezi těmi, kteří se cítili opuštění a bez naděje.
Zárodky byly zasety a ve stínech třicátých let, kdy na jedné straně rostl fašismus a na straně druhé stalinismus, komunisté si trpělivě brousili nože pro chvíli, kdy konečně dostanou příležitost svůj slib splnit.
