Ideály na náměstích, pragmatismus v zákulisí. Nenásilný pád komunismu měl svou cenu

Obraz zaplněných ulic a náměstí, který tehdy obletěl svět, se stal jedním z nejvýraznějších symbolů konce komunistického Československa. Statisíce lidí na Václavském náměstí i na Letné, sychravý listopadový chlad a zvuk cinkajících klíčů vytvořily scénu, která vstoupila do dějin. Lidé v těch dnech prožívali pocity naděje, že po dekádách útlaku přichází chvíle svobody a změny. Sametová revoluce se v zahraničí proměnila v mimořádně silný příběh. Byl to důkaz, že i zdánlivě neotřesitelný režim se může zhroutit bez ozbrojeného střetu.

Za kulisami této euforie ale situace vypadala podstatně méně vznešeně. Zatímco veřejnost na ulicích prožívala historické okamžiky, v zázemí pražské Laterny magiky, kde se soustředilo vedení nově vzniklého Občanského fóra, převládala spíš nervozita. Václav Havel i jeho nejbližší spolupracovníci velmi brzy pochopili, že popularita v ulicích ještě neznamená kontrolu nad státem. Režim sice ztrácel pevnou půdu pod nohama, ale rozhodující mocenské nástroje zůstávaly stále mimo jejich dosah.

Pro pochopení okolností, které vedly k pozdější dohodě mezi starými a novými mocenskými strukturami, je nutné připomenout tehdejší poměr sil. Skupiny kolem Občanského fóra tvořili především disidenti, studenti, umělci a intelektuálové. Dokázali formulovat požadavky veřejnosti a dát protestům jasný morální rámec. Zároveň však neměli často zkušenost s řízením státního aparátu a nedisponovali žádnými přímými nástroji moci. Neměli pod sebou policii, armádu ani širší úřednické struktury.

Bezpečnostní složky navíc dál fungovaly. Státní bezpečnost v přelomových dnech nezmizela, naopak dál pracovala v rámci přetrvávajícího systému. Současně docházelo k likvidaci části materiálů, které mohly vypovídat o fungování represivního aparátu, o sledování odpůrců režimu i o vazbách uvnitř komunistické moci. Lidé kolem Občanského fóra si byli vědomi, že se dokumenty ničí, ale neměli prostředek, jak tomu účinně zabránit.

Vedle toho visela ve vzduchu i možnost vyřešení problému hrubou silou. Československá lidová armáda zůstávala sice v kasárnách, ale stále podléhala dosavadnímu velení. Významným faktorem byly také Lidové milice, tedy ozbrojená složka spojená s komunistickým režimem. Právě jejich existence posilovala obavy, že by se politická krize mohla změnit v otevřený konflikt. Neodehrávala se v té době pouze euforie, ale také intenzivní nejistota a strach z toho, co může následovat.

Tyto obavy posilovalo i dění v zahraničí. Události v Číně z jara 1989 byly stále čerstvé a představovaly varování, že i masové protesty mohou skončit krvavým potlačením. Na konci roku navíc přicházely z Rumunska obrazy násilí, které ukazovaly, jak rychle se může rozpad režimu proměnit v krvavou konfrontaci.

Václav Havel a jeho nejbližší spolupracovníci proto nestáli před jednoduchou volbou. Na jedné straně byla představa okamžité a důsledné spravedlnosti, tedy tvrdého postupu proti představitelům předchozího režimu a rychlého odstranění struktur. Na straně druhé ale existovalo reálné riziko, že prudký postup vyvolá ozbrojenou reakci, povede k obětem a uvrhne zemi do hluboké krize.

Z čistě praktického pohledu nebylo možné tehdejší systém zničit jedním prudkým úderem zvenčí. Bylo potřeba ho rozebrat postupně zevnitř. A právě k tomu lidé z disentu nutně potřebovali partnera přímo uvnitř státního aparátu. Hledali někoho, kdo se vyzná v mocenských vztazích, má kontakty na armádní i bezpečnostní špičky a dokáže ovlivnit i komunistické poslance tak, aby přijali, že další odpor už nemá význam.

Jednou z prvních nadějí se stal tehdejší premiér Ladislav Adamec. S Havlem sice jednal, brzy se ale ukázalo, že nedokázal překročit rámec starého myšlení a nechápal, že veřejnost už nečeká dílčí ústupky ani opatrné korekce, ale skutečný zlom. Když 3. prosince 1989 představil novou vládu, v níž si komunisté ponechali rozhodující převahu, vyvolalo to další vlnu pobouření. Tím de facto ztratil poslední zbytky své důvěryhodnosti. Bylo zřejmé, že je zapotřebí někdo jiný, někdo, kdo nebude jednat podle ideologické věrnosti, ale podle vlastního odhadu situace a šance udržet si vliv i v měnících se poměrech. Právě v této chvíli se do popředí dostává Marián Čalfa, do té doby spíše nenápadný právník z komunistického aparátu. Byl to právě on, kdo mohl Havlovi nabídnout dohodu, jež měla zásadní význam pro předání moci, a zároveň se později stala jedním z momentů, které v české společnosti zanechaly rozpaky.

Marián Čalfa totiž nepůsobil jako zcela přesvědčený dogmatik oddaný komunistické ideologii. Mnohem spíš byl představitelem mocenského pragmatismu. V Adamcově kabinetu zastával post prvního místopředsedy vlády a patřil k těm, kdo měli v rukou legislativní stránku vládního fungování. V době, kdy část komunistického vedení reagovala na listopadové události zmatkem, si právě Čalfa uchoval odstup a rychle dokázal správně vyhodnotit nastalou situaci.

