Mýtus Kennedy: Průměrný prezident a sukničkář, který pomohl vyvolat Kubánskou krizi

22. listopadu 1963 došlo na Dealey Plaza v Dallasu k tragické smrti třicátého pátého prezidenta Spojených států. Tento okamžik také významně ovlivnil způsob, jakým se začala vnímat Kennedyho politická éra. Atentát vytvořil kolem Johna Fitzgeralda Kennedyho téměř nedotknutelný mýtus a obraz mladého státníka, symbolu naděje a obránce svobodného světa. Emoční síla události, podpořená ikonickými záběry Jackie Kennedyové a celonárodním šokem, zastínila mnohé rozpory jeho života a vlády. Když se však odpojíte od legendy a pozdější mediální idealizace, vynoří se podstatně problematičtější portrét. Kennedyho kariéra byla spojena s pochybnými finančními vazbami, jeho zdraví a rozhodování byly ovlivněny rozsáhlou medikací a některé kroky jeho administrativy přivedly svět nebezpečně blízko katastrofě.

Klíč ke Kennedyho politickému vzestupu spočívá především v osobě jeho otce. Joseph P. Kennedy starší byl tvrdým obchodníkem a diplomatem, který vnímal politickou moc jako přirozené vyvrcholení rodinného impéria. Jeho cílem bylo dostat jednoho ze svých synů do Bílého domu. Původně měl tuto roli sehrát nejstarší syn, Joseph Kennedy mladší, ale jeho smrt během druhé světové války přesměrovala otcovy plány na mladšího Johna.

Kennedyho pozdější obraz úspěšného muže, který se vlastním úsilím dostal na vrchol americké politiky, je proto zavádějící. Nebyl přirozeným produktem, ale výsledkem pečlivě řízené rodinné strategie, obrovských finančních zdrojů a promyšleného budování veřejné reputace. Typickým příkladem byla kniha Profily a odvahy, oceněná Pulitzerovou cenou v roce 1957. Toto dílo pomohlo Kennedymu získat si reputaci vzdělaného politika s hlubokým historickým rozhledem. Autorství knihy je však dlouhodobě pochybné. Podle mnoha kritiků podstatnou část textu napsal jeho poradce Ted Sorensen, zatímco Kennedy poskytl především politickou záštitu a slavné jméno na obálce.

Síla tohoto rodinného stroje se nejviditelněji projevila v prezidentské kampani v roce 1960, kdy se John Kennedy utkal s Richardem Nixonem. Výsledek byl jeden z nejtěsnějších v historii Spojených států, a proto je dodnes podezříván z manipulace. Zvláštní pozornost se soustředila na Illinois a Texas, státy, které sehrály v konečném výsledku klíčovou roli. V Illinois měl rozhodující vliv starosta Chicaga Richard Daley, jehož zákulisní metody byly dlouhodobě spojovány s tvrdým klientelismem a konexemi na pochybné osobnosti.

Jeho kontakty vedly až k osobnostem organizovaného zločinu, včetně mafiánského bosse Sama Giancany. Údajné dohody mezi mafií a lidmi napojenými na rodinu Kennedyových měly zajistit tisíce sporných hlasů přesně tam, kde byl v sázce každý jednotlivý hlasovací lístek. Chicago se tak stalo symbolem volebního zákulisí, v němž se hranice mezi politickými kampaněmi a korupcí nebezpečně stírala.

Jednou z nejpečlivěji konstruovaných iluzí obklopujících Kennedyho byl obraz prezidenta plného síly a mladistvé energie. Veřejnost v něm viděla charismatického muže s opálenou tváří, sebevědomým vystupováním a úsměvem, který dokonale vynikl před televizními kamerami. Realita skrytá za zdmi Bílého domu však byla mnohem méně oslnivá. Místo symbolu zdraví se za oficiálním portrétem skrýval muž, jehož každodenní fungování bylo poznamenáno vážnými dlouhodobými zdravotními problémy.

