Papež Pius II.: Napsal erotický román a chtěl udělat ze sultána katolíka

Pius II. se jmenoval vlastním jménem Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini a byl renesanční muž v pravém slova smyslu. Jeho životní pouť byla spletitá a plná paradoxů. Než usedl na Petrův stolec, tak byl diplomatem, básníkem, humanistou, politikem a dokonce i autorem erotické literatury. A jako papež? Usiloval o jednotu Evropy proti Osmanům a snil o tom, že přesvědčí samotného dobyvatele Konstantinopole sultána Mehmeda II., aby přijal křesťanství.

Enea Silvio Piccolomini se narodil v roce 1405 v toskánském Corsignanu do zchudlé šlechtické rodiny. Měl celkem osmnáct sourozenců a už v mládí vynikal bystrostí a literárním talentem. Studoval na univerzitě v Sieně a jako mnozí humanisté své doby byl ovlivněn antickými ideály, jak kulturně, tak morálně. Církevní morálka mu byla zpočátku cizí. Jeho raná kariéra byla spíš diplomatická než duchovní. Sloužil jako sekretář významných duchovních i císaře Fridricha III., podnikl také nejednu misi. Na těchto misích poznal evropskou politiku zevnitř a jak se později ukázalo, právě tyto zkušenosti zásadně ovlivnily jeho budoucí postoje jako papeže.

Předtím než se stal knězem, a mnohem dřív než papežem se živil jako spisovatel a básník. Jeho nejznámějším dílem je eroticko-satirický román Příběh dvou milenců, který napsal v roce 1444. Děj byl zasazen do skutečného světa, byl plný vášní, touhy a také politické kritiky. Kniha byla ve své době obrovským hitem a překládala se do mnoha jazyků. Když se stal papežem, přál si, aby tato kniha zmizela ze světa. Ale bylo pozdě.

Piccolomini měl také blízko k českým zemím, i když spíše diplomaticky než emocionálně. Během 40. let 15. století se stal jedním z hlavních tvůrců tzv. basilejského kompaktu, který měl za cíl ukončit husitské války a vyjednat kompromis mezi kališníky a katolíky. Byl to právě on, kdo pomohl sepsat tzv. Basilejské kompaktáty, které se později staly základem pro určitou míru náboženské tolerance v českých zemích. Ačkoliv byl původně odpůrcem husitů a snažil se o jejich návrat k pravé víře, nakonec s údivem přiznával, že husitské učení má své racionální jádro a Češi nejsou barbarský národ, jak se často říkalo v katolické Evropě. I když jeho názor na kališníky se v čase měnil a později i opět zhoršoval.

Když se v roce 1458 stal papežem pod jménem Pius II., Evropa čelila jedné z největších hrozeb své historie. Pouze pár let předtím, padla Konstantinopol, významné hlavní město do rukou mladého a ambiciózního sultána Mehmeda II. Dobyvatele. Tento šok zasáhl celý křesťanský svět. Nešlo jen o pád města, ale také o symbolický konec Byzantské říše, posledního velkého centra východního křesťanství. Mladý Mehmed byl v očích Západu nejen vojenský génius, ale i smrtelná hrozba. Což je paradox, protože v moment, kdy nastoupil sultán na trůn v něm viděli pouze nezkušeného mladého panovníka, který se už jednou trůnu vzdal. Církev v Římě se ocitla před existenční otázkou. Jak reagovat?

Pius II. se rozhodl jednat a to způsobem, který neměl v dějinách papežství obdoby. Místo toho, aby pouze vyzýval k obranné válce nebo svolával teologické koncily, tak se rozhodl využít své diplomatické zkušenosti a pokusil se o téměř nemyslitelné. Přesvědčit samotného dobyvatele Konstantinopole, aby se stal křesťanem. Ve známém dopise, který zaslal sultánovi Mehmedovi II. Papež nabídnul něco, co se na první pohled může zdát až bizarní. Křest a spolu s ním také titul římského císaře a vůdce sjednocené křesťanské Evropy. Pokud by Mehmed přijal křesťanství, tak papež slíbil, že by jej církev nejen uznala, ale dokonce by mu pomohla legitimizovat jeho vládu i v očích západních královských dvorů.

Zní to jako šílenství? Možná. Ale zároveň je to jeden z nejvíce fascinujících momentů diplomatické historie 15. století. Pius II. byl hluboce přesvědčen, že dějiny se dají zvrátit nejen mečem, ale i přesvědčivým argumentem. V dopise Mehmedovi argumentoval příklady historických panovníků, kteří změnili víru a tím změnili i osud svých říší. Připomněl konverzi Konstantina Velikého, který přijal křesťanství a otevřel tak cestu k jeho šíření po celé římské říši. Pius tvrdil, že křest není jen duchovní očista, ale i cesta k věčné slávě, světovládě a respektu. Nabízel Mehmedovi místo po boku největších vládců dějin. Pokud jen učiní onen „malý“ krok. Zároveň však neváhal varovat, že pokud sultán odmítne, bude muset čelit sjednocené Evropě, která jednou povstane.