Na rozdíl od svých stranických kolegů si brzy uvědomil, že dosavadní podoba režimu už nemá budoucnost. Bylo stále zřejmější, že Moskva nehodlá vývoj v Československu zachraňovat silou, a že představa návratu k úplné kontrole je nereálná. Čalfa pochopil, že jedinou možností, jak zabránit nekontrolovanému rozpadu moci a zároveň uchránit část dosavadních struktur před úplným pádem, tak je řízený ústup. Šlo mu o to, jak proměnu ustát s co nejmenšími ztrátami.

Proti komunistickému vedení tehdy stála opozice kolem Václava Havla, která měla silnou morální autoritu, ale bez zkušenosti s praktickým převzetím státní moci, přeci jen, tak bylo těžké takovou zkušenost nabýt, když tehdejší opozice byla ještě do nedávna zavírána do vězení při jakémkoliv pokusu o vzdor. Ale rychlost, s jakou se režim začal hroutit, předčila očekávání téměř všech. Vznikl tak prostor, v němž chyběl jasný scénář dalšího postupu, právě do této nejistoty Čalfa vstoupil jako prostředník mezi starým a novým světem a nabídl řešení, které bylo z hlediska okamžiku mimořádně účinné řešení, ale zároveň v sobě neslo silný prvek politického kalkulu.

Rozhodující obrat přišel v polovině prosince 1989. V neveřejných a zpočátku opatrných jednáních mezi představiteli obou stran se postupně začal rodit scénář politického přechodu. Klíčovým momentem se stala schůzka 15. prosince, na níž Čalfa přišel s návrhem, který musel v tehdejší situaci působit téměř neuvěřitelně. Podle tohoto návrhu se měl Václav Havel stát prezidentem ještě před koncem roku.

Pro Havla i jeho okolí to znělo jako něco jen stěží představitelného. Hlava státu se tehdy nevolila přímo, ale rozhodovalo o ní Federální shromáždění a právě to bylo stále obsazeno lidmi spjatými s normalizačním režimem. V lavicích seděli poslanci, kteří ještě nedávno stáli na straně systému pronásledujícího opozici a schvalující tvrdé zásahy proti demonstrantům. Představa, že by právě oni podpořili jednoho z nejvýraznějších symbolů protirežimního odporu, se zdála téměř absurdní. Čalfa ale dal najevo, že právě tuto část vezme na sebe. Spoléhal na svou znalost zákulisních vztahů, na orientaci ve stranickém aparátu i na schopnost rychle jednat s jednotlivými poslanci pod tlakem. Jeho plán počítal s tím, že odpor uvnitř parlamentu bude možné zlomit vyjednáváním. Součástí celé strategie navíc bylo i to, že Havel nebude navržen někým z opozice, ale právě Čalfou, tedy mužem přicházejícím přímo ze struktur dosavadního režimu.

Vysoká politika ale nefungovala na gestech bez protihodnoty. Marián Čalfa nenabízel Havlovi cestu k prezidentskému úřadu z idealismu ani z náhlého prozření. Za možnost nenásilného a právně kontrolovaného předání moci se platilo výraznými ústupky. Jedním z nich byla i podoba nové vlády. Vznikl kabinet označovaný jako Vláda národního porozumění, v jehož čele stanul právě Čalfa. Zástupci Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí sice obsadili část ministerských postů, komunisté si však i nadále ponechali vliv na některé klíčové resorty, včetně obrany.

Ještě důležitější byla ale nevyřčená garance, že změna režimu nebude spojena s okamžitou odvetou. Aby poslanci dosavadního systému podpořili Havlovu volbu, potřebovali mít jistotu, že po zvednutí ruky nebudou vzápětí čelit tvrdému postihu. Vedení Občanského fóra proto v napjaté atmosféře zvolilo strategii uklidňování situace. Výrok „Nejsme jako oni“, původně chápaný jako apel proti násilí v ulicích, se postupně proměnil i v širší politický princip.

V praxi to znamenalo, že nová reprezentace neusilovala o okamžitý zákaz komunistické strany ani o plošné odstranění jejích struktur z veřejného života. Nepřišla ani rychlá personální očista soudů či dalších institucí, které byly s předchozím režimem úzce spjaté. Mnozí lidé, kteří se podíleli na fungování represivního režimu, tak zůstali i nadále součástí státního aparátu. Sametový charakter revoluce se tím projevil nejen v odmítnutí násilí vůči veřejnosti, ale i v míře shovívavosti vůči části starých mocenských elit. Havel na takový rámec přistoupil, protože v něm zřejmě viděl cenu za pokojný přechod a za otevření cesty ke svobodným volbám. V euforii závěru roku 1989 si však jen málokdo naplno připouštěl, že tato volba zároveň poskytla představitelům minulého režimu prostor k bezpečnému přechodu a v některých případech i výhodnou pozici pro působení v nových poměrech. Důsledky tohoto rozhodnutí pak byly patrné ještě v dalších letech.

Vedle jednání s Mariánem Čalfou o podobě předání moci muselo Občanské fórum řešit ještě jednu zásadní otázku. Tou byl Alexander Dubček. Někdejší tvář pražského jara se na konci roku 1989 znovu objevila na veřejnosti a jeho návrat vyvolal silné emoce. Především na Slovensku, ale zdaleka nejen tam, ho veřejnost přijímala s velkými sympatiemi. Tehdejší nálady ve společnosti naznačovaly, že v případné přímé volbě by měl Dubček velmi silnou pozici, možná dokonce rozhodující výhodu. Pro velkou část veřejnosti představoval srozumitelnou a známou osobnost, spojenou s nadějí na rok 1968. Václav Havel naproti tomu tehdy ještě nebyl pro všechny přirozenou autoritou celonárodního formátu.