Kennedy byl během svého prezidentství chronicky nemocný. Trpěl Addisonovou chorobou, poruchou nadledvin, která by při nesprávné léčbě mohla představovat smrtelné riziko. I jeho často obdivované opálení, vnímané jako známka sportovního života a trávení času na slunci, mělo podle některých lékařů mnohem střízlivější vysvětlení. Nebyl to jen důsledek letních pobytů u moře, ale také jeden z příznaků této nemoci, projevující se znatelným ztmavnutím kůže. Kromě toho trpěl osteoporózou a silnými bolestmi zad, které ho občas omezovaly natolik, že měl potíže s normálním pohybem a potřeboval pomoc i s těmi nejběžnějšími úkony.

Aby navenek působil sebevědomě, mohl vystupovat na veřejnosti a zvládat tlaky studené války, spoléhal se na rozsáhlou řadu léčiv. Významnou roli sehrál lékař Max Jacobson, známý jako „Dr. Feelgood“. Tento kontroverzní lékař, kterého vyhledávalo mnoho slavných osobností, opakovaně Kennedymu injekčně aplikoval směs stimulantů, steroidů, hormonů a silných léků proti bolesti. Podle pozdějších svědectví se frekvence těchto zákroků v těžkých obdobích ještě zvyšovala.

Po odtajnění některých lékařských záznamů se ukázalo, jak rozsáhlá byla prezidentova závislost na léčebném režimu, který by se dnes zdál mírně řečeno alarmující. Období vídeňského summitu v roce 1961, kdy se Kennedy poprvé setkal se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem, je často zmiňováno jako obzvláště problematické. Právě v té době byl údajně pod vlivem silných stimulantů. Schůzka pro něj nedopadla dobře, Chruščov nabyl dojmu, že je mladý americký prezident nezkušený soupeř.

Kennedyho zdravotní stav se projevil i v samotném atentátu v Dallasu. Kvůli bolestem zad nosil silný ortopedický korzet, který mu pomáhal udržovat vzpřímené držení těla při veřejných vystoupeních. V otevřené limuzíně mu umožňoval sedět rovně a pozdravit dav, ale zároveň mu v rozhodujícím okamžiku bránil v tom se rychle skrčit a schovat po prvním výstřelu, brzy nato však přišel i druhá a smrtelná střela do hlavy.

John a Jackie Kennedyovi se na veřejnosti prezentovali jako ztělesnění ideálního amerického manželství. Byl to mladý a elegantní pár, který měl symbolizovat novou éru ve Spojených státech. Za touto pečlivě udržovanou fasádou se však skrývaly opakované Kennedyho milostné aféry, které zdaleka nebyly jen osobními selháními. V některých případech se dotýkaly i otázek národní bezpečnosti a vystavovaly prezidenta značnému riziku vydírání.

Sám Kennedy soukromě naznačoval, že bez pravidelného sexu nemůže dlouhodobě fungovat. Tento postoj se pak odrážel v jeho chování, které bylo v prostředí Bílého domu extrémně nebezpečné. Zatímco veřejnost sledovala obraz vzorné prezidentské rodiny, tajné služby a FBI se opakovaně musely vypořádat s důsledky jeho rizikových vztahů.

Nejznámějším z nich zůstává jeho spojení s Marilyn Monroe. Z hlediska politické hrozby se však nejednalo o nejvážnější případ. Kennedyho spojení s Judith Campbell Exnerovou bylo mnohem citlivější. Její význam nespočíval jen v tom, že byla jednou z prezidentových milenek, ale především v jejích dalších kontaktech. Zároveň se říkalo, že udržovala vztah právě se Samem Giancanou, jedním z nejvlivnějších mafiánských bossů v USA. Jeho bratr Robert Kennedy se veřejně vyslovil proti organizovanému zločinu, zatímco jeho bratr se tajně sblížil s ženou napojenou na temné prostředí. Exnerová tak mohla představovat neformální propojení mezi světem politiky a podsvětím. Pro mafii to mohlo znamenat mimořádně silnou kartu.

