Článek
Čin nevídané štědrosti, motivovaný podle dostupných informací snahou „podpořit spravedlnost“, se zapsal do novodobých dějin českého mecenášství. Ale co se stalo poté? Různí novináři začali pátrat. Zjistili, kdo je tento dárce. Uveřejnili jeho jméno, fotografii jeho bydliště, místo, kde parkuje, zkrátka prakticky vše. Spousta lidí si stojí za tím, že je správně, že se poukazuje na tyto lidi, a že veřejnost by to měla vědět, já si to rozhodně nemyslím a spíš mě z toho mrazí. Podle dostupných informací z různých zdrojů totiž tento muž stále vlastní další bitcoiny v hodnotě dvou miliard korun. Není známo, kde přesně jsou uloženy, ale spekuluje se o hardwarové peněžence. Nechává ji doma? Má někde své kryptoměny jinde schovány? Ať tak či onak, zveřejněním těchto osobních údajů se dárce stal potenciálním terčem.
Kde končí právo veřejnosti na informace a začíná riziko pro život?
Zveřejnění identity veřejného dárce je jedno. Ale zveřejnit jeho adresu, fotografie jeho auta, místo bydliště, když se ví, že disponuje obrovským majetkem? To už se nebezpečně blíží neetickému hazardu s lidským životem. Podobné případy ve světě skončily tragédií. Lidé, kteří náhle zbohatli nebo byli označeni jako majitelé cenností, se stali oběťmi únosů, vydírání, někdy i vraždy. Zodpovědný novinář musí zvážit nejen právní stránku věci, ale i lidskou, bez ohledu na to, co si o dané kauze myslíte a odkud pochází tyto peníze. Co kdyby se za pár týdnů objevila zpráva, že muž, který státu daroval miliardu, byl přepaden, co by pak napsali ti samí novináři? Pokud víme, že někdo vlastní majetek v hodnotě miliard a tento majetek lze přenést jedním kliknutím, pokud zároveň víme, že takový člověk se chce držet v anonymitě, pak každý detail o jeho poloze, tváři či zvycích může být návodem pro zločin. Bez ohledu na to jestli se daná osoba vrátí zpět do vězení či nikoliv věřím, že minimálně místo, kde bydlí již pro něj není bezpečné.
