Článek
Dnes, o deset let později, mám o více než dvacet kilo méně, než jsem míval a nikdo by nepoznal, že jsem kdy patřil do klubu tlouštíků. Nechlubím se tím kvůli medaili za statečnost, jen chci ukázat, že obezita není doživotní rozsudek, ale stav, který se dá změnit – ovšem pouze tehdy, když přestaneme mazat med kolem pusy. Body positivity hnutí začalo s ušlechtilou myšlenkou: zastavit kruté ponižování lidí, kteří se nevejdou do módních tabulek. Jenže s časem se z něj stal barevný filtr, který z lékařského problému dělá módní statement. Říkáme si: „Miluj své křivky!“ – a přitom ignorujeme, že srdce při každém schodu protestně tluče o prsa a inzulín se hroutí jako akcie problémové banky. Nejde o estetiku; jde o krevní tlak, klouby a pravděpodobnost, že nás infarkt vyřadí dřív, než si užijeme důchod.
Realita je nepopulární: nadváha a obezita zkracují život v průměru o pět až deset let a podílejí se na většině civilizačních chorob. V Česku má podle nejnovějších odhadů každé čtvrté dítě a téměř třetina dospělých nepříjemný vztah s váhou, který už překročil hranici zdraví. Přesto sociální sítě zaplavují hashtagy #selflove, kde se patnáctiletí sledující učí, že kritizovat vlastní špek je toxické. Opravdu? Když vás píchne v boku, jdete k lékaři. Proč by píchání v opasku mělo být důvodem k oslavě?
Rozložení české populace dle indexu BMI
Nemluvím z pozice nadřazeného fitness trenéra, ale člověka, který kdysi byl znechucen z toho, jak vypadá. Upravit váhu bylo to nejsložitější, co jsem kdy udělal. Poprvé jsem se pokusil běhat večer, abych nikoho nepotkal. Po dvou minutách jsem se zastavil, seděl na krajnici a po chvíli šel domů. Druhý den jsem šel znovu. A třetí den zas. Změna nezačala motivačním citátem na Instagramu, ale krutou otázkou do zrcadla: „Chceš se takhle cítit za deset let?“ Není to sexy, není to instagramové, ale funguje to. O to víc mě dráždí, když někdo prodává plus‑size apoteózu jako nejvyšší formu sebelásky. Sebeláska není cukřit nemoc; sebeláska je chránit se před ní.
Nepleťme si soucit s leštidlem reality. Obezita není morální selhání, ale většinou je výsledkem dlouhé série rozhodnutí – a k nim se můžeme postavit čelem. Dokud budeme tleskat každé fotce se třemi brady a popiskem „všechna těla jsou krásná“, budeme lidem upírat šanci slyšet něco, co potřebují slyšet: „Bolí tě to? Tak s tím něco dělej.“ Body‑positivity není špatná, dokud nepopírá fyzickou skutečnost. Milujte se takoví, jací jste – ale mějte své tělo natolik rádi, abyste ho nenechali pomalu umírat. Lásku ke kůži vyměňte za lásku ke každému kilometru, který vás přiblíží zdraví.
