Návštěvníci doufají, že potkají bílého hlodavce. Karni Mata je domovem tisíců posvátných krys

Rádžasthán je vyprahlý stát na severozápadě Indie, který je známý po celém světě svými velkolepými pevnostmi a paláci. Většina návštěvníků sem míří kvůli obdivu romantické architektury a atmosféře dávných časů, kdy tudy procházely karavany velbloudů naložené kořením a hedvábím. Přesto tu existuje jedno místo, které se zcela vymyká představám většiny turistů. Místo, které v mnoha západních návštěvnících vyvolává paniku, zatímco pro miliony Indů patří k nejposvátnějším bodům celé země.

V malém a na první pohled nenápadném místě, prašném městečku Déšnók, asi třicet kilometrů od většího Bíkáneru, stojí chrám zasvěcený bohyni Karni Matě. Zvenku působí jako tradiční, bohatě zdobená hinduistická svatyně. Bílý mramor oslnivě září v ostrém indickém slunci a stříbrné brány odrážejí světlo do všech stran. Jakmile se však ke chrámu přiblížíte, všimnete si první neobvyklé věci. Kolem stavby je natažené pletivo, které má zabránit dravým ptákům, aby se dostali na nádvoří. Všichni turisté si také musí zout boty a odevzdat je hlídači a vstoupit bosýma nohama na mramorovou podlahu, po níž se právě v tu chvíli pohybuje pětadvacet tisíc krys.

Chrám Karni Mata je pojmenován po bohyni, která byla skutečnou historickou osobností. Narodila se roku 1387 do kasty Čaranů, tedy společenství bardů, básníků a válečníků, kteří požívali úcty i na královských dvorech. Dožila se podle tradice neuvěřitelných 151 let, během nichž měla konat zázraky a postupně byla uctívána jako pozemská podoba mocné bohyně Durgy, ochránkyně a ničitelky zla.

Legenda, z níž chrám krys vzešel, vypráví o hlubokém smutku i vzdoru proti neodvratnému osudu. Podle příběhu se její milovaný nevlastní syn, podle některých verzí synovec Lakšman, jednoho horkého dne pokusil napít z jezírka Kapil Sarovar, ale uklouzl a utopil se. Karni Mata se s jeho smrtí odmítla smířit, ponořila se do hluboké meditace a přivolala Jamu, hinduistického boha smrti a vládce podsvětí, aby jí Lakšmana vrátil k životu. Ten její prosbu nejprve odmítl, tvrdil, že chlapcova duše už vstoupila do další reinkarnace, a proto nelze narušit kosmický řád dharmy. Karni Mata se ale jeho rozhodnutí odmítla podřídit.

Vedena božskou silou a hněvem bohyně Durgy uzavřela s Jamou dohodu, která navždy změnila osud jejího rodu. Od té chvíle už podle legendy žádný člen kasty Čaranů nevstupuje po smrti do Jamovy říše, místo toho se znovu rodí jako krysy v chrámu Karni Maty, a po smrti v této podobě se vracejí zpět do lidského života jako Čaranové. Od té doby nejsou zdejší krysy považovány za obyčejná zvířata. Pro věřícího, který do chrámu vstupuje, tedy nejde o odpudivé hlodavce, ale o duše jejich předků, kteří v krysí podobě čekají na své další zrození.

Současnou podobu získal chrám na začátku 20. století zásluhou mahárádži Ganga Singha z Bíkáneru, který choval ke Karni Matě hlubokou úctu. Nechal svatyni obložit zářivě bílým mramorem a vstup opatřit mohutnými stříbrnými dveřmi, do nichž byly pečlivě vytepány výjevy z života bohyně. Právě tento kontrast mezi nádherou celé stavby a tím, co se odehrává přímo na její podlaze, působí na nepřipraveného návštěvníka téměř šokujícím dojmem. Jakmile člověk překročí práh chrámu, musí se přizpůsobit zcela neobvyklému způsobu chůze. Základním pravidlem je nohy spíše sunout po zemi než zvedat. Při běžné chůzi by totiž hrozilo, že návštěvník šlápne na některou z pobíhajících krys.

A to by znamenalo vážný problém, nejen z morálního hlediska, ale i finančního. Pokud někdo krysu nechtěně zabije nebo těžce zraní, tradice mu ukládá pořídit sošku krysy ze stříbra nebo zlata o stejné váze, jakou mělo usmrcené zvíře a věnovat ji chrámu jako pokání. Teprve tím může být toto závažné provinění odčiněno. Návštěvníci se proto po mramorové podlaze pohybují bosi velmi opatrně, zatímco jim kolem kotníků neustále probíhají malá chlupatá těla. Ve vzduchu se mísí těžká vůně páleného dřeva a vonných tyčinek s pižmovým pachem hlodavců. Do toho se ozývá nepřetržité cinkání zvonků a recitace manter kněží. Krysy jsou doslova všude, proto tento zážitek doprovází všudypřítomné šustění drobných drápků klouzajících po hladkém kameni.