Mehmed II. na dopis nikdy oficiálně neodpověděl. Spekuluje se, že ho vnímal jako propagandistický nástroj, nebo že ho možná ani nečetl. Jiná verze říká, že ho pobavil a považoval za výraz slabosti. V každém případě křesťanství nepřijal a Evropa zůstala rozdělená. Co ale činí tento pokus tak zajímavým, je to, jak odvážná a zároveň zoufalá byla papežova nabídka. Pius II. věděl, že nemůže porazit Osmanskou říši vojensky. Křesťanská Evropa byla vnitřně rozklížená, mnohé státy mezi sebou vedly války. V tomto kontextu se diplomatický návrh zdál jako jediný možný způsob, jak alespoň na chvíli zastavit šíření islámu do Evropy.

Zajímavé je, že Mehmed II. byl sám fascinován západní kulturou. Nechal přeložit Homéra do turečtiny, obklopoval se řeckými a italskými učenci a údajně měl i filozofické debaty s humanisty. Není tedy zcela vyloučeno, že se nad papežovou výzvou krátce zamyslel, byť možná jen jako intelektuální cvičení. Jak by asi vypadal svět, kdyby nejmocnější muslimský vládce přijal křest a spojil se s papežem? Někteří historici později tvrdili, že šlo o geniální gesto papežské diplomacie, které přepsalo hranice možného. Jiní to považují za naivní sen muže, který nepochopil politickou realitu Osmanské říše. Pius se díky tomuto dopisu stal symbolem snahy o nenásilné řešení střetu civilizací. A i když jeho výzva neuspěla, inspirovala řadu pozdějších myslitelů. Je paradoxní, že papež, který snil o křížové výpravě, ve skutečnosti učinil jeden z nejmírovějších gest své doby.

Plán s konvertováním sultána na správnou víru nevyšel, takže zbývala pouze jedna možnost. Už v roce 1459 svolal kongres do Mantovy, kde chtěl přesvědčit vládce Evropy o nutnosti společného zásahu proti Osmanům. Byl to apel na ztracenou jednotu křesťanstva. Všichni se usmívali, přikyvovali, ale nikdo nejednal. Zatímco papež kreslil v hlavě mapu nového křižáckého tažení, Francie se zabývala vnitřními spory, Anglie řešila následky válek růží, Benátky měly výhodné obchodní smlouvy s Turky a Němci se hádali. Navzdory těmto nezdarům se Pius II. nevzdal. Roku 1463 vyhlásil výpravu znovu, tentokrát pod vlastním velením. Už tehdy byl vážně nemocný, trpěl dnou, horečkami a silnými bolestmi kloubů. Lékaři mu doporučovali klid, ale on měl jiné plány. Věděl, že pokud papež sám nepůjde příkladem, nikdo jiný nebude následovat. V červnu 1464 opustil Řím a vydal se na cestu do Ancony, přístavního města na pobřeží Jaderského moře, odkud se měly křižácké síly vydat na Balkán.

Cesta byla náročná. Slunce pálilo a koně se potáceli prachem letních cest. Pius II. však dorazil do Ancony s vírou, že konečně uvidí naplnění svého snu. Armádu pod křížem, připravenou osvobodit Konstantinopol a zlomit moc islámu v Evropě. Město však zůstalo tiché. Místo vítání a válečného ruchu jej přivítaly prázdné přístavy, vyhaslé loděnice a zklamaní vyslanci. Většina slíbených kontingentů vůbec nedorazila. Jen Benátská republika vyslala pár galér, ale ani to nestačilo. Pius II. zůstal v Anconě několik týdnů. Každý den čekal, že se na obzoru objeví flotily z Janova, Florencie, Neapole nebo Francie. Marně. Nemoc jej stravovala, tělo sláblo, ale hlava zůstávala bdělá. Napsal poslední listy, modlil se, prosil a nakonec se smířil. Nakonec v malém pokoji s výhledem na prázdný přístav vyčerpaný papež zemřel. Osamělý, ale s vírou, že zasel semínko něčeho většího. Jeho tělo bylo převezeno do Říma a pohřbeno v chrámu sv. Petra. Křížová výprava, kterou plánoval se nikdy neuskutečnila.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Pius-II

https://popehistory.com/popes/pope-pius-ii

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pius_II.

https://www.flowee.cz/civilizace/10055-papez-pius-ii-napsal-eroticky-roman-inspirovaly-ho-osudy-ceskeho-slechtice