Podobně problematický byl i případ Ellen Rometschové. Tato žena, spojovaná s prostitucí a kontakty na sovětské velvyslanectví, přitahovala pozornost bezpečnostních složek kvůli podezření, že mohla pracovat pro východoněmeckou rozvědku. Během studené války představoval jakýkoli intimní kontakt mezi prezidentem a někým blízkým komunistickým kruhům mimořádné riziko. Nešlo jen o skandál, ale o potenciální narušení bezpečnosti přímo v nejvyšších patrech americké moci.

Dalším příkladem byla Mimi Alfordová, tehdy devatenáctiletá stážistka v Bílém domě, se kterou měl Kennedy poměr přímo v prezidentské rezidenci. Tento vztah také ukázal, jak málo jeho soukromé chování oddělovalo osobní touhy od politické odpovědnosti. Ředitel FBI J. Edgar Hoover shromažďoval rozsáhlé informace o prezidentových záležitostech. To postavilo Kennedyho do extrémně zranitelné pozice, muž, který stál v čele USA, byl také vystaven někomu, kdo měl ve svých archivech materiály schopné zničit jeho veřejný obraz a politickou budoucnost.

Kennedy vstoupil do prezidentského úřadu s pověstí politika, který přinese energičtější a sebevědomější zahraniční politiku. Rychle se ale musel postavit tehdejší situaci zuřící studené války. První velkou zkouškou byla invaze do Zátoky sviní v dubnu 1961, operace připravená CIA, jejímž cílem bylo svrhnout režim Fidela Castra pomocí Kubanců vycvičených ve Spojených státech.

Samotný plán vznikl již za vlády Dwighta Eisenhowera, ale konečné politické rozhodnutí leželo až na Kennedym. Byl to on, kdo dal operaci zelenou, a právě za jeho vlády se z ní stala katastrofa. Operace, která měla fungovat jako rychlý a účinný zásah proti komunistickému režimu na Kubě, skončila vojenským neúspěchem a diplomatickým ponížením. V klíčové fázi se Kennedy zděsil možných mezinárodních důsledků a reakce Sovětského svazu a veřejného odhalení amerického zapojení a rozhodl se snížit podporu, na které byl celý plán založen.

Muži, kteří měli operaci provést, se tak ocitli v situaci, se kterou si sami nedokázali poradit. Bez dostatečného leteckého krytí a širší vojenské podpory zůstali izolováni na pobřeží, kde Castrův režim proti nim rychle soustředil veškeré své síly. Výsledkem byly stovky mrtvých a zajatých a naprostý krach celé operace. Neúspěch v Zátoce sviní oslabil autoritu USA a v tomto světle se pozdější krize kolem Berlína a sovětského rozmístění raket na Kubě jeví jako pokračování řetězce událostí, které přivedly svět na pokraj jaderné války.

Kubánská krize z října 1962 je považována za nejvýznamnější moment Kennedyho prezidentství. Právě tato krize z něj v očích mnohých udělala státníka, kterému se podařilo odvrátit jadernou katastrofu. Třináct dní napětí mezi Washingtonem a Moskvou, které mohlo skončit tragicky, protože Moskva měla své zbraně rozmístěné mimo jiné právě na Kubě. Kořeny krize ovšem neležely jen v Havaně nebo Moskvě, ale také ve Washingtonu. Spojené státy již dříve rozmístily jaderné rakety Jupiter v Evropě, včetně Itálie a především v Turecku, v těsné blízkosti sovětských hranic. Z pohledu Moskvy se jednalo o přímou strategickou hrozbu, protože tyto zbraně mohly ve velmi krátkém čase zasáhnout důležité cíle v Sovětském svazu.