Vydat se hlouběji do chrámu znamená sledovat neobvyklou hostinu, která nemá ve zvířecím světě obdoby, protože krysy se tu těší téměř královské péči. Na nádvoří i v chodbách stojí velké kovové mísy naplněné vodou i různými druhy obilí. Kabbas, jak se přezdívá zdejším hlodavcům, se právě kolem nich shromažďují a pijí z jejich okrajů. Navíc poutníci z různých částí Indie přinášejí obětiny, nejčastěji sladkosti ve formě kokosu, cukru nebo čerstvého ovoce. Právě zde se ale víra dostává do roviny, která je pro evropské vnímání hygieny těžko představitelná. Jakmile krysy z obětovaného jídla okusí část pokrmu nebo se napijí z misky s mlékem, věřící tyto zbytky sami snědí. V hinduistické tradici totiž platí, že jídlo, kterého se dotklo božstvo, získává mimořádnou duchovní hodnotu a může přinést požehnání i štěstí.

Pohled na indickou rodinu s dětmi, která s oddaností zvedne z podlahy nakousnutý kousek sladkosti potřísněný krysími slinami a s úctou jej sní, bývá okamžikem, kdy si západní návštěvník naplno uvědomí hloubku kulturního rozdílu. Naše mysl okamžitě reaguje obavami z nemocí, ale místní v tom vidí především posvátnost a vděčnost. Mezi tisíci hnědými a černými krysami se ukrývá i svatý grál celého chrámu, který ztělesňuje několik vzácných bílých jedinců. Odhaduje se, že jich je v celé populaci chrámu maximálně několik jednotek kusů. Právě tito albíni jsou považování za přímé vtělení samotné bohyně Karni Maty a jejich nejbližších synů.

Najít bílou krysu je pro poutníka cílem celé cesty. Lidé jsou ochotni čekat hodiny před malými dírkami ve zdi a lákat zvířata na kousky cukru v naději, že alespoň na vteřinu uvidí bílý kožich. Kdo bílou krysu uvidí, může podle víry očekávat, že jeho modlitby byly vyslyšeny a že ho čeká život naplněný zdravím, štěstím a hojností. Za požehnání se považuje i to, když vám krysa přeběhne přes bosou nohu. Pro člověka ze střední Evropy, který by nejspíš instinktivně uskočil a pak si chtěl nohu okamžitě umýt, se jedná o téměř nepředstavitelnou představu.

Jedním z nejpozoruhodnějších rysů chrámu, nad nímž si lámou hlavu i zkušení biologové a vědci, je téměř nepochopitelná absence nemocí. Krysy byly vždy v dějinách opakovaně spojovány s nejničivějšími epidemiemi, které lidstvo postihly. Představa uzavřeného prostoru, v němž žije tolik krys mezi vlastními výkaly a zbytky potravy, navíc v teplotách přesahujících klidně i čtyřicet stupňů, zatímco lidé z jejich misek jedí a pijí, působí z epidemiologického hlediska jako hotová časovaná bomba.

Přesto se v Déšnóku nikdy neobjevila rozsáhlá epidemie moru ani jiného onemocnění spojovaného s krysami, a to ani v obdobích, kdy Indie čelila vážným zdravotním krizím. Když například v roce 1994 zasáhla město Surat smrtící vlna plicního moru a vyvolala po celé zemi paniku, chod chrámu zůstal nezměněný. Poutníci sem dál přicházeli a bez obav pili vodu z misek, ze kterých předtím pily i krysy. Pro věřící je to jasný důkaz božské ochrany a zázračné moci Karni Maty.

Věda nabízí trochu složitější, ale o to více fascinující vysvětlení. Chrámové kabbas se svým chováním a částečně i tělesnými znaky liší od běžných krys z ulic, které žijí v kanalizacích velkých indických měst, jako jsou Bombaj nebo Dillí. Zdejší zvířata jsou o něco menší, hubenější a pomalejší, což může souviset s dlouhodobým příbuzenským křížením i s nepřirozenou stravou bohatou na mléko a cukr. Po celé generace žijí uzavřené na jednom místě, neopouštějí prostory chrámu a nepřicházejí do kontaktu s venkovními koloniemi nakažených zvířat. Vytvořily si tak vlastní prostředí i mikrobiom, mnohé z nich navíc trpí cukrovkou a zažívacími problémy způsobenými nadbytkem sladkostí, což jim sice zkracuje život, ale zároveň může zamezovat šíření nebezpečných patogenů.

Právě tento ostrý kontrast a nesmírný počet rozporů, který chrám nabízí, nutí člověka přemýšlet, nakolik jsou naše pocity odporu a strachu skutečně přirozené a nakolik jde jen o kulturně naučené reakce, které jsme přijali od svého okolí. Pokud může pro stovky milionů lidí krysa představovat posvátnou bytost a zdroj duchovního pokoje, pak stojí za to se ptát, zda se v našem vlastním pohledu často nemýlíme i my. Chrám Karni Mata člověk jen tak neopustí bez emocí, ať už z něj odejde otřesen a s neodbytnou touhou začne hledat dezinfekci, nebo naopak hluboce zasažen vírou a spiritualitou.

Zpracováno na základě: Wikipedia.org, Atlasobscura.com, YouTube.com, Novinky.cz, ajurvedskecesty.cz