Nicolás Maduro není jediná hlava státu unesená USA. Prošla si tím Panama, Irák i Jugoslávie

Svět na začátku roku 2026 obletěla zpráva, která se ještě před pár lety zdála jako scénář z filmu. Dlouholetý autoritářský vůdce Nicolás Maduro skončil v poutech amerických agentů. Ačkoliv se detaily této operace teprve dostávají na povrch, tak jedno je jisté. Maduro se tím zapsal na velmi exkluzivní, byť nedobrovolný seznam. Není totiž prvním a dost možná ani posledním vůdcem suverénního státu, pro kterého si Spojené státy došly až do jeho ložnice. Historie lovu na prezidenty je velmi dlouhá.

V prvním případě se píše rok 1989. V Panamě vládne generál Manuel Noriega. Kdysi to byl oblíbenec CIA, který pro Američany dělal špinavou práci ve Střední Americe. Jenže Noriega začal hrát na obě strany a zapletl se do obchodu s drogami a stal se přítěží. Prezident George H. W. Bush rozhodl jasně. Zničit režim a přivézt Noriegu v poutech. To, co následovalo, patří k nejbizarnějším kapitolám historie. Noriega po invazi amerických vojsk utekl. Ne do džungle, ale do centra Panama City, přímo na velvyslanectví Vatikánu. Myslel si, že pod ochranou církve na něj Američané nemohou, mýlil se.

Armáda USA nemohla vtrhnout na diplomatickou půdu cizího státu, natož Vatikánu. Místo toho sáhla k psychologické válce, která vešla do dějin. Velitelé nechali kolem budovy rozestavit obří reproduktory, jaké byste čekali na fotbalovém stadionu. Dnem i nocí řvala do oken velvyslanectví rocková hudba. Playlist byl vybírán s cynickým humorem. Hráli Panama od Van Halen, Bojoval jsem se zákonem nebo Welcome to the Jungle. Cílem bylo zlomit Noriegu psychicky a zároveň znemožnit odposlechy uvnitř budovy. Diktátor nemohl spát. Po deseti dnech tohoto koncertu vyšel ven a vzdal se agentům. Když vojáci později prohledávali jeho rezidenci, našli oltář pro voodoo rituály a 23 kilogramů bílého prášku, o kterém si mysleli, že je to kokain, ale ve skutečnosti to bylo kukuřičné těsto. Samotný Noriega dožil ve věznicích v USA, Francii a Panamě.

Zatímco vůdce z Panamy se vzdal hluku, Saddám Husajn skončil v naprostém tichu a špíně. Jeho dopadení v roce 2003 během operace Rudý úsvit bylo ukázkou, kam až může moc jednoho muže klesnout. Poté, co Bagdád padl, se irácký diktátor vypařil. Americká armáda tehdy vytvořila balíček karet nejhledanějších Iráčanů, Saddám byl samozřejmě pikové eso. Měsíce pátrání a výslechů nakonec dovedly elitní jednotku k nenápadné farmě poblíž Saddámova rodného Tikrítu. Nebyl v paláci ani luxusním bunkru. Vojáci našli v zemi zamaskovaný poklop ucpaný hlínou. Když ho odklopili, nalezli díru velikosti hrobu s ventilátorem, v níž se schovával zarostlý a dezorientovaný muž.

Odvětil: „Jsem Saddám Husajn, prezident Iráku, a chci vyjednávat,“ anglicky vojákovi, který na něj mířil. Odpověď, kterou dostal se zapsala do dějin: „Prezident Bush vás pozdravuje.“ U Saddáma se našla pistole Glock, kterou ani nepoužil, kufřík s penězi a dvě krabice bot. Muž, který vlastnil paláce skončil v díře plné krys než byl postaven před soud a popraven v roce 2006. Jeho zatčení bylo pro USA triumfem zpravodajských služeb a ukázkou toho, že ani miliardy dolarů vás neochrání, když jste na seznamu cílů Pentagonu.

Méně známým případem byla invaze na Grenadu v roce 1983 pod názvem Operace Urgent Fury. Zde se USA rozhodly zasáhnout poté, co se moci chopila radikální marxistická frakce a popravila premiéra Maurice Bishopa. Vůdce vojenské junty generál Hudson Austin se snažil ukrýt v horách. Američtí výsadkáři však ostrov obsadili tak rychle, že neměl šanci. Byl zajat americkými vojáky a předán nové vládě, kterou byl následně odsouzen k trestu smrti, ale trest mu byl nakonec zmírněn na doživotí. Zde USA fungovaly doslova jako globální policie, která přijela zatknout pachatele a předat spravedlnosti, ačkoliv mezinárodní právo se na tuto akci dívá s velkými rozpaky.

Poté přichází Jugoslávie. Prezident Jugoslávie Slobodan Milošević sice nebyl unesen americkým komandem, přesto je jeho osud neoddělitelně spjat s Američany. USA v roce 2001 po pádu jeho režimu podmínily finanční pomoc Srbsku jeho vydáním do Haagu. Byla to hra nervů. Americký velvyslanec a administrativa dali Bělehradu ultimátum. Milošević byl nakonec zatčen vlastní policí po dramatickém obléhání jeho vily a následně v operaci koordinované západními službami posazen do vrtulníku a letadla, které mělo namířeno do Haagu. I když mu pouta nasadili Srbové, tak to byla opět neviditelná ruka spravedlnosti Washingtonu, která jej vytáhla z prezidentského křesla až před mezinárodní tribunál.

Zatímco pro většinu světa je suverenita posvátná, pro Spojené státy americké neplatí, že hlava státu má absolutní imunitu. Z čistě právního hlediska jsou sice únosy úřadujících lídrů hrubým porušením mezinárodních norem a de facto válečným aktem, jenže americká doktrína se řídí jinými pravidly. Ale ukazuje se, že pokud jde o národní zájmy hegemona, terorismus nebo obchod s drogami, tak paragrafy jsou pouze bezvýznamné cáry papíru, které nemají proti politické vůli a síle speciálních jednotek žádnou váhu.

Zdroje: Wikipedia.org, Noiser.com, Net.au, LaTimes.com, Novinky.cz, iPrima.cz, hn.cz, Wikipedia.org, iDnes.cz, Seznamzpravy